Jevištní dílo Vítězslava Nováka

V pátek 18. července jsme si připomenuli pětašedesáté výročí úmrtí Vítězslava Nováka, skladatele, kterého známe především jako vynikajícího autora skladeb symfonických, komorních či písňových. Mnohem méně je známý jako autor operní. A přitom vznik a historie jeho operního odkazu je svým způsobem velmi charakteristická pro určité období vývoje české opery a mám za to, že by nemuselo být zcela zbytečné věnovat Novákově jevištní tvorbě určitou pozornost. V horkých a občas bouřlivých dnech druhé poloviny letošního července jsem se při svých výletech do české operní minulosti začal trochu více Novákovým dílem zabývat.Vítězslav Novák se o kompozici opery zajímal už v devadesátých letech devatenáctého století. Již tehdy ho zaujala velmi populární jednoaktová komedie Ladislava Stroupežnického, v níž reálná historická postava, pan Mikuláš Dačický z Heslova prožívá dobrodružství na hradě Zvíkově. Požádal tehdy populárního humoristu a autora libret Kovařovicových oper Karla Šípka o spolupráci, ten ale odmítl. A tak se stalo, že Vítězslav Novák se ke komponování své první opery dostal až po své čtyřicítce, v době, kdy už byl vážený a ctěný autor symfonické fantazie Bouře na slova Svatopluka Čecha, symfonické básně V Tatrách, Slovácké suity či klavírní skladby Pan a mnoha dalších.

Zvíkovský rarášek
O tom, co vedlo Vítězslava Nováka k tomu, že se rozhodl operu zkomponovat, se můžeme jen dohadovat. Dirigent druhého brněnského provedení Zvíkovského raráška (1937), výborný operní praktik a velice poučený teoretik, napsal do brněnského Divadelního listu u příležitosti premiéry: „Rozený a velký symfonik na vrcholu své technické virtuozity, chtěl prokázat svou svéráznost i v komické opeře, tedy v oboru, který zdánlivě ležel celému jeho naturelu nejdále. Zvíkovský rarášek je po mnohé stránce nejen nejlepším jevištním dílem Novákovým, ale i jedním z nejzajímavějších operních projevů české hudby vůbec.“ Iša Krejčí v roce 1931 zhodnotil Novákovo rozhodnutí takto: „Nováka zlákala forma opery, a to proto, že cítil, jak jeho technika nabyla již nejen vší možné virtuozity, ale i velká schopnost akomodační, a vábilo vyzkoušet ji na něčem, podstatě Novákova tvoření tak protilehlém, jako je opera.“

Vítězslav Novák prožíval v době komponování šťastné období svého života. O svém vztahu k dílu, k jehož libretu použil původní text Vrchlického veselohry pouze s dílčími úpravami, napsal: „Nabyl jsem zatím mnoha zkušeností a zejména nalezl jsem humor, jehož člověk nabývá teprve po mnoha životních zkouškách a bolestech.“ Zvíkovský rarášek se stal po Její pastorkyni a Ostrčilově aktovce Poupě (podle činohry Františka Xavera Svobody) třetí českou operou, jejíž libreto je v próze.

Osobně si dovolím poznamenat, že svou roli mohla sehrát (i podvědomě) touha prosadit se na divadle, což tehdy vzhledem k významu, který představovalo Národní divadlo při formování české národní emancipace, mělo mimořádný společenský význam a dopad.

Premiéra Zvíkovského raráška se konala 10. října 1915 pod taktovkou šéfa opery Karla Kovařovice v režii Roberta Poláka. Titulní roli zpívala a hrála Ema Miřiovská, v dalších hlavních rolích vystoupili Jiří Huml jako pan Kryštof ze Švamberka, Gabriela Horváthová jako jeho choť Eliška a tenorista Antonín Lebeda jako Mikuláš Dačický z Heslova. Opera byla uvedena v jednom večeru s Lortzingovou jednoaktovkou Zkouška na operu.

Přijetí u publika bylo spontánní. V kritikách se objevily výhrady, nejostřeji se proti dílu vymezil Zdeněk Nejedlý, který dílo poměřoval svým nedostižným ideálem smetanovské komické opery.

Zvíkovský rarášek se objevil v Národním divadle poté ještě ve třech dalších inscenacích. Divácky mimořádně úspěšná byla ta zatím poslední z roku 1945, jež byla dílem dirigenta Františka Škvora a režiséra Ferdinanda Pujmana. Hrála se téměř čtrnáct let a dosáhla více než devadesáti představení. V tom posledním, v listopadu 1958 zpívala titulní roli Maria Tauberová. Zajímavostí je, že roli Mikuláše Dačického z Heslova zpíval ve všech představeních jediný představitel, Josef Otakar Masák.

Vídeňská Universal Edition vydala klavírní výtah opery a o její provedení dokonce byl ve Vídni projeven zájem. Ve vypjatých okamžicích válečných let Vítězslav Novák k tomu odmítl dát souhlas. Ve Vídni se nakonec Zvíkovský rarášek hrál při vídeňském zájezdu bratislavské opery v roce 1929. Dirigentem představení byl Karel Nedbal.

Po Praze se dostavil rarášek Petřík v roce 1920 do Brna, kam jej přivedl nový brněnský šéf opery, propagátor nové české operní tvorby, František Neumann. V Brně si jej pak zopakovali v roce 1937. K této inscenaci se vážou dvě zajímavosti. Výpravu navrhl skladatelův syn Jaroslav Novák a role Petříka byla jedním z prvních vystoupení budoucí znamenité brněnské koloraturní sopranistky Míly Ledererové, jež přišla do Brna z Olomouce, ale předtím měla za sebou výtečnou divadelní zkušenost z Osvobozeného divadla. Následovaly inscenace v Olomouci, Ostravě a v Plzni.

Po roce 1945 se Rarášek hrál na většině českých operních scén, naposledy, pokud je mi známo, v Liberci v roce 1962. Hrál se v roce 1951 i v Horáckém divadle v Jihlavě. Tehdejší ředitel tohoto divadla, vynikající režisér, ale také velmi erudovaný muzikant Miloš Hynšt usiloval o vznik opery a baletu v Jihlavě. Ambiciózní pokus sice po jedné sezoně ztroskotal, ale jednou z několika jihlavských inscenací v té době byl právě Zvíkovský rarášek uvedený ve společném večeru s Novákovou baletní pantomimou Nikotina.