Jevištní dílo Vítězslava Nováka

V nadcházející sezoně plánuje uvedení Zvíkovského raráška jako studentské představení Pražská konzervatoř.
Karlštejn
Bezprostředně po Raráškovi následovalo druhé Novákovo jevištní dílo. Inspiraci opět našel ve velmi úspěšné veselohře, ve Vrchlického Noci na Karlštejně. O zpracování libreta požádal Otokara Fischera. Fischer nabízel již předtím Novákovi svůj námět na antické téma Herakles. K tomu ovšem se vyjádřil Vítězslav Novák, že: „…byla to tragédie jednotlivce, kdežto nyní se jednalo, jak jsme všichni cítili, o bytí či nebytí celého národa.“

Za těchto okolností došlo k výrazné žánrové proměně díla, což se projevilo už v samotném jeho názvu. Půvabná renesančně laděná komedie Vrchlického Noc na Karlštejně obsahující v postavě Karla IV. silný vlastenecký etos se proměnila v majestátně znějící Karlštejn, dílo, jež jednoznačný důraz klade na patriotismus a českou státnost. (Původní charakter Vrchlického komedie přesně pochopili tvůrci současné muzikálové adaptace, kteří jej s použitím soudobých výrazových prostředků převedli do podoby plně korespondující s cítěním současného publika).

Fischer libreto dosti zásadně upravil. Ze dvou do značné míry komediálně laděných postav vznešených návštěvníků Karlštejna, krále cyperského a vévody bavorského, vytvořil postavu jedinou, vévodu lombardského, který se v této koncepci stal de facto hlavním Karlovým politickým protihráčem. Silně byl potlačen komediální akcent díla v postavách Purkrabího, Aleny a Peška. Dlužno ovšem říci, že takto zvolená koncepce byla v souladu s myšlením a cítěním velké části tehdejšího operního publika.

Premiéra se konala 18. listopadu 1916 v hudebním nastudování Karla Kovařovice a režie se ujal ředitel Národního divadla Gustav Schmoranz. Obsazení bylo prvotřídní. Roli Karla ztvárnil Jiří Huml, královnou byla Gabriela Horváthová, Arnošta z Pardubic ztělesnil Arnold Flógl a purkrabího Emil Pollert. Přesto se premiéra neobešla bez skandálu.

Novákův životopisec muzikolog Vladimír Lébl (otec režiséra Petra Lébla) nás o tom informuje ve své výborné novákovské monografii, kterou vydalo nakladatelství Československé akademie věd v roce 1964. Skupina diváků, v níž hlavní slovo měl sedmadvacetiletý mimořádně nadaný hudební skladatel Jaroslav Jeremiáš, starší bratr Otakara Jeremiáše, který o tři roky později předčasně zemřel, rušila představení, domáhajíc se Libuše, jež se v dané politické situaci nesměla jako slavnostní představení hrát a která podle jejich názorů měla být ve výroční den otevření Národního divadla na repertoáru. Jaroslav Jeremiáš byl ostatně toho názoru, že na opeře Karlštejn není českého nic, kromě názvu.

Opět velmi ostře se na adresu Novákovy opery vyjádřil Zdeněk Nejedlý, který o ní prohlásil, že jde „o dílo slohově rozvrácené a hudebně nevýrazné.“ Vítězslavu Novákovi nicméně za tuto operu byla udělena Cena České akademie věd a umění za rok 1916.

Karlštejn se těšil popularitě zejména v Praze, kde byl uveden celkem v šesti inscenacích. První mimopražská inscenace byla v Brně až v roce 1930, poté následovaly Olomouc, Ostrava a Plzeň. Po válce byl poprvé uveden v roce 1947 v Brně, o několik měsíců později se znovu objevil na scéně Národního divadla v inscenaci dirigenta Františka Škvora, režiséra Josefa Munclingra a ve scéně Jaroslava Nováka. Představení bylo velmi úspěšné, hrálo se čtyři roky a dosáhlo celkem dvaceti osmi repríz. Nabízí se ovšem otázka, do jaké míry se na úspěchu této inscenace podílela konkrétní politická situace po roce 1948.

Tento fakt sehrál evidentně svou úlohu při ohlasu ostravské inscenace, jejíž premiéra byla v listopadu 1968. V hudebním nastudování Bohumila Janečka režíroval Karlštejn Miloslav Nekvasil, výborné výkony odvedli především Čeněk Mlčák v roli Karla IV., Eva Randová (účinkující tehdy pod jménem Těluškinová) v roli královny Alžběty a Karel Hanuš jako arcibiskup Arnošt. Karel Hanuš se nedlouho poté stal sólistou Opery Národního divadla.

Poté byl Karlštejn uveden v Českých Budějovicích v roce 1977, v roli Karla IV. slavil úspěch dlouholetý, před několika týdny zesnulý čelný sólista souboru Oldřich Jakubík. V roce 1986 Karlštejn nastudovalo v koncertním, resp. poloscénickém provedení pražské Národní divadlo, Karlem byli Ivan Kusnjer a Pavel Kamas, Alžbětou Antonie Denygrová, Arnoštem Luděk Vele.

Československý rozhlas pořídil nahrávku Karlštejna v roce 1945. Rozhlasový symfonický orchestr dirigoval Jaroslav Vogel, Karla IV. zpíval Václav Bednář, královnu Alžbětu Zdenka Hrnčířová, arcibiskupa Arnošta Karel Kalaš.
Lucerna
I pro svou třetí operu (první v samostatné republice) si Novák vybral populární činoherní titul, hru, o níž její první režisér Jaroslav Kvapil prohlásil ve své vzpomínkové knize O čem vím, že je to „jedno z nejpůvabnějších a nejčeštějších divadel, jaké bylo u nás napsáno, a Jirásek už tohoto svého krásného snu letní noci nikdy nedosáhl.“ Novák se rozhodl pro Lucernu. Trvalo to nějaký čas, než získal Jiráskův souhlas pro převedení díla do operní podoby.

O napsání libreta požádal plodného básníka, překladatele, publicistu, výtečného znalce Francie a francouzské kultury (jeho Zpěvy sladké Francie se dodnes těší popularitě), diplomata, muže, jenž mnoho vykonal pro česko-francouzské vztahy, a také Jiráskova zetě, Hanuše Jelínka.

Novák sám se k Lucerně vyjádřil takto: „Cítil, jak ze hry Jiráskovy prýští všemi póry hudba, jen ji podchytit, aby se plně rozezvučela.“ Novákův životopisec Vladimír Lébl o Lucerně napsal: „Je to dílo pohádkově idylické, prozářené jasnou slunnou pohodou, dílo čisté. Líbezné lyriky a jemného humoru.“ A Novákův oddaný žák, tehdy začínající dirigent ostravské opery František Jílek, napsal při znovuuvedení díla na ostravské jeviště v roce 1941: „V Lucerně vytvořil Novák idylickou pohádku plnou bohaté melodické invence a charakteristického dokreslení krásného libreta.“

Ne všichni ovšem byli libretem nadšeni. Hanuš Jelínek se ve struktuře příběhu celkem věrně držel předlohy svého tchána, kterou ale převedl do veršů. Brněnský muzikolog Jan Trojan například ve svých Dějinách opery na adresu libreta napsal: (Jelínek) „…zveršoval a zrýmoval předlohu do konvenčního až říkankovitého operního textu.“ A v tomto názoru zdaleka nebyl a není osamocen.

V závěrečné fázi práce na díle, došlo ke komplikaci. Novák onemocněl oční chorobou a musel proto partituru dodiktovat svému žáku, dirigentovi Františku Škvorovi.