Jevištní dílo Vítězslava Nováka

Lucerna měla premiéru 13. května 1923. Dirigoval ji František Škvor, režíroval Vladimír Wuršer. Kněžnu zpívala Marja Bogucká, polská pěvkyně působící v Opeře Národního divadla v letech 1909–1925, jedna z opor především Kovařovicovy éry, která byla první českou Mélisandou v Ostrčilově a Pujmanově prvním uvedením Debussyho opery na české jeviště, Mlynáře barytonista Štěpán Chodounský, Vrchního Emil Pollert.

Publikum přijalo Lucernu velmi vřele. Ne tak jednoznačný byl její ohlas u odborné veřejnosti. Doba se výrazně po roce 1918 proměnila. Po získání samostatnosti se sice nadále velmi kladl důraz na vlastenectví, což u mnohých platilo zejména ve vztahu k Národnímu divadlu, na straně druhé se výrazně „otevřela okna do světa“ (a nebylo to v našich dějinách dvacátého století naposledy). Do Prahy začaly proudit moderní myšlenkové a umělecké vlivy. Pro mnohé začal být Novák svou tvorbou příslušníkem minulosti, a to nejen ve srovnání s mimořádně aktivní nastupující uměleckou generací, ale i ve srovnání se svými vrstevníky, jako byli Foerster, Ostrčil, Suk, nemluvě o Janáčkovi. Někteří dokonce hovořili a psali v tom smyslu, že Novák zavádí české hudební divadlo do předsmetanovských dob. Připočteme-li k tomu ne právě nejlepší vztahy mezi Novákem a šéfem opery Národního divadla Ostrčilem, který se promítl do Novákových výtek Ostrčilovi, že přípravě premiéry nevěnoval dostatečnou péči, není divu, že přes velký divácký úspěch se autor cítil být zatrpklý. Je ale nutné po pravdě říci, že i přes určité disharmonie mezi Novákem a Ostrčilem, Novák Ostrčila ve známé aféře kolem inscenace Vojcka v roce 1927 naprosto jednoznačně podpořil a spolu s Aloisem Hábou podepsal jménem Klubu českých skladatelů veřejný protest proti stažení inscenace.

Lucerna se stala nejčastěji uváděnou Novákovou operou. Jen v Národním se dočkala pěti provedení, v Brně byla hrána čtyřikrát, poprvé krátce po pražské premiéře, v Ostravě byla hrána rovněž čtyřikrát, v Olomouci třikrát. Z poválečných inscenací jmenujme Kuchinkovo a Hylasovo ostravské provedení z roku 1951 či Pinkasovo a Linhartovo brněnské představení roku 1959. V Praze byla uvedena hned v roce 1945 dirigentem Jaroslavem Krombholcem a režisérem Josefem Munclingrem.

Československý rozhlas pořídil dvě nahrávky Lucerny. V nahrávce dirigenta Václava Jiráčka z roku 1960 zpívá kněžnu Maria Tauberová, Mlynáře Václav Bednář a Vrchního Karel Berman. František Vajnar operu znovu natočil v roce 1984 s Evou Děpoltovou (Kněžna) a Václavem Zítkem (Mlynář). Vrchního zpíval opět Karel Berman.

Zatím poslední pražské nastudování, které dirigoval Jan Hus Tichý a režíroval Hanuš Thein, mělo premiéru v roce 1960. Během čtyř let dosáhlo třiceti sedmi repríz. V té poslední 18. dubna 1964 zpívala Kněžnu Jaroslava Vymazalová, Mlynáře Antonín Švorc a Vrchního režisér inscenace Hanuš Thein. Dále pak připomeňme opavské provedení z roku 1965, ústecké z roku 1976 či olomoucké z roku 1991.

Plzeňští operní fanoušci mohli zhlédnout Lucernu ve čtyřech inscenacích. V roce 2004 ji nasadili na repertoár šéf opery Petr Kofroň a zanícený propagátor českého operního odkazu dramaturg Zbyněk Brabec. Představení dirigoval Pavel Šnajdr a režíroval ředitel Divadla J. K. Tyla Jan Burian. Tuto informaci poskytuji záměrně všem, kdož neustále pochybují o vztahu současného ředitele Národního divadla k opeře a k české tvorbě obecně.
Dědův odkaz
Novákovi se blížila šedesátka, cítil, že nastala chvíle, aby zásadním způsobem vyjádřil svá umělecká stanoviska. Zvolil si k tomu formu opery. Sáhl po tématu, o něž měl kdysi zájem už Bedřich Smetana. V básni Adolfa Heyduka Dědův odkaz staré housle, které zdědí chasníček Jano po svém dědovi, očaruje dívka-víla a díky jim hrdina básně prožije nevšední životní příběh. Smetana měl zájem, aby toto téma pro něj do formy operního libreta zpracoval Jan Neruda, který to ale odmítl.

Hlavním záměrem Vítězslava Nováka bylo dát dílu morální vyznění, hledal v něm prameny a podmínky uměleckého tvůrčího činu. Podle hudebního teoretika Ladislava Šípa „chtěl také vyslovit, že umění je nejvzácnějším darem a lékem na všechna utrpení života. V osudu hrdiny opery, houslisty Jana, hledal paralelu s vlastním životem.“

Novákův velký příznivec Jaroslav Vogel, který Dědův odkaz uvedl čtyři měsíce po svém nástupu do šéfovské funkce v ostravské opeře, napsal v ostravském divadelním časopise: „Tento svůj úmysl ale nemohl Novák tentokráte jinak uskutečniti, nežli formou jevištní či ještě lépe spojením vnějšího děje s abstraktní mluvou ryze symfonickou… Otřesené zdraví a vědomí, že v poválečném novotářském kvasu je zapomínán, muselo zesílit Novákovu potřebu jednak dovršit svoje dílo osobním testamentem, jednak odhalit poněkud skutečnou tvářnost takzvané ‚umělecké slávy‘ s celou její prázdnotou.“

Ve srovnání s předchozími operami je partitura Dědova odkazu bohatší, obsahuje četné ansámbly, sborové a taneční scény, významnou roli v ní hrají logicky housle. Autor operu proložil několika symfonickými mezihrami, anglický muzikolog, výborný znalec české operní tvorby John Tyrell na toto téma napsal: „…skladatel se vrátil k tomu, co pro sebe považoval za pevnější půdu, k symfonické tvorbě.“

Libreto Novákovi napsal Antonín Klášterský, významný básník a překladatel lumírovské generace, jenž se proslavil především svými četnými překlady z angličtiny, jejíž znalost tehdy (a ještě dlouho potom) u nás byla spíše výjimečnou záležitostí. Přeložil Shakespearovy Sonety a čtyřmi překlady Shakespearových her zkompletoval nedokončenou Sládkovu shakespearovskou edici. Děj přenesl ze Šumavy, kam je původně situován, na Slovensko, jehož prostředí a kulturu Novák výborně znal ze svých pravidelných túr a horolezeckých výstupů. Klášterský sám charakterizoval svůj přístup k tématu takto: „Chtěl jsem podati v ní pouť umělce, který z lidu vycházeje, roste ztrátou a bolestí a stále touží, hledá a nenalézá.“

Takovýto úkol byl ovšem nad síly parnasistického básníka. Vladimír Lébl, který ve své knize Klášterského slova cituje, hodnotí překlad následovně: „Nešťastné libreto doslova pohřbilo i mnohé hudební myšlenky a celé dramatické věty, které samy o sobě patří k nejcennějším stránkám Novákovy tvorby… Působilo jako balvan, s kterým skladatel nemohl pohnout ani nejdůmyslnějším zhudebněním.“