Ji-Eun Lee a její premiéra v Pražském komorním baletu

  1. 1
  2. 2

Korejská choreografka Ji-Eun Lee:
„Nejdůležitější je pro mne vztah s tanečníky“ 

Pocházíš z Jižní Koreje, oba tvoji rodiče jsou tanečníci a učitelé tance, jak to ovlivnilo tvoji profesi tanečníka a choreografa?

Moji rodiče učí korejský tradiční tanec a přirozeně si přáli, abych se stala tanečnicí. Já jsem však toužila být právničkou. V sedmnácti letech jsem ale přece jen začala se studiem tradičního korejského tance a brala jsem i hodiny moderního tance v Soulu, kam jsem každý týden létala. Brzy jsem začala patřit mezi nejlepší studenty, a proto jsem mohla studovat zdarma. Po čtyřech letech jsem se stala asistentkou svého učitele a byla vybrána ředitelem divadla v Soulu jako nejmladší choreografka pro projekt Soul–Tokio. Přesto jsem chtěla odejít do Evropy, tehdy mi bylo dvacet čtyři let.

V Praze jsi vystudovala HAMU a zakončila studium úspěšnou choreografií Angels and Demons. Jak dnes zpětně hodnotíš toto období a svoji práci?

Co se týče tanečního vzdělávání, je situace v Jižní Koreji jiná než v Čechách. Všichni musí za školy a lekce platit. Také není moc možností vycestovat a studovat jinde. Taneční společnost je velmi uzavřená, například ve skupině, kde jsem působila a která existuje už čtyřicet let, za celou dobu jejího trvání nikdo neměl možnost tančit nebo studovat v Evropě. Já jsem výjimkou právě díky otci, který je známým učitelem tance a má spoustu přátel. Nejprve jsem tedy studovala v Praze na HAMU obor choreografie a moje nejlepší vzpomínky jsou na prof. Ivanku Kubicovou, která mi pomohla se prosadit v nelehkých podmínkách. Tehdy jsem ještě neuměla česky a nikdo ze studentů nechtěl tančit v mých choreografiích, protože mě neznali. Díky profesorce Kubicové jsem mohla v Čechách zrealizovat několik choreografií, mezi nimi právě i úspěšnou Angels and Demons.

Momentálně absolvuješ doktorské studium na Univerzitě v Surrey (Velká Británie). Můžeš nám přiblížit, na co se tvé studium zaměřuje?

Tato univerzita je osmá nejlepší v Anglii a jsem moc ráda, že zde můžu studovat doktorát. Můj obor se jmenuje „Forming narrative using movement frazis“, v překladu jde o „Vytváření příběhu pomocí pohybu“. Teoretický výzkum je samozřejmě podložen výzkumem praktickým – vytvářením choreografií, ale je to taneční filozofie.

Ve své doktorandské práci se zabývám rozdílem mezi moderním a postmoderním myšlením v tanci. Zjednodušeně můžeme říct, že to, co pokládáme za moderní tanec, je spojeno nejvíce se jménem a technikou Marthy Graham, nemáme ale moc literatury o tom, jaký je rozdíl mezi moderními a současnými technikami. Co se týče choreografické struktury, tak například diametrální rozdíl mezi moderním a postmoderním myšlením je v myšlení o čase – vyprávění příběhu. V moderním pojetí se pracuje s lineárním časem, který plyne postupně a popořádku a příběh se logicky odvíjí, má své vrcholy (linear narrative). Kdežto postmoderna pracuje s fragmenty, které jsou bezčasé, nemusí docházet k žádnému vývoji (fragmental narrative). Postmoderní myšlení v umění vyjadřuje věta „vše je dovoleno“.

Vracíš se do Prahy jako choreografka, která má velké zkušenosti s tvorbou v mnoha souborech různých zemí. Jak se ti pracuje s Pražským komorním baletem a co bys řekla, že je typické pro českou taneční scénu?

Moje zkušenosti z různých souborů jsou diametrálně odlišné, pokaždé je jiná atmosféra. Co mohu říct o českých tanečnících je to, že jsou hodně individuální a hodně za sebe. Je vidět, že v Čechách taneční scéna funguje zejména projektovým způsobem a nejsou zde déle fungující vícečetné skupiny. Pražský komorní balet je momentálně výjimkou a to je pro mne zásadní. Když totiž pracuji se skupinou, mohu si dovolit vytvořit mnohem náročnější choreografii, proces tvorby je mnohem komplexnější a hlubší a trávíme spolu opravdu spoustu času. Tanečníci Pražského komorního baletu jsou potom pro mne tak blízcí jako rodina. V Čechách ale nikdy neříkám tanečníkům musíš a nejvíce se tady zasměju.Jaké je hlavní téma tvé choreografie „The Condition of Disappearance“ a proč sis ho vybrala?

Toto téma vychází z mého pozorování odlišných kultur. Jak jsem uvedla, všude je jiná atmosféra, která záleží právě na všech možných aspektech společnosti a kultury. Jak naplní naše očekávání, jak nás společnost přijme a bude definovat – vše záleží na podmínkách, ale přesto emoce lidského druhu jsou všude stejné. Já se v nové choreografii zabývám tímto problémem a tím, jak se s ním vyrovnat, jak myslet o sobě objektivně, nezávisle na okolnostech, jak najít svoji identitu.

Jakým způsobem vzniká tvé dílo? Co je pro tebe při vzniku díla nejdůležitější a kde nacházíš inspiraci?

Nejdůležitější pro mne je vztah s tanečníky a se všemi spolupracovníky. Chci se cítit příjemně a potřebuji, aby se na mne všichni napojili. Také trvám na profesionálním přístupu tanečníků, to znamená, že musí respektovat základní pravidlo – tvrdě pracovat a zkoušet udělat vše, co po nich choreograf chce.Jaký styl choreografické práce je ti blízký a máš nějaké vzory? Jaký je tvůj názor na taneční umění dneška vůbec?

Mám ráda belgického tanečníka a choreografa Sidi Larbi Cherkaouiho, který je velmi filozofický a originální, pořád nachází nové cesty, když ostatní mají pocit, že už není kam jít.

Jinak obecně se dá říct, že dnes si v tanci hodně lidí myslí, že tvoří současně, nebo že umí současné (contemporary) techniky, ale není tomu tak. A dále, že dnes se vyžaduje od tanečníka velká univerzalita stylů a schopností.

Jaké jsou tvé další projekty a co plánuješ do budoucna?

V budoucnu mě čekají festivaly v Anglii a Rusku, budu také připravovat projekty a pracovat v New Yorku, Sýrii a Indii. Jsem moc šťastná, že se mi daří a mám hodně zajímavé práce.

Děkuji za rozhovor a držím ti palce k úspěšné premiéře!
***

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - The Condition of Disappearance -Lee (PKB)

[yasr_visitor_votes postid="60490" size="small"]

Mohlo by vás zajímat