V Jihlavě se většina programu odehrávala v parku Gustava Mahlera, který ožil současným pohybovým uměním i navzdory zatažené obloze a občasnému mrholení. Počasí sice nebylo zcela přívětivé, ale atmosféru to neoslabilo – právě naopak. Program do parku přilákal nejen pravidelné návštěvníky, ale i náhodné kolemjdoucí, kteří se zastavovali u neobvyklého ruchu a živých scén tance a akrobacie. Spontánnost a otevřenost veřejného prostoru dodala celé akci dynamiku, která je pro KoresponDance charakteristická.
Jihlavský program zahájil workshop v DIODu s názvem V závěsu, který vedla performerka a akrobatka Stéphanie N’Duhirahe. Zaměřila se v něm na práci s tělem v prostoru, konkrétně na vnímání pohybu v momentě, kdy tělo ztrácí oporu o zem. Workshop byl určen především seniorům ve věku 60+, již mají chuť se hýbat a nebojí se objevovat neznámé.
Odpoledne patřilo také koncertu kapely DAMAR, v jejímž složení se představili Duronjic Predrag (kytara, zpěv), Matěj Heinzl (klarinet, saxofon, zpěv) a Vojtěch Vasko (kontrabas). Jejich hudba posluchače zavedla na poutavou cestu do rozmanitých koutů Balkánu, kde se mísí hloubka tradice s živostí lidových rytmů. Zazněl nejen melancholický sevdah z Bosny, který dokáže vyprávět příběhy plné emocí a nostalgie, ale také pulzující taneční rytmy Makedonie, Bulharska a Rumunska, jimiž rozproudili atmosféru a dodali ponurému odpoledni energii.
Právě zvuk kapely přilákal do parku i spoustu náhodných kolemjdoucích, kteří neměli o konání festivalu KoresponDance ponětí. Jejich zvědavost obohatila obecenstvo o nové tváře a dodala prostoru živost a otevřenost. Ve vystoupení DAMARu se tradice propojovala s moderním přístupem a muzikanti vytvářeli prostor, který nejen okouzlil uši, ale zároveň vzbuzoval chuť se nechat unést rytmem a pohybem. Dynamická energie kapely přirozeně navodila atmosféru, jež publikum připravila na další vystoupení – performanci Any a Vincenta.
Nový cirkus ve veřejném prostoru
Vystoupení Any Jordão a Vincenta Kollara (umělecké dvojice s portugalskými a německými kořeny) Tělo a jiné objekty se během dne odehrálo hned dvakrát. První uvedení, které začalo v 17:00, navzdory zamračené obloze a větru naznačujícímu blížící se déšť, vneslo do prostoru parku nečekanou lehkost. Duo performerů svým soustředěným klidem a hlubokým napojením navodilo téměř meditativní atmosféru. Jejich vzájemná důvěra se přelévala do improvizace, která plynula s jemností, hravostí a neokázalou precizností.
Ana se v průběhu představení zavěsila do vzduchu pouze za vlastní vlasy a předváděla akrobatické sekvence, které braly dech. Diváci – malí i velcí – s nimi doslova kolísali a dýchali. Dětští pozorovatelé lapali po dechu a s bezprostředností sobě vlastní komentovali každý nový pohyb, jako by sledovali kouzelnické číslo. Jejich nadšení přecházelo i na dospělé, již fascinovaně přihlíželi tomu, jak silné, a přitom křehké může být sdělení skrze tělo. Každý drobný pohyb se stával společným prožitkem. Křehkost a jemnost jejich choreografie působily v kontrastu s okolním městským ruchem, který jako by na chvíli ustoupil. Park Gustava Mahlera se proměnil v ostrov ticha a soustředění – a v jeho středu stáli Ana a Vincent. Divákům připomněli, že i v nejistotě počasí a obyčejného dne lze vytvořit prostor pro krásu a poetiku oslovující každého – bez ohledu na věk či předchozí zkušenost se současným uměním.
Slovy diváků i interpretů
Jedna z divaček shrnula svůj dojem z představení několika slovy: „Křehkost v objevování, zkoumání, svoboda.“ Přiznala také, že ji překvapil nečekaně vtipný závěr celé performance, který jemně uvolnil napětí.
Na dvě otázky, jež jsem performerům položila po skončení prvního představení, odpovídali s klidem a přirozeností, přesně odrážející náladu jejich vystoupení.
Ana na otázku, jak se dostala k technice hair hanging, odpověděla, že ji poprvé zahlédla u přátel před dvěma až třemi lety a okamžitě v ní vzbudila zvědavost. Požádala Vincenta, aby ji zkusil zvednout pouze za vlasy, a samotný fyzický prožitek popsala jako velmi intenzivní. Měla pocit, že cítí, jak je její kůže „těžkým batohem“. Přestože se s tímto způsobem visení pojí i bolest, pro Anu je právě kombinace bolesti a svobody něčím fascinujícím. Vnímá ji jako způsob, jak se co nejvíce přiblížit pocitu letu. „Myslím, že každý někdy chce létat a tohle je ten nejbližší způsob, jak se k tomu dostat,“ dodala.
Vincent doplnil, že jejich tanec vnímá jako symbol schopnosti nechat věci plynout, uvolnit se a oprostit se od ega. V pohybu hledá opravdovost a přítomnost, nikoli efektní výraz. A co by si přáli, aby si diváci z jejich vystoupení odnesli? Ana mluvila o harmonii, schopnosti spolu fungovat, naslouchat a být v prostoru přítomní nejen fyzicky, ale i duševně. Vincent souhlasně doplnil, že pro něj je nejdůležitější opravdové naslouchání druhému i sobě. Jejich vystoupení tak nepůsobilo jen jako artistická podívaná, ale opravdu spíš jako pozvání ke zpomalení.
V pauze mezi představeními proběhl workshop Akrobacie na zemi. Na něm se experimentovalo s rovnováhou, spojením váhy a protiváhy, cirkusu a akrobacie. Stéphanie N’Duhirahe rozproudila park smíchem, který se ozýval od všech účastníků.
Druhé představení muselo být kvůli nepřízni počasí o pár minut odloženo, ale nakonec se přece jen uskutečnilo. Jihlava tak ještě na krátkou chvíli pocítila pulzující energii festivalu KoresponDance. Ti, kdo nestihli vystoupení Any a Vincenta Kollara, se mohou těšit nejen na jeho reprízu, ale i na další zajímavá vystoupení během KoresponDance ve Žďáře nad Sázavou. Tam bude hlavní část festivalu probíhat od 11. do 13. července.
