Jindřich Petráš: Historie lesního rohu je fascinující a česká role v ní neuvěřitelná

A když místo o historii hovoříte už o přítomnosti, entuziasmus nemizí. V krátkosti se na vás přenese nakažlivý optimismus a nadšení Jindřicha Petráše a jaksi podvědomě nabudete přesvědčení, že svět je navzdory všemu výborné místo. Že lidé na něm si ho chtějí ještě zpříjemnit. A že hudba je tou nejpřirozenější a nejlepší možností, jak toho docílit. Toto přesvědčení dokáže profesor Petráš zcela mimoděk přenášet na dospělé i děti. Na Letních hornových kurzech v Broumově, na nichž jako lektor pracoval i s těmi nejmladšími hornisty, to bylo vidět zcela jasně.

Jak se z vás stal hráč lesního rohu? Četla jsem, že váš tatínek byl lesník – hrálo to v tom svoji roli?
Ono se to píše, ale není to úplně přesné. Tatínek nebyl lesník, ale blízko k přírodě a myslivosti měl, byl nadšeným nimrodem. Souvislost s mým hudebním směrováním to však nemělo. Ke hře na lesní roh jsem se dostal úplnou náhodou. Když jsem měl v deseti letech začít hrát na hudební nástroj, potřebovali v naší vesnické dechovce, kde tatínek hrál na křídlovku, zrovna trumpetu nebo baskřídlovku. Přišli jsme do hudební školy s tímto přáním, ale pan ředitel se mě zeptal, jestli bych nechtěl hrát na lesní roh, že mají v hudební škole symfonický orchestr, kde zrovna hornisty potřebují, a já souhlasil.

Když měl tatínek blízko k myslivosti, hrával jste také na honech?
Hrál, a velmi brzy, už od jedenácti let. S kamarádem jsme se naučili lovecké fanfáry a pak jsme je na honech hráli společně. Lesní roh zní krásně i ve volném prostoru, jeho zvuk venku nezaniká a vytváří unikátní atmosféru.

Co se vám osobně líbí na lesním rohu nejvíce?
Tón lesního rohu má výraznou, charakteristickou barvu a dokáže vyjádřit širokou škálu emocí. Tento efekt se ještě násobí v komorní hře, když hrají dva nebo čtyři lesní rohy společně. Lesní roh má také velký rozsah, až čtyři oktávy. Proto je zvuk tak barevný, tak plastický a proměnlivý, má mnoho podob a možností, proto je i pro posluchače zajímavý, stále dokáže překvapovat.

Máte na lesním rohu rád i jeho historii? Osudy našeho špičkového hornisty Jana Václava Sticha Punto jste líčil frekventantům Letních hornových kurzů velmi sugestivně. Byla to vlastně taková hudební detektivka – jak český poddaný svému pánu utekl a dobyl slávu ve světě.
Historie lesního rohu je fascinující a česká role v ní až neuvěřitelná. V 17. a 18. století byli čeští hornisté u všech zdokonalení lesního rohu, vyvíjeli a upravovali nástroje, patřili mezi přední evropské pedagogy a sólisty. Nejlepší hornista své doby, Jan Václav Stich, se narodil v Žehušicích u Čáslavi jako poddaný na panství hraběte Thuna, který chtěl mít z hudebně nadaného mladíka sluhu i hornistu. Proto ho poslal tento nástroj studovat k nejlepším pedagogům doma i v cizině. Ale úspěšnému Stichovi se po návratu nechtělo nosit livrej – z poddanství proto uprchl, musel si změnit jméno a už pod novým jménem Giovanni Punto hrál po celé Evropě. Dochované kritiky jeho hru popisují – hrál lehce, jeho lesní roh doslova zpíval. Beethoven právě pro něj složil Sonátu pro klavír a lesní roh, kterou spolu v roce 1800 ve Vídni premiérovali. Stich sám také komponoval a jeho skladby pro lesní roh, zejména virtuózní koncerty, se dodnes hrají. Jeho odkaz tak zůstává živý a inspiruje současné hornisty. Hornfórum – česká hornová společnost J. V. Sticha-Punta dokonce pořádá na jeho počest každoročně v Žehušicích Slavnosti lesního rohu.
Velkou osobností 18. století byl také Stichův učitel Antonín Josef Hampel, který působil v drážďanské dvorní kapele. Sám objevil a realizoval řadu převratných inovací nástroje, a spolu se Stichem napsal jednu z prvních škol hry na lesní roh, která nese inspirující název: Jedině správná metoda, jak naučit mladé žáky základům hry na první a druhý lesní roh.

Může právě znalost vskutku fascinující historie lesního rohu prohloubit u mladých hráčů zájem o hru samotnou? Podnítit je ve studiu?
Ano, znalost historie je důležitá. Jsem přesvědčen, že každý hráč by měl historii lesního rohu znát. Bude tak svému nástroji blíž a lépe mu porozumí. Proto připravuji přednášky o vzniku a vývoji lesního rohu, aby si dnešní mladí hornisté uvědomili unikátní historické souvislosti.

Na workshopu na Letních hornových kurzech v Broumově jste historické nástroje nejen ukázal, ale také jste na ně hrál. Hrajete na ně častěji?
Ne, na historické nástroje hraji jen při přednáškách, kdy je používám pro praktickou ukázku. Podobně jako u dalších historických nástrojů vyžaduje i hra na barokní či klasicistní lesní roh specializované studium.

Pedagogické činnosti se věnujete dlouhodobě a to v zásadě u všech věkových kategorií. Jaký je dnes zájem o hru na lesní roh?
Rád konstatuji, že zejména mezi dětmi od devíti do patnácti let je v poslední době zájem o hru na lesní roh stále vyšší; některé ZUŠ se stávají centry, kde je malých hornistů skutečně hodně. Problém je spíše v přechodu na konzervatoře kolem patnáctého roku. Někteří všestranně nadaní žáci nevolí dráhu profesionálních muzikantů, ale přecházejí na jiné studijní obory. Domnívám se, že jedním z důvodů je obava rodičů z nízkého finančního ohodnocení hudebníků. Nicméně musím říci, že v posledních dvou, třech letech se situace v orchestrech finančně změnila k lepšímu a platové zařazení hudebníků se dostává na úroveň, kterou si výkony hráčů zaslouží, což se podle mého názoru pozitivně odráží i v zájmu o studium. Přál bych si, aby tento pozitivní trend i nadále pokračoval.

Jaký je zájem i úroveň našich hornistů ve srovnání se zahraničím?
Zájem i schopnosti našich hráčů jsou dle mého názoru na světové úrovni. Čeští hornisté patří mezi elitu, pravidelně spolupracují se zahraničními institucemi, česká hornová škola je uznávaný pojem. Kontakt se světovou špičkou je samozřejmě nezbytnou podmínkou udržení nejvyšší umělecké kvality, proto v přípravě studentů klademe velký důraz na mezinárodní projekty ve všech věkových kategoriích.
Příkladem takové spolupráce jsou skvělé Letní hornové kurzy v Broumově, kde se scházejí hornisté různého věku z celého světa. Dále můžu zmínit například Mezinárodní interpretační soutěž dechových nástrojů Žestě Brno, a to včetně kategorie Junior, kde se v dvouletých intervalech scházejí mladí hráči a kde můžeme také sledovat a porovnávat úroveň studentů jak našich, tak z okolních států. Obecně ale samozřejmě platí, že potřebujeme více dětí a více studentů, abychom měli žádoucí konkurenční prostředí. Konkurence posouvá studenty dál, podněcuje je k lepším výkonům. Mám radost, že se nám práce s nastupující generací daří. Dokladem toho jsou ceny, které naši studenti a hráči vozí z velkých mezinárodních soutěží.

Na Letních hornových kurzech v Broumově jste pracoval i s nejmladšími hornisty, žáky ZUŠ. Během dvou dnů jste se zhruba dvacítkou z nich nastudovali halali, které jste pak řídil před kostelem ve Vernéřovicích. Jak se vám s dětmi pracovalo?
Výborně! Na kurzy přijedou ti, které to baví, to je hlavní předpoklad. A jsou neuvěřitelně disciplinovaní, pravidelně cvičí a berou všechno vážně a zodpovědně. Pracovat s nimi je opravdu radost, zejména když se na kurzy v příštích letech vracejí a já můžu sledovat obrovský pokrok, který za rok udělali.

Jsou vystoupení na kurzech podstatnou motivací pro nejmladší hráče?
Určitě. Kurzy, koncertní vystoupení a soutěže, to jsou cíle, které hráči před sebou mají. Na soutěžích a kurzech se seznamují s repertoárem, poznávají své vrstevníky, vidí jejich úspěchy a mohou srovnávat, získávají zpětnou vazbu od pedagogů světového formátu. Soustavnou prací s mladými hráči si vychováváme nové talenty, a krom toho také podporujeme základnu posluchačskou. I když se z dětí a studentů nestanou nakonec profesionálové, vyrostou z nich lidé s pevným vztahem k hudbě.

Jaká je dnešní mladá hudební generace obecně? Jací jsou dnešní studenti? Věnujete se jim na konzervatoři i JAMU.
Současní studenti berou studium velice vážně, na výuku přicházejí perfektně připraveni, mají zájem o svůj obor a jsou vděčni za každou radu. Chtějí být co nejlepší. V posledních letech se tento přístup navíc silně prohlubuje. A myslím si, že i zájem dětí o hru na hudební nástroj je větší, než býval.

Jste optimista!
To ano, jsem optimista. Věci se samozřejmě nedají paušalizovat, vím, že jsou místa, kde to tak růžové být nemusí a není, a jsem si vědom, jak se liší situace v různých městech a na různých školách. Ale také vidím, jak výrazné osobnosti některých učitelů na ZUŠ dokážou nadchnout desítky dětí pro konkrétní hudební nástroj a vytvářet tak širokou základnu budoucích profesionálů.

Pomáhal vám váš optimismus i při zvládání koronavirové krize na JAMU? Akademický rok 2019-2020 byl a je, eufemisticky řečeno, velmi nestandardní. Pro umělce, pro pedagogy i pro studenty. Jak se nyní jako děkan Hudební fakulty JAMU chystáte na ten nadcházející?
Protože jsem optimista, věřím, že všechno půjde jak má a jak si přejeme. Na jaře se nám nakonec podařilo dokončit všechno, co jsme si naplánovali. Většinu absolventských koncertů a semestrálních i přijímacích zkoušek jsme zvládli do začátku července a do nového akademického roku jdeme s čistým štítem. Od října začne standardní výuka. Distanční výuka, ke které jsme se museli uchýlit, byla skutečně nouzovým řešením, které se zvlášť v našem oboru dá využívat jen omezenou dobu. Nyní se musíme s koronavirem naučit žít. Bude tu a je nutné to akceptovat.

Jak celou koronavirovou krizi a současnou situaci vnímáte jako umělec?
Bylo a stále to je velmi těžké. Umělec potřebuje hrát, nejen kvůli obživě, ale protože je to samotná podstata jeho existence. A najednou se ze dne na den všechno zastavilo. Zrušila se vystoupení, koncerty, neexistovala žádná perspektiva. Zejména umělci na volné noze, jejichž příjmy se odvíjejí jen od koncertů, museli z hodiny na hodinu čelit existenční nejistotě. Teď se sice začíná kultura pomalu rozbíhat, ale opravdu jen pomalu a zvolna. Držím všem palce, aby se už vše brzy vrátilo do normálu.

Na starosti způsobené koronavirem jsme narazili, co vám tedy naopak dělá v současné době největší radost?
Hned několik věcí.
Navštívil jsem v minulých dnech několik koncertů a velkou radost mi udělaly vynikající umělecké výkony. Skutečně není snadné připravit se kvalitně na koncertní vystoupení po tak dlouhé pauze. Je zřejmé, že všichni nedočkavě čekáme, až se ten zastavený vlak znovu rozjede.
S radostí jsem také viděl, že ten několikaměsíční výpadek kulturního života neměl na zájem publika žádný negativní dopad. Věřím proto, že lidé živou hudbu chtějí, potřebují ji k životu, že na koncerty budou chodit.
A hlavně moji studenti mi dělají velkou radost. Jsou připravení, mají touhu hrát, potřebu jít do školy a studovat. Proto se teď nejvíce těším na práci s nimi.