Jiří Brückler: Jako divák se nenechám opít rohlíkem!

Česká opera a lidé kolem ní online (5): Jiří Brückler – Sólista Opery Národního divadla v Praze prožívá bohatě naplněnou sezonu. Absolvent Pražské konzervatoře a Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze se představí v operách Charlese Gounoda, Benjamina Brittena, Leoše Janáčka, Julese Masseneta či Bedřicha Smetany. S barytonistou Jiřím Brücklerem hovoříme o domácím operním prostředí, o stupních pěvecké kariéry, o atmosféře v českých divadlech či o úskalích soudobé hudby.

 

Říká se s nadsázkou, že v České republice existuje jen jediný široký operní soubor, divadla si mezi sebou sólisty půjčují a leckoho můžeme potkat na řadě našich jevišť. Je to i váš případ, vídáme vás nejen v Liberci, odkud pocházíte, ale také v Ostravě, v Plzni, v Brně a samozřejmě v pražském Národním divadle, kde jste v angažmá. Přináší to pro vás spíše pozitiva nebo je to překážka, kterou je nutné v zájmu kariéry překonat?

Tak i tak. Klady spatřuji v možnosti kvalitních představení v oblastních divadlech, která si mohou dovolit zaplatit dobré hosty. Samozřejmá nevýhoda je v tom, že většina z nás tráví dny pendlováním mezi Prahou, Brnem, Plzní či Ostravou. A tyto rychlé změny prostředí představují nároky na psychiku, o kterých diváci nemají ani tušení… Ten model si asi vymysleli ředitelé divadel, kteří nejsou ochotni držet si početnější sólistický ansámbl, jako tomu bylo dříve. Každé divadlo mělo třeba i patnáct stálých členů, dnes je jich v menších divadlech třeba jen pět. A pak nezbývá než spoléhat na hosty.

Pozitivum by mohlo pro vás být i v tom, že máte dokonalý přehled o kolezích a o možné konkurenci…

To taky, ale ono nás zase tolik není… Ve všech divadlech se střídá vlastně jedna parta zpěváků a často je náročné vyladit naše dispozice, abychom pokryli alternace, když můj alternant je z Prahy a má zároveň se mnou jiné představení třeba v Brně. Přesně takhle se dělím o role s kolegou Jiřím Hájkem. Oba zpíváme zároveň v Praze, v Brně a v Plzni. A problém nastane, když jsou tři představení současně. To se pak řeší hostem v roli, která je nejsnáze nahraditelná.

Když se zmiňujete o Jiřím Hájkovi, myslím ale, že každý z vás je trochu odlišný pěvecký typ i co do charakteru hlasu a polohy…

Řekl bych, že podstatu svého hlasu má hlubší než já, ale většinu rolí zpíváme spolu. Každý trochu jiným způsobem a s odlišným výsledkem. Ale obzvlášť v Národním divadle a v Divadle J. K. Tyla v Plzni se v rolích potkáváme velice často.

Má pro vás význam možnost být s kolegou, s nímž studujete tutéž roli, na zkoušce? Slyšíte jeden druhého a dost možná to člověka podvědomě svádí k tomu, aby svůj výkon tomu, co slyší, přizpůsobil…

Konkrétně s Jiřím Hájkem nemáme sebemenší problém a jsme velice dobří přátelé. A pokud to režisér dovolí, každý může do chystané inscenace přinést něco svého. Jeden druhého rozhodně nekopíruje a nenajdete u nás žádné osobní souboje. Ty obstarávají spíše dámy – zpěvačky, které své kolegyně na zkouškách ochotné poslouchat nejsou. Koneckonců, ze zkušenosti vím, že přátelství v operním ranku navážou právě spíše muži mezi sebou, problémy a střety pocházejí z devadesáti procent od žen. Speciálně mezi sopranistkami je to běžná praxe. Ať už v Národním divadle nebo na menších scénách. A myslím, že to je tím, že – obecně vzato – sopranistek je víc, a tím je větší nebezpečí nahraditelnosti.

A nejsou mezi mužskými hlasy právě barytonisté takovým nejpočetnějším, a tudíž nejsnáze nahraditelným druhem?

Je nás rozhodně méně než sopranistek… A limituje se to také dalším rozdělením na role, které ne každý baryton může a chce zpívat. A ve výsledku se na určité role najdou v republice čtyři vhodní zpěváci.

Jak jste dospěl k názoru, že model jednoho velkého operního souboru si vymysleli divadelní ředitelé?

Zcela určitě mají díky tomu větší volnost v obsazování rolí. Nemusí brát umělce, kterého mají v angažmá jen proto, aby mu naplnili úvazek. A nejspíš také nechtějí platit stálé zaměstnance přes prázdniny. Ze zkušenosti vím, že peníze obzvlášť v menších divadlech rozhodují.

Když jste začal rozvíjet svou kariéru, jak důležité pro vás bylo, aby se o vás vědělo? Řada vašich kolegů říká, že už v posledních ročnících studia je nezbytné obrážet agentury a objíždět předzpívání, byť z nich třeba na první pokus nemusí nic vzejít…

Já měl štěstí v tom, že jsem hned ve druhém ročníku na konzervatoři předzpíval ve Státní opeře na roli Mandarína v Turandot. Roli jsem dostal, začal v ní hostovat, a zároveň jsem jako studijní úkol dostal Lovce v Rusalce. Takže poměrně slušný začátek… Postupně přicházely další možnosti a role. Ale opravdu velkou roli jsem zpíval až v Liberci tři roky poté. Tehdy mi nabídli Silvia v Komediantech.

Ale i tento Silvio proběhl ještě v dobách vašeho studia…

Ano, Silvia jsem studoval ještě coby konzervatorista, ale zároveň jsem již hostoval ve Státní opeře. Během studia na Akademii múzických umění jsem se pak ve Státní opeře stal sólistou.

Zvažoval jste s vaším pedagogem Jiřím Kotoučem, máte-li tyto větší romantické role přijmout? Bylo vám – tuším – třiadvacet let…

Máte pravdu, to je určitý mezní termín, kdy Silvio může být ještě velmi nebezpečný. Ale i Lovce a Mandarína jsem s profesorem Jiřím Kotoučem konzultoval a vše s ním konzultuji i teď! Vždyť to byl on, kdo od základů vystavěl můj hlas. A to velice důsledně. Dbal na to, aby student neměl tendence k forzírování a držel si stále rezonanci. To je základ, bez něhož se nikdo neobejde. A zvětšování objemu, barvy hlasu, by mělo přijít, až když jste si jistý rezonancí. Za to jsem mu vděčný, protože někteří pedagogové učí zpívat více do šířky hned od začátku.

Ovlivnil vás Jiří Kotouč i repertoárově?

Jistě, začínali jsme sbírkami starých árií, které jsou pro belcanto základem a nejsou pro hlas nebezpečné. Začínat v prvním či druhém ročníku verdiovskými áriemi je pro zpěváka, který si ještě není jistý technikou, velmi nebezpečné.

Vzpomenete si ještě, jak jste budovali hlasový rozsah?

Myslím, že ten přicházel postupně a rozhodně ne samozřejmě. A vysoké tóny byly těžké a daly mi zabrat. Větší jistota i rozsah přišly až s rozšiřováním repertoáru, s věkem a zkušenostmi.

Ptal jsem se před vámi několika kolegů, kdy zažili moment jistoty, že mají techniku jistou do té míry, že už na ni nemusí myslet a mohou se plně soustředit na práci s výrazem a podáním. Máte i vy v tomto ohledu jasnou vzpomínku?

Zcela „na háku“ techniku nebudu mít asi nikdy… Ale jeden takový zásadní moment byl, když jsem v Šaldově divadle v Liberci zpíval právě Silvia. Vzpomínám si, že na premiéře jsem se od techniky dokázal zcela oprostit a užívat si jen zpívání a herecký přednes. Říkal jsem si tehdy: „Aha, teď by to mohlo být ono“. Ovšem jsou role, u kterých díky barevné orchestraci snadno upadnete do silového zpívání, a zde si musíte techniku hlídat pečlivě a neustále. A je to i o dechové náročnosti a rozsahu role jako takové. Ať je to Figaro v Lazebníkovi či markýz Posa v Donu Carlosovi. U těch si začínám užívat až při třetí repríze.

Jak by tedy ve vašem případě šly za sebou stupně, po kterých budujete svou kariéru?

První byl nepochybně Silvio v Komediantech. Další velký pokrok představoval markýz Posa. A pak zcela určitě Figaro v Lazebníkovi sevillském. Rád bych se zvolna posouval k dramatičtějším rolím, ale když mi nebudou sedět, nebudu mít problém je opustit. Koneckonců v minulosti jsem po poradě s mými pedagogy Jiřím Kotoučem a Romanem Janálem odmítl řadu rolí, které mi byly nabízeny. Jsem vděčný za to, že nemám nouzi o práci a díky tomu necítím potřebu se tlačit do úloh, které by mi mohly ublížit.  V září příštího roku bych měl například vstoupit do role Radovana v Libuši, což by byla moje první kompletní smetanovská role. Takže uvidíme.

Letos jste vstoupil také do inscenace Čajkovského Evžena Oněgina v Plzni…

Ale ten pro mne pěvecky nebyl zdaleka tak náročný jako Figaro. Oněgin je napsaný dobře do pusy. Takže raději dvakrát Oněgina než jednou Lazebníka. Celá role Figara je ve vyšší poloze, a aniž by se pěvec stihl rozehřát, už tu máte árii, na kterou každý čeká, a krátce poté duet s Almavivou. Oněgin se během seznámení s Taťánou pohodlně rozezpívá a árie je pak celá o tercii níž než Figaro. Teď studuji v Brně Valentina a to je také typ belcantové role s dlouhými frázemi, které mě baví a na které bych se chtěl soustředit především. Ale na druhou stranu je Figaro velmi zdravý. Kdybyste zpíval jen Valentina, Oněgina nebo Posu, hrozila by tendence zatěžkávat hlas a nepřirozeně ho barvit.

První léta vaší kariéry byla úzce spjatá i s hudbou Mozartovou, zpíval jste Masetta, Figara či Papagena, je tento autor pro vás dnes již uzavřenou kapitolou?

Určitě ne! Mozartovské role by pěvce měly provázet celý život. Už jen jako dokonalá hlasová hygiena. A já stále zpívám Papagena a do budoucna bych moc rád nastudoval Dona Giovanniho. A Hraběte z Figarovy svatby, kterého zpívám už od dob studií na konzervatoři, si chci udržet, jak nejdéle to půjde.

Přitahuje vás hudba mladších stylových období? Vedle Janáčka zpíváte také v operách Benjamina Brittena, účinkoval jste ve Vojáku a tanečnici Bohuslava Martinů…

Přiznám se, že v těchto případech je to trochu těžší. Většinou se mi ta díla začnou líbit, až když do nich více proniknu. Což byl jak případ Bohuslava Martinů, tak Benjamina Brittena, v jehož Billy Buddovi právě studuji roli Mr. Redburna. Pro mě je tu náročnější pochopit, že intonačně není všechno tak, jak bych si představoval „na první dobrou“. Na rozdíl od Čajkovského nebo Gounoda, kteří vás vedou přesně tam, kam sám cítíte.

A dnešní soudobá hudba?

S tou asi nebudu nikdy úplný kamarád. Přiznám se, že mne nebaví, když nevíte, kde je začátek a kde konec, a ve skladbě nenajdete dva takty o stejném počtu dob. Soudobá hudba většinou přináší cosi tak extrémně neobvyklého. A pro mne také agresivního. S touto hudbou se ovšem setkáte spíše na koncertech a já jsem měl v poslední době štěstí spíše na Brahmsovo Requiem, Mascagniho Requiem či na Kytici Bohuslava Martinů, a to jsou všechno pěvecky nádherná, téměř belcantová díla. A i do nich, byť je zpívaly stovky pěvců přede mnou, se snažím vložit něco osobního. Například v barytonovém sóle v Otvírání studánek, které jsem natočil s Pražským filharmonickým sborem a s Lukášem Vasilkem, jsem si dal velmi záležet, abych ho nezpíval jako starý muž, který vzpomíná…

Kdy jste začal vnímat důležitost textu, který zpíváte, to, že stojí na stejné úrovni s hudbou?

Na konzervatoři člověk samozřejmě zpíval nějaká slova, věděl, co znamenají, ale nad kontextem příliš nepřemýšlel. O mnoho snazší to prožívání je, když studujete celou roli a připojí se tu i jevištní zkušenost. Jiří Kotouč ovšem vždycky velice dbal, abychom kontext té které árie znali. Všechny opery do puntíku zná, a tak pro něj nebyl problém okamžitě vysvětlit, o co se jedná.

Mluvili jsme s nadsázkou o tom, že Českou republiku pokrývá jeden početný operní ansámbl. Je díky tomu také atmosféra v divadlech stejná nebo podobná?

Řekl bych, že ne. Tady hodně záleží na tom, jak se k umělcům vedení divadla chová. Rád bych na tomto místě vyzvedl Národní divadlo v Brně, kde je poslední dobou markantně příjemné prostředí a ovzduší. Především díky dobrým pracovním podmínkám a chuti do práce. Jinde, v menších divadlech, vidím problém mimo jiné v tom, že sólisté musí zpívat jeden den operu, druhý muzikál a třetí den operetu. A k tomu ještě dopoledne učit, aby se uživili.

V čem konkrétně „dobré podmínky“ v Brně spočívají?

Je to výběrem zpěváků, mladým týmem, který divadlo vede, a také volbou repertoáru. Ta se zcela viditelně promítá do věkového průměru návštěvníků. V Brně prostě chodí na operu daleko více mladých lidí než v Praze. A jak režijně, tak hudebně se v Brně dělá kvalitní divadlo.

Podle čeho vy jako divák poznáte, že jste svědkem kvalitního představení?

Samozřejmě jako zpěvák sleduji na představení jiné věci než běžné publikum. Nenechám se takzvaně opít rohlíkem. Bedlivě sleduji i druhý plán. A ocením, když protagonisté setrvávají v roli a v dramatickém zaujetí, i když zrovna nezpívají. To je pro mne punc profesionality.

Děkuji vám za rozhovor.

 

VIZITKA

Jiří Brückler (1984) – rodák z Liberce studoval na Pražské konzervatoři zpěv pod vedením Jiřího Kotouče a pokračoval ve studiích na HAMU v Praze u Romana Janála. Je vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech za rok 2008 v kategorii Junior. Od roku 2004 hostoval ve Státní opeře Praha ve Dvořákově Rusalce a Pucciniho Turandot, od sezóny 2010/2011 ve Verdiho Rigolettovi a Bizetově Carmen. V divadle F. X. Šaldy v Liberci ztvárnil Silvia v Leoncavallových Komediantech a Moralese v Bizetově Carmen. Za roli Silvia byl zařazen do širší nominace na Cenu Thálie za rok 2009. Tutéž roli ztvárnil pro Mezinárodní hudební festival Český Krumlov po boku Josého Cury. Od roku 2012 je sólistou Opery Národního divadla a Státní opery. Představil se tu například jako Rodrigo ve Verdiho Donu Carlovi, Figaro v Rossiniho Lazebníku sevillském, Dandini v Rossiniho Popelce, Hrabě Almaviva v Mozartově Figarově svatbě, Silvio v Leoncavallových Komediantech, Papageno v Mozartově Kouzelné flétně, Čekunov v Janáčkově opeře Z mrtvého domu či Henry Cuff v Brittenově Glorianě. Za roli Rodriga ve Verdiho Donu Carlovi byl nominován na Cenu Thálie za rok 2013. Pravidelně hostuje v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako Evžen Oněgin, jako Frank v Pucciniho Edgarovi, Silvio v Leoncavallových Komediantech a Pseudolus v Martinů Vojákovi a tanečnici. Hostuje také v Národním divadle Brno. V sezóně 2017/2018 se tam chystá na Gounodova Valentina. Nastuduje Redburna v Brittenově opeře Billy Budd, vystoupí jako Don Giovanni v produkci Jihočeského divadla Don G, představí se v Janáčkových Výletech páně Broučkových, jako Albert v Massenetově Wertherovi a Radovan v Libuši Bedřicha Smetany.