Jiří Brückler: Jako divák se nenechám opít rohlíkem!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Česká opera a lidé kolem ní online (5): Jiří Brückler – Sólista Opery Národního divadla v Praze prožívá bohatě naplněnou sezonu. Absolvent Pražské konzervatoře a Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze se představí v operách Charlese Gounoda, Benjamina Brittena, Leoše Janáčka, Julese Masseneta či Bedřicha Smetany. S barytonistou Jiřím Brücklerem hovoříme o domácím operním prostředí, o stupních pěvecké kariéry, o atmosféře v českých divadlech či o úskalích soudobé hudby.
Jiří Brückler (zdroj ND Praha / foto Ilona Sochorová)

 

Říká se s nadsázkou, že v České republice existuje jen jediný široký operní soubor, divadla si mezi sebou sólisty půjčují a leckoho můžeme potkat na řadě našich jevišť. Je to i váš případ, vídáme vás nejen v Liberci, odkud pocházíte, ale také v Ostravě, v Plzni, v Brně a samozřejmě v pražském Národním divadle, kde jste v angažmá. Přináší to pro vás spíše pozitiva nebo je to překážka, kterou je nutné v zájmu kariéry překonat?

Tak i tak. Klady spatřuji v možnosti kvalitních představení v oblastních divadlech, která si mohou dovolit zaplatit dobré hosty. Samozřejmá nevýhoda je v tom, že většina z nás tráví dny pendlováním mezi Prahou, Brnem, Plzní či Ostravou. A tyto rychlé změny prostředí představují nároky na psychiku, o kterých diváci nemají ani tušení… Ten model si asi vymysleli ředitelé divadel, kteří nejsou ochotni držet si početnější sólistický ansámbl, jako tomu bylo dříve. Každé divadlo mělo třeba i patnáct stálých členů, dnes je jich v menších divadlech třeba jen pět. A pak nezbývá než spoléhat na hosty.

Pozitivum by mohlo pro vás být i v tom, že máte dokonalý přehled o kolezích a o možné konkurenci…

To taky, ale ono nás zase tolik není… Ve všech divadlech se střídá vlastně jedna parta zpěváků a často je náročné vyladit naše dispozice, abychom pokryli alternace, když můj alternant je z Prahy a má zároveň se mnou jiné představení třeba v Brně. Přesně takhle se dělím o role s kolegou Jiřím Hájkem. Oba zpíváme zároveň v Praze, v Brně a v Plzni. A problém nastane, když jsou tři představení současně. To se pak řeší hostem v roli, která je nejsnáze nahraditelná.

Když se zmiňujete o Jiřím Hájkovi, myslím ale, že každý z vás je trochu odlišný pěvecký typ i co do charakteru hlasu a polohy…

Řekl bych, že podstatu svého hlasu má hlubší než já, ale většinu rolí zpíváme spolu. Každý trochu jiným způsobem a s odlišným výsledkem. Ale obzvlášť v Národním divadle a v Divadle J. K. Tyla v Plzni se v rolích potkáváme velice často.

Má pro vás význam možnost být s kolegou, s nímž studujete tutéž roli, na zkoušce? Slyšíte jeden druhého a dost možná to člověka podvědomě svádí k tomu, aby svůj výkon tomu, co slyší, přizpůsobil…

Konkrétně s Jiřím Hájkem nemáme sebemenší problém a jsme velice dobří přátelé. A pokud to režisér dovolí, každý může do chystané inscenace přinést něco svého. Jeden druhého rozhodně nekopíruje a nenajdete u nás žádné osobní souboje. Ty obstarávají spíše dámy – zpěvačky, které své kolegyně na zkouškách ochotné poslouchat nejsou. Koneckonců, ze zkušenosti vím, že přátelství v operním ranku navážou právě spíše muži mezi sebou, problémy a střety pocházejí z devadesáti procent od žen. Speciálně mezi sopranistkami je to běžná praxe. Ať už v Národním divadle nebo na menších scénách. A myslím, že to je tím, že – obecně vzato – sopranistek je víc, a tím je větší nebezpečí nahraditelnosti.

Jiří Brückler (zdroj ND Praha / foto Ilona Sochorová)

A nejsou mezi mužskými hlasy právě barytonisté takovým nejpočetnějším, a tudíž nejsnáze nahraditelným druhem?

Je nás rozhodně méně než sopranistek… A limituje se to také dalším rozdělením na role, které ne každý baryton může a chce zpívat. A ve výsledku se na určité role najdou v republice čtyři vhodní zpěváci.

Jak jste dospěl k názoru, že model jednoho velkého operního souboru si vymysleli divadelní ředitelé?

Zcela určitě mají díky tomu větší volnost v obsazování rolí. Nemusí brát umělce, kterého mají v angažmá jen proto, aby mu naplnili úvazek. A nejspíš také nechtějí platit stálé zaměstnance přes prázdniny. Ze zkušenosti vím, že peníze obzvlášť v menších divadlech rozhodují.

Když jste začal rozvíjet svou kariéru, jak důležité pro vás bylo, aby se o vás vědělo? Řada vašich kolegů říká, že už v posledních ročnících studia je nezbytné obrážet agentury a objíždět předzpívání, byť z nich třeba na první pokus nemusí nic vzejít…

Já měl štěstí v tom, že jsem hned ve druhém ročníku na konzervatoři předzpíval ve Státní opeře na roli Mandarína v Turandot. Roli jsem dostal, začal v ní hostovat, a zároveň jsem jako studijní úkol dostal Lovce v Rusalce. Takže poměrně slušný začátek… Postupně přicházely další možnosti a role. Ale opravdu velkou roli jsem zpíval až v Liberci tři roky poté. Tehdy mi nabídli Silvia v Komediantech.

Ale i tento Silvio proběhl ještě v dobách vašeho studia…

Ano, Silvia jsem studoval ještě coby konzervatorista, ale zároveň jsem již hostoval ve Státní opeře. Během studia na Akademii múzických umění jsem se pak ve Státní opeře stal sólistou.

Zvažoval jste s vaším pedagogem Jiřím Kotoučem, máte-li tyto větší romantické role přijmout? Bylo vám – tuším – třiadvacet let…

Máte pravdu, to je určitý mezní termín, kdy Silvio může být ještě velmi nebezpečný. Ale i Lovce a Mandarína jsem s profesorem Jiřím Kotoučem konzultoval a vše s ním konzultuji i teď! Vždyť to byl on, kdo od základů vystavěl můj hlas. A to velice důsledně. Dbal na to, aby student neměl tendence k forzírování a držel si stále rezonanci. To je základ, bez něhož se nikdo neobejde. A zvětšování objemu, barvy hlasu, by mělo přijít, až když jste si jistý rezonancí. Za to jsem mu vděčný, protože někteří pedagogové učí zpívat více do šířky hned od začátku.

Jiří Brückler (zdroj ND Praha / foto Ilona Sochorová)

Ovlivnil vás Jiří Kotouč i repertoárově?

Jistě, začínali jsme sbírkami starých árií, které jsou pro belcanto základem a nejsou pro hlas nebezpečné. Začínat v prvním či druhém ročníku verdiovskými áriemi je pro zpěváka, který si ještě není jistý technikou, velmi nebezpečné.

Vzpomenete si ještě, jak jste budovali hlasový rozsah?

Myslím, že ten přicházel postupně a rozhodně ne samozřejmě. A vysoké tóny byly těžké a daly mi zabrat. Větší jistota i rozsah přišly až s rozšiřováním repertoáru, s věkem a zkušenostmi.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář