Příliš často se nestává, že by český orchestr hostoval v Berlíně. Českou filharmonii jsme tu neslyšeli od provedení Dvořákova Stabat Mater se Zdeňkem Mácalem v roce 2005, operu Národního divadla či pražskou Státní operu ani nemluvě. A tak jediným zástupcem je se svým pravidelným hostováním Česká komorní filharmonie s dirigentem Stanislavem Vavřínkem a Petrem Chromčákem, s „líbivým“ programem, pravidelně a úspěšně kombinujícím Beethovenovu Devátou s Carmina burana Carla Orffa. Jiné orchestry občas buď doprovázejí operní hvězdy nebo vystupují v oratoriích, například Plzeňský rozhlasový orchestr.
Jiří Kout je v Berlíně spojován se svým dlouholetým působením v Deutsche Oper a hlavně pak se svými provedeními Janáčka. Minulý čtvrtek řídil v sále Berlínské filharmonie orchestr FOK. A hned úvodem říkám – přišel, zahrál a zvítězil.
V monotónnosti a zaměnitelnosti dnešní špičkové orchestrální kultury, kde nejen na zvukových nosičích, ale i live jsou rozdíly většinou patrné, Pražští symfonikové zazářili nezvyklým individualismem. A tak věříme, že je ve Filharmonii co nejdřív uslyšíme znovu. Od prvních taktů přitom člověk věděl, proč na tento orchestr znovu tak rád přijde.
Údiv a úžas způsobila hned úvodní Vltava – posluchač tradičně zvyklý na homogenní barvu fléten na začátku byl nejdřív zaražen značnou odlišností obou dechů, nicméně Koutův pohled plně odpovídá Smetanovým intencím a vlastně též geografii řeky.
Ruský hvězdný pianista, osmnadvacetiletý Nikolaj Tokarev se představil v Čajkovského druhém koncertě G Dur, op. 44. Dílo z roku 1882 je věnováno Nikolaji Rubinsteinovi, ale podobně jako skladatelův třetí koncert stojí beznadějně ve stínu koncertu prvního b moll. Pokud vím, tak z velkých Rusů jen Emil Gilels platil za advokáta těchto méně známých kreací. Dokonce i věčný experimentátor Richter preferoval když – tak Čajkovského monumentální Sonátu. Tokarev přesvědčil nejen technicky, ale i hudebně. Dialog se sólovými houslemi (úžasné sólo koncertní mistryně!) a se sólovým violoncellem plus nepřetržitý kontakt s dirigentem a pochopení pro důležitost a rovnoprávnost orchestrálního partu – to vše není samozřejmé a obzvlášť u pianistů hostujících ve Filharmonii je to spíše výjimka. Tady se častěji projevuje narcismus, jako v případě čínského pianisty, který Beethovenovi přes německý týdeník Die Zeit vzkazoval, aby mu napsal třiatřicátou sonátu…. Okamžité standing ovations po posledních tónech a bouřlivý aplaus publika i orchestru po přidaném Šavlovém tanci. Je jasné, že i co do vystupování sympatický Tokarev je do roka zpátky.
Dvořákova Osmá po přestávce, i to byla dramaturgicky dobrá a promyšlená volba, Dvořákovy symfonie nepatří do kanónu Berlínských filharmoniků. Osmá ukázala pražské symfoniky v nejlepších barvách, ať už dřevo (opět flétny!), žestě (u FOK tradičně fenomenální horny, které se nebály zahrát i „nehezky“, když to partitura vyžaduje), perkuse či smyčce. Důvěrná znalost díla a syntonie s dirigentem posluchače ve Filharmonii evidentně zaskočila a překvapila. Takto suverénně ve filharmonii již dlouho žádný hostující orchestr nezahrál. I když by si kritik přál třeba trochu více propracovanosti v dynamice, kapánek více improvizace – Dvořákova Osmá k tomu dává příležitostí přece jen víc, než kterákoli jiná Dvořákova symfonie – či vyzdvižení kontrapunktického vedení… To vše ale zůstávají marginálie oproti krásnému koncertu předního pražského tělesa.
Nekonečné ovace, za než „fokáci“ poděkovali geniálně zahraným Slovanským tancem g moll. Návrat Jiřího Kouta ke Sprévě se ani nemohl líp podařit. My v Berlíně věříme, že pořadatelé pozvou orchestr a dirigenta co nejdříve znovu, třeba s Dvořákovou Třetí.
Prague Symphony Orchestra, Jiří Kout, Nikolai Tokarev
Symfonický orchestr hl.m.Prahy FOK
Dirigent : Jiři Kout
Nikolai Tokarev – klavír
Bedřich Smetana: Vltava
Petr Iljič Čajkovskij: Piano Concerto No. 2 in G major
Antonín Dvořák: Symfonie č. 8