Jiří Rajniš: Inspirovala mě italská mafie z 20. let

Barytonista Jiří Rajniš je živel. V letech 2013 až 2017 byl oficiálně nejmladším českým operním pěvcem v zahraničním angažmá. V sezonách 2017/2018 a 2018/2019 byl členem drážďanské Semperovy opery. V pražském Národním divadle debutoval v operách Chytračka / Měsíc, ve Wertherovi a jako Jonny v opeře Ernsta Křenka Jonny vyhrává. Vedle opery také koncertuje. Své koncerty i sám uvádí a využívá svého hereckého talentu, když vtahuje do hry publikum. V nejbližší době ho čeká koncert v rámci řady FOK Obrazy a hudba v klášteře sv. Anežky České, kde zazní písně z Neapole za doprovodu akordeonu, dvou kytar a mandolíny.

Zpíváte v drážďanské Semperově opeře, v Národním i dalších divadlech, vedle toho se však stíháte věnovat komorním písňovým koncertům. Jak to jde skloubit dohromady?

Vzhledem k nepřetržitému tahu od mých jednadvaceti let ve stálých divadelních úvazcích v Německu společně s hostováním, musím přiznat, že je plánování a spojovaní i různorodé koncertní činnosti na mnoha místech Evropy velmi náročné. Člověk je samozřejmě vázán a koncerty jsou takovým bonbónkem. Od této sezony je naštěstí vše s předstihem naplánované a já jsem už sám pro sebe v pozici, kdy si mohu v klidu vybrat, co a jak. Právě proto se v této sezoně více soustředím na projekty, které sám vymýšlím a které mají pro mě obrovský význam!

Vystupujete s ansámblem, který si říká Napolitan Quartet. Proč má ve svém názvu zrovna Neapol, máte k tomuto městu výjimečný vztah?

Náš večer s kapelou tvoří, kromě dvou skladeb pro kvartet a jedné přídavkové árie, napolitánské písně. Volba byla pro mě jasná. K Neapoli mám kladný vztah, protože miluji mafiánské filmy a celkově tematiku o mafii. Toto město je toho přeci jen velkým symbolem.

Do jaké doby, atmosféry a situace stylizujete své vystoupení?

V zásadě mně šlo o přiblížení klasického zpívání v komorní sestavě muzikantů a o zajímavou vizuální atmosféru. Řekl jsem si, že pokud Neapol, tak to musí nějak souviset s obdobím dvacátých let právě tam a také na Sicílii, jako ve filmu Kmotr, kde se to mafiány jen hemžilo. Nikdo předtím tuto stylizaci v rámci klasického hudebního vystoupení neměl.

Jak se zrodil program napolitánských písní? Jak jste přišel na tento repertoár?

Mám silný vztah k italské hudbě a i v opeře je můj fokus právě na tento repertoár. V opeře jsou mně nejblíže i díky otci, který zpíval zejména Verdiho a Rossiniho, právě tato díla a z italských písní to nemohly být jiné než napolitánské. Zvolil jsem své oblíbené. Jsou tam známé i méně známé, mladší i starší, takže ta škála je širší. Ale nejdůležitější bylo uskupení a jejich různorodost.

Můžete nám krátce představit členy Napolitan Quartetu?

Jsem moc rád za osádku, která mně byla doporučena. Všichni jsou skvělí instrumentalisté s velkou flexibilitou, zkušeností, humorem a máme, řekl bych, prima kamarádský vztah, a to je pro mě při tomto druhu projektu alfa omega! Na dvě kytary hrají Eliška Holá a Tomáš Honěk, dále s námi vystupuje přední český akordeonista Ladislav Horák a vzácný muzikant, který hraje na mandolínu, Jan Brabec.

Kolik koncertů s tímto uskupením již máte za sebou a na jakých zajímavých místech jste koncertovali?

Paradoxně naše úplně první vystoupení bylo televizní, a to v Show Jana Krause a posléze v mém časosběrném dokumentu pro TV Seznam o působení v Semperoper a mých dalších uměleckých činnostech. Když odečtu tyto dva televizní debuty, tak máme za rok a půl existence kapely projety skoro všechny kraje České republiky. Koncertů stále přibývá, což mě samozřejmě těší!

S napolitánskými písněmi vystoupíte 17. října 2019 v Praze v Anežském klášteře. Znáte ten prostor, už jste tam někdy zpíval, nebo to bude poprvé?

Moc se těším a jsem si jist, že tam bude krásná akustika. Nikdy předtím jsem tam nebyl, tak jsem velmi zvědavý.

Mezi italskými písněmi je na programu i jedna výjimka – píseň P. I. Čajkovského. Jmenuje se „Neapolská píseň“, tím samozřejmě do programu zapadá, ale přesto: můžeme zde poznat nějakou odlišnost od těch „pravých“ neapolských písní?

Jak už jsem naznačil, dvě skladby v programu nejsou napolitánskými písněmi, ale pro mě tzv. „odpočinkové“. Přeci jen je celý večer pěvecky náročný (dokonce ho i sám uvádím a moderuji), takže po nějaké době odcházím na menší pauzu do zákulisí pro vodu! Obě skladby se do programu hodí tematikou a názvem a v tomto duchu je to pro nás všechny uspokojující.

Která z písní na programu koncertu 17. října je vaše nejoblíbenější?

Určitě známá Funiculi Funicula, když se celý večer blíží ke konci a já mám pro diváky vždy malé překvapení. Ptám se jich, kdo všechno umí zpívat. Když se kvůli obavám přihlásí jen pár lidí, stejně bez diskuzí řeknu, že si se mnou zazpívají všichni. A tak tomu vždy je a nakonec mohu i já tleskat, jak jim to se mnou v italštině šlo.

Koncerty z cyklu Obrazy a hudba FOK jsou unikátní propojením s výtvarným uměním. Jak to máte vy osobně s mimohudebními múzami?

Když jsem byl malé dítě, propadl jsem divadlu jako celku. Nejen inspirací, že jsou moji rodiče operními pěvci, ale hlavně mě fascinovala nádherná scéna operních produkcí. Dnes už tomu tak není, ale vlastně jsem celé dětství maloval návrhy kostýmů a scén. Takže by se dalo říct, že jsem byl výtvarným uměním posedlý. Čím jsem starší, tak se chodím dívat spíše na vernisáže fotografů a zajímám se o focení. Naposledy jsem byl uchvácen výstavou v newyorském muzeu, tak se po delší době těším na obraz v rámci mého koncertu.

V rámci koncertu se bude mluvit o Hablikově obrazu „Světélkující řasy. Akvárium v Neapoli“. Znáte jej, jak na vás působí?

Když se na stránkách Národní galerie dívám na tento obraz, upřímně na mě působí zprvu jako rentgen mořského světa. Nicméně se těším, až se v klidu na obraz podívám po koncertě s přáteli a podebatujeme o něm společně. To mě na tom právě bude bavit.

Jste nejen zpěvák, máte také činoherní průpravu. Využíváte ji na koncertech?

Moji činoherní průpravu z konzervatoře beru jako životní součást a nesporně mé „první já“ v povolání operního pěvce. Hudba, zpěv, tanec a celkově emoce a jejich hudební vyjádření jsou tvořeny a napojeny na výraz umělce. Neumím si představit ani píseň právě bez niterného přednesu s celkovým významem a dalších faktorů naplňujících celistvost hudebně-dramatického umění jako je klasická hudba a zpěv!

Jak se liší hlasová technika potřebná pro velké opery od hlasu, který používáte pro napolitánské písně? Liší se i vaše hlasová příprava?

Musím uznat, že napolitánské písně jsou v tomto ohledu možná náročnější než celý večer zpívat dramatičtější roli na jevišti. Jedná se samozřejmě o tu samou techniku, která je potřebná pro operu i písně. Jde o klasickou fazónu interpretace, takže to vypětí u písní je opravdu velké jako u operní exprese.

S FOKem jste vystoupil ve Smetanově síni, jak jste si toto angažmá užil? Je něco, co byste si v tomto sále rád zazpíval?

Můj debut s FOKem byl absolvován s Carminou buranou v květnu minulou sezonu. Pro baryton je to vůbec nejtěžší part, který snad v koncertní nebo kantátové formě existuje. Moc jsme si to všichni užili, protože se jedná o světové dechberoucí dílo. Byla to příjemná spolupráce s mým kolegou Petrem Nekorancem a panem dirigentem Štúrem. Další koncerty se rýsují a já se asi mohu těšit na další jízdu právě s Carminou buranou.