Jiří Teml: Hudba si mě našla. A za to jsem jí vděčný
Rozhovor jsme pojali hodně vzpomínkově nebo, chcete-li, bilančně, a že má Jiří Teml co bilancovat!
Moje cesta k hudbě byla zajímavá. Nejsem z hudební rodiny, ale hudba byla v naší rodině podporována. Otec, když se ve Vídni učil krejčím, byl členem souboru tamburašů. Můj bratr hrál amatérsky na housle, sestra, kterou jsem nezažil, protože zemřela dřív, než jsem se narodil, hrála na klavír. Soudě podle not, které po ní zbyly, asi už dost slušně. Mně rodiče dali taky na klavír. To nebyla žádná sláva, jediné, na co jsem se těšil, byla hra na čtyři ruce. Chodil jsem ve Vimperku k místnímu regenschorimu, který byl i znamenitý varhaník, údajně absolvoval lipskou konzervatoř.
Po odchodu vašich rodičů, to vám bylo osm, jste v hudebním vzdělávání pokračoval…
Můj o patnáct let starší bratr nevěděl, co se mnou. Byl rok 1945, těsně po válce, tak mě dal do juvenátu redemptoristů v Libějovicích u Vodňan. To bylo vlastně gymnázium, zkoušky se dělaly v Budějovicích, a tady jsem poprvé přišel vehementně k muzice. Byl tam sbor, orchestr, při bohoslužbách se hrálo. Tam jsem se zdokonalil v klavíru, naučil se na harmonium a částečně i na varhany. Přišel ale rok 1948 a s juvenátem byl konec. Vrátil jsem se do Vimperka, kde jsem vystudoval obchodní školu. Pak jsem ještě dělal nástavbu – maturitu.
Jenomže jste ve Vimperku nezůstal, osud vás odvál trochu západně…
Ano, a to bylo moje první velké štěstí: dostal jsem pracovní umístěnku do Karlových Varů. Pracoval jsem tu jako účetní ve stavebním podniku, který stavěl bytovky pro armádu. V partě se spolubydlícími jsme jednou šli po Doubí, tam byla v místním zámku kaplička, zpívalo se tam, a tak jsme vešli. Lidi tam zpívali a capella, bez doprovodu. My drzí kluci jsme vlezli na kruchtu, tam bylo otevřené harmonium a noty u písně Bože před tvou velebností, dodnes si ji pamatuji, i zpaměti bych ji zahrál. Kolegové mě začali hecovat, že prý umím, tak jsem skutečně začal úvodní takty, preludium, a jelo se, lidi zpívali, já je doprovázel. Když dozpívali první sloku, pan farář se otočil a řekl: prosím toho pána, co nahoře hraje na harmonium, aby na mě po bohoslužbě počkal.
A byl jste lapen!
Je to tak. Tenhle pan farář, zrovna propuštěný z věznice na Mírově, protože přečetl pastýřský list, mě požádal o pomoc. Řekl, že kdybych vždycky v neděli hrál v jeho farnosti v nedalekém Sedleci, měl bych k dispozici velké varhany a plno not. A že bych si tam mohl hrát i mimo bohoslužby. Hned příští neděli jsem tam skutečně šel a opravdu, byly to krásné velké varhany. V neděli jsem hrával při mších, někdy jsem si zašel zahrát i v sobotu po práci. Mimochodem, když jsem byl v rádiu, tak jsme tyhle varhany natočili, jde o zajímavý stroj. Točil tam varhaník Aleš Bárta.
Postupně se z vás stával varhaník známý po celém okrese! A taky skladatel.
Karlovy Vary byly zajímavé i tím, že tam hodně zněla hudba. Byl tam symfonický orchestr, sbor i komorní soubory, které tvořili většinou členové orchestru. A působil tam i slavný varhaník Ota Čermák, legenda celých generací lázeňských hostů. Hrál v Puppu na varhany, byl to žák Bedřicha Antonína Wiedermanna, a hrál všechno možné – směsi z oper, Šavlový tanec a další populární skladby, tedy ne originální varhanní hudbu, ale cokoliv hrál, tak výtečně. Můj pan farář ze Sedlece se s ním znal a tak jsem se brzy s Čermákem seznámil i já. Když pak někam odjížděl, zastupoval jsem ho v karlovarském chrámu Máří Magdaleny, hrál jsem při bohoslužbách, ale i při svatbách, májových mších, v Rybovkách, prostě při různých příležitostech. A ano, začalo se o mně vědět.
To už jste měl hudební průpravu od Bohumila Duška?
Tu jsem získával postupně. Bohumil Dušek byl první teoretik, který mě začal systematicky učit. Když jsem se vrátil z vojny, nešel jsem zpátky do Karlových Varů, ale zůstal jsem ve Vimperku, kde jsem dělal metodika v domě osvěty, doprovázel jsem dětský balet a dělal divadlo hudby. To už jsem se chtěl k muzice nějakým způsobem dostat. Začal jsem pořádat komorní koncerty a do Vimperka jezdila profesorka Zichová z Akademie múzických umění, která doprovázela sólisty, a její manžel dr. Zich. Líbilo se jim tam, takže jednu sezonu přijeli do Vimperka na dovolenou, já jsem s nimi chodil na plovárnu a dozvídal jsem se něco o hudebním životě v Praze. Jednou se šli manželé Zichovi podívat na ples, kde jsem hrál se svojí kapelou. Otakar Zich, který učil estetiku na AMU, slyšel nějakou moji skladbu, líbila se mu, a že s tím prý musíme něco udělat. Vyjednal mi návštěvu u profesora Dvořáčka, který učil na AMU skladbu. Přinesl jsem pár takových malých hudebních kousků, které jsem psal pro balet ve Vimperku. Dvořáček se mnou zašel za profesorem Hlobilem a ten se vyjádřil v tom smyslu, že mám nápady a měl bych se je naučit rozvíjet. Navrhli mi profesora Duška, který učil na pedagogické škole v Karlových Varech. Poprvé jsem se s ním sešel v restauraci, což se pak stalo tradicí. Bohumil Dušek byl mimořádně vzdělaný člověk, který dokonce přednášel na Humboldtově univerzitě. Slíbil, že se mi bude věnovat. Chodil jsem k němu na hodiny harmonie a další kompoziční disciplíny, po hodině jsme to vždycky shrnuli v restauraci. Takhle to chodilo, i když přešel do Prahy. Jednou o prázdninách jsem za ním zase přijel, začali jsme u Schnellů a skončili jsme druhý den ráno na polívce. Dušek mě hodně naučil a byl to znamenitý člověk.
Kde se vzal Jiří Teml – komponista?
Tehdy se v Karlových Varech konal první československý jazzový festival a já jsem, jako mladý člověk, jazzu úplně propadl. Hrál tam tehdy i slavný Karel Krautgartner se svým orchestrem a já jsem měl tolik drzosti, že jsem napsal asi tři jazzová témata a poslal jsem mu je do rozhlasu. Moje myšlenky byly dost naivní, ale Krautgartner kupodivu zareagoval. Dodnes mám jeho dopis na krásném dopisním papíře, ve kterém mi psal: “Vážený příteli, vaše práce mě zajímá, pošlete další.” A neuplynulo moc času, někdo mi v práci hlásil, že mě hráli v rádiu. Pak přišla složenka – honorář sto korun z Českého rozhlasu. Poté jsem jednou jel městskou dopravou a dokonce jsem slyšel svoji skladbu z rádia. Jmenovala se Karlex. A brzy nato přišel dopis: “Vážený soudruhu, navštivte mě v rozhlase, 3. patro, podepsán Harry Macourek, dramaturg malých hudebních žánrů.” Byl jsem nadšen, že se o mě někdo takový zajímá, Macourek mě přijal přátelsky a povídá: Co vy tam v těch Varech vlastně děláte, hrajete v symfoňáku? Ne, hudba je mým koníčkem, nedělám ji profesionálně, odpověděl jsem. Dohodli jsme se, že když budu mít něco nového, vždycky mu to pošlu nebo rovnou přijedu a spolu se na to podíváme. To od něj byl neuvěřitelný čin, nevím, jestli by to dneska někdo dokázal. Začal jsem tedy za Macourkem jezdit, on se na ty moje pokusy vždycky podíval a řešili jsme praktické věci, zejména instrumentaci, rozsahy a tak. Dostával jsem užitečné rady; a přiměl mě k tomu, že jsem skladby i aranžoval do finální podoby. Vděčím mu za mnohé. Postupně se začali ozývat i jiné stanice, hlavně z Brna. Tam jsem měl spoustu nahrávek, dneska už jsou asi vymazané, ale bylo jich opravdu hodně.
To šlo pořád o ty tříminutové kompozice?
Ano, o ty tří až čtyřminutové skladby, jazzové nebo taneční. Po nějakém čase jsem je začal komplikovat a prodlužovat a Macourek říkal, že tohle už nemůže uplatnit a že zkusíme psát pro symfonický orchestr. V rádiu se tehdy hrála i taková ta přestávková hudba, většinou ji jako dirigent točil Vladimír Válek s větším orchestrem, tak jsem se uplatnil i tady. Pak jsem napsal rapsodii podle gershwinovského vzorce, jak se říká rapsodie pro méně majetné. Macourek prohlásil, že už mi nemá co dát a odvedl mě do vedlejší k místnosti k dramaturgovi komorní a symfonické hudby Jiřímu Jarochovi. Ten se mě naprosto nezištně ujal. Jezdil jsem k němu deset let, většinou v době své dovolené. Jemu vděčím za to, že jsem se už tehdy přiblížil k vysněnému cíli živit se hudbou.
Takže jste se jako skladatel začal rozmachovat…
Jaroch mě vyzval, ať napíšu něco menšího, třeba kvintet nebo jinou komorní záležitost. Napsal jsem tedy divertimento a pak další věci a on mě vedl zkušenou rukou. V Plzni byla pobočka Svazu skladatelů a tam se ty věci, které jsem dělal pro Jarocha, začaly stále častěji provádět. Významným úspěchem tohoto období byla druhá cena ve skladatelské soutěži o povinnou skladbu pro mezinárodní varhanní soutěž Pražského jara 1974.
A přišel rozhlas…
Režisér plzeňského rozhlasu Jan Málek dělal zrovna konkurs na režiséra v Praze, kromě toho jeden hudební dramaturg zemřel, měli tam tedy hudebně-organizační vakuum, a znamenitý muzikolog dr. Špelda mě vyzval, abych se ucházel o místo v rozhlase. Zájemců bylo víc, ale nakonec se rozhodli pro mě. Nastoupil jsem tedy do rozhlasu v Plzni, což pro mě byl zásadní předěl. Přišel jsem do kanceláře plné not všeho druhu. Byl jsem zvyklý spíš na klasiku a tradiční notový zápis a tady najednou i partitury avantgardní hudby. Musel jsem se s tím vypořádat. Navíc jsem musel od rodiny, to už jsem byl totiž ženatý. Přes týden jsem byl v Plzni a na víkend jsem jel do Karlových Varů. Dodnes nevím, jak jsem to všechno zvládal. Starost o rodinu spočívala tedy na manželce, bez jejíž obětavosti a pochopení bych v této činnosti nemohl pokračovat.
Jste známý jako skladatel, který ve svých dílech rád uplatňuje folklórní prvky a motivy. To má, pokud vím, kořeny v Plzni.
Ano, v Plzni byl folklór další mojí důležitou štací. Nahrával tu Zdeněk Bláha, znamenitý folklorista a dudák, pro populární pořad Hrají a zpívají Plzeňáci. Rok jsem chodil do režie na natáčení, poslouchal, ale aranžovat písničky pro folklórní soubor jsem si netroufal. Bláha mě k tomu opakovaně vyzýval, až mi jednou přinesl na papírku dvě písničky a řekl: už je objednaná frekvence, v pondělí to přivezeš, dvě trubky, bubínek, mužský sbor. A já jsem ty písničky zaranžoval. Od té doby vzniklo v Plzni asi dvě stě mých úprav lidových písní. Takhle jsem začal s folklórem a ten se vloudil do mojí muziky, komorní i symfonické, za což jsem moc rád. Dneska je globalizace i v muzice. Nepoznáš, jestli skladba pochází z Koreje, Ameriky nebo Čech. V romantismu bylo senzační to, že každý přinesl ze své provenience něco zajímavého, něco typického. Na to by se mělo navazovat i dnes.
Dokonce píšete pro nástroje, které jsou pokládány za čistě folklórní!
Pro strakonický festival jsem napsal Dudácké rondo. Zajímavé je, že v Praze se k němu nějakým způsobem dostala Ústřední vojenská hudba a její kapelník to zaranžoval pro ni a amerického dudáka českého původu Michaela Cwacha. A taky to provedli. Cimbál se mi vždycky líbil. Jednoho dne jsem zaregistroval jakousi soutěž. Oslovil jsem tedy cimbalistu a skladatele Jaromíra Dadáka, ten mi namaloval schéma cimbálu, já ho nastudoval, napsal jsem cimbálový koncert a poslal ho do té soutěže. Koncert byl již několikrát proveden a natočen.
Jak jste se dostal z Plzně do Prahy?
Stalo se, že v Praze umřel tehdejší dramaturg Jan Tausinger, mimochodem vynikající komponista, jehož díla by se měla hrát, ale bohužel nehrají. Další dramaturg Ladislav Kubík postoupil na místo šéfredaktora stanice Vltava a potřeboval někoho za sebe. Já jsem v Plzni zpracovával dramaturgické plány a jezdil jsem do Prahy, takže mě všichni znali. No a tak jsem se dostal na Vinohradskou. Zajímavé je, že jsem nastoupil na místo svého učitele Jiřího Jarocha, který přešel do gramoarchivu a pozoroval mě pak víceméně zdálky. A k mojí práci. Dneska je to rozdělené, ale já jsem měl tehdy na starosti sezonu Symfonického orchestru Československého rozhlasu, sezonu pěveckého sboru, veškeré studiové natáčení a ještě kontrolu a rozhodování o natáčení v Ostravě a Plzni a taky externistů. Protože jsem ještě neměl rodinu v Praze, byl jsem denně na koncertě, většinou se svým přítelem, skladatelem Zdeňkem Šestákem. Sestavoval jsem dramaturgické plány pro všechny stanice, musel jsem tudíž mít mimo jiné i přehled o kvalitě hudebních souborů, sólistů a dirigentů. Byla to velká zátěž.
Zmínil jste dirigenty. U Symfonického orchestru Československého – později Českého – rozhlasu jste jich za dobu svého dramaturgického působení v rádiu zažil několik…
Z interních dirigentů jsem zastihl závěrečné působení Jaroslava Krombholce a Josefa Hrnčíře. Pak nastoupil František Vajnar. A poté Vladimír Válek, který už mě znal z natáčení mých populárních skladeb. Pro mě to byla obrovská škola, učil jsem se za pochodu. Zjišťoval jsem, jak široké je hudební výrazivo, od Bacha přes Stamice, Dvořáka až po nejnovější práce avantgardních autorů. Ve studiích jsem získal velkou praxi. To mi pomohlo i ve skladatelské činnosti. Získal jsem praktický náhled na muziku a na to, jak ji napsat, aby nebyla laciná, ale ani odpuzující. To je celoživotní proces každého člověka. A když jsem skončil jako dramaturg, upotřebila mě vysílací redakce, dělal jsem medailonky, profily, věci, které byly potřeba. Po osmdesátce jsem si řekl: všechno má svůj čas – a odešel jsem.
Je něco, čeho jste v rozhlase chtěl dosáhnout a nepodařilo se vám to?
Jasně. Nesplnilo se mi to, co se ale nesplní nikomu. Myslel jsem si: v Praze budu mít nejlepší dirigenty a se všemi můžu pracovat! Řeknu třeba: natočíte Stravinského a on bude nadšen. To by sice byl, ale… znáte, jak to chodí v opeře. Operu nastuduje jeden dirigent a pak už ji neuvidí, přijdou provozní dirigenti. V Symfonickém orchestru Československého rozhlasu jsme měli stabilní dirigenty, ale ti samozřejmě nemohli dělat všechno. A když jsem chtěl objednat zahraniční dirigenty, tak ti měli kalendář plný. Tudíž najít sólistu a k němu dirigenta tak, aby to všem vyhovovalo, to bylo to nejobtížnější, co jsem musel řešit. A musel jsem se naučit v tom chodit.
Vždycky jste platil za hodného, vstřícného a spravedlivého dramaturga.
Snažil jsem se být spravedlivý, preferoval jsem kvalitu. Nikdy jsem se nesnažil protlačit své kamarády nebo známé. Prosadil jsem třeba natočení kompozic autorů, kteří v té době byli v rozhlase tabu. A vždycky jsem se s autory dokázal domluvit. Dá se říct, že mám na svědomí nahrání tisíců skladeb. Práce hudebního dramaturga mě přitom posouvala dopředu i v kompoziční činnosti. Rozhlas pro mě byla velká škola. Hodně jsem poznal a poznatky jsem implementoval do svojí tvorby.
Jak jste se dostal k tvorbě pro děti?
To zavinily soutěže. První, kterou jsem vyhrál, se týkala tvorby pro dětský sbor, skladba se jmenovala Pětilístek. Od té doby ceny přibývaly, mám jich několik z různých festivalů, třeba z Jihlavy nebo Olomouce. Jsem domácím autorem Kühnova dětského sboru, každý rok se při vánočním večeru Kühňat zpívají v Národním divadle moje koledy. Letos o Vánocích to byly dokonce tři sady koled! Pro Kühnův sbor jsem taky napsal tři kantáty, jedna z nich, Ptačí rozhlásek, bylo to první, co jsem napsal po nástupu do rozhlasu. Dneska jsou na CD. A pro Kühňata jsem napsal i dvě opery a jeden muzikál.
Píše se jinak pro dětský sbor než pro dospělý?
Je zapotřebí mít na zřeteli proveditelnost. S obtížností to, když píšu pro děti, nepřeháním. Dál je nutné, aby byly ty skladby zpěvné. To jsem se učil třeba od Zdeňka Lukáše. A dál: u dětí musí být člověk hravý. Musí si umět představit, co je může zajímat, co ne. U dětí hned poznáš, jestli je věc chytla. Dospělí se zaculí, nevíš, co si myslí; děti se nepřetvařují, když je sbor nezajímá, nahodí kyselé obličeje a nechtějí ho zpívat. Na druhou stranu si často samy řeknou, co chtějí. Když jsme nastudovali operu Císařovy nové šaty, tak hned řekly: teď bychom chtěly Kocoura v botách!
Rád se taky inspirujete literaturou, většinou nikterak veselou.
Rád čtu. Mými oblíbenými autory jsou hlavně Kafka, Shakespeare, Fuks, Čapek. Co se týče inspirací literaturou, mám nejraději svoji třetí symfonii nazvanou Kafka. Není hudebním přepisem nějaké Kafkovy knihy nebo konkrétního příběhu, jde o pocity a dojmy. Na výzvu libretisty Daniela Wiesnera jsem pak ještě napsal dramatický obraz Kafka, ale s tím jsem zatím nikde neuspěl. Kafkovu dílu se dlouhodobě snažím porozumět, je to dlouhodobý proces, každopádně ho mám rád celý život. Literatura tohoto autora mě přivádí do zvláštních stavů mysli. A Čapek? Ovlivněn jeho knihou jsem napsal druhou symfonii nazvanou Válka s mloky.
A ještě jedno téma, pro vás důležité. Jste mimo jiné i uznávaným upravovatelem děl jiných komponistů. Prý se dokážete plně vcítit do rukopisu toho kterého skladatele a instrumentovat jeho dílo tak, jak by to byl napsal on sám…
Začalo to v Plzni. Dramaturgyně městského kulturního střediska si dala do plánu Dvořákovy Cigánské melodie. Měl je řídit dirigent Josef Chaloupka. Asi dva měsíce před koncertem se zeptal, z čeho se bude hrát. To si objednáte, odpověděla dramaturgyně. A u koho? Tak se dohadovali, až si to objednali u mě. Nejdřív jsem odmítl, říkal jsem si, že je to obrovská odpovědnost a každý na mě bude útočit, že si troufám instrumentovat Dvořáka. Nakonec jsem ale Cigánské melodie instrumentoval. Dodnes se často hrají. Pak přišly další objednávky, třeba od Nadace Bohuslava Martinů, Ilja Šmíd chtěl Písničky na jednu stránku, během festivalu Zlatá Praha je zpívala Magdalena Kožená, hrál malý orchestr, dirigoval Jiří Bělohlávek. Další věc byla Česká rapsodie, tahle instrumentace je i na desce, sólo na housle hraje Bohuslav Matoušek. A pak si Václav Riedlbauch objednal Písničky na dvě stránky. Bohuslava Martinů mám moc rád, i od něj jsem se hodně naučil. Zatím poslední prací byla instrumentace Milostných písní Antonína Dvořáka, kterou u mě objednala Magdalena Kožená a provedla je na novoročním koncertu 1. ledna 2014 s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Nevím, co opičího ve mně je, ale asi se opravdu dokážu vcítit do myšlení jiných skladatelů.
Na čem pracujete v současné době?
Měl jsem dobrého přítele – koncertního mistra plzeňského rozhlasového orchestru Jana Sedláčka. Úžasný muzikant, který miloval soudobou hudbu a měl radost, když vznikala a hrála se. Hrál i moje skladby, třeba houslový koncert nebo smyčcový kvartet. Když jsem se ho ptával, jestli jsem to nenapsal moc těžké, odpovídal: To není tvoje starost, ale moje. Prostě to musím zahrát… V poslední době se vylíhnuli dva jeho vnuci, jeden je koncertním mistrem v Plzni, druhý v Karlových Varech. Navázali jsme spolu krásné vztahy, hlavně s Michalem, tím plzeňským. Nedávno měl premiéru můj 6. smyčcový kvartet, který jsem věnoval zesnulému muzikologovi Jiřímu Pilkovi. To byl bájený člověk a přítel. K tomu kvartetu mě inspirovala Pilkova esej Zápas s mlhou, kterou vydala Lyra Pragensis v roce 2000. Abych ukončil sedláčkovský kruh, tak teď Michalovi píšu Biblický koncert pro housle. První část se bude jmenovat Kain a Abel, druhá Job, mimochodem – to jsem teď já s tou berlí, a třetí David a Goliáš. A koncem dubna provede Česká filharmonie s americkým dirigentem Jamesem Graffiganem světovou premiéru mojí kompozice Labyrint paměti. Jsou to vlastně takové moje vzpomínky ze života.
Dá se ta kompozice nazvat symfonickou básní?
Asi by se dala, ale to by už možná bylo příliš romantické. Tak jí říkám symfonická věta.
Je pravda, že zásadní věci komponujete – nebo jste komponoval – za chůze?
Teď už to není tak jednoduché, chodím hůř a tak kompoziční problémy řeším v tramvaji. Ta má taky svůj rytmus, při kterém se dobře přemýšlí. Ale dřív to opravdu bylo za chůze. V Karlových Varech jsem chodil k Linhartovi, to byla restaurace u jezírka v lese. Pokud jsem chtěl mermomocí něco zlomit doma u klavíru, nešlo to, ale cestou k Linhartovi jsem to vyřešil. A to se teď děje v té tramvaji. Když jedu z Modřan do centra, je to dlouhá cesta, takže toho vyřeším hodně.
Komponujete tedy stále…
Ano, hudba mi pomáhá třeba při zdravotních problémech. Jsem jí vděčný. Koneckonců – muzikolog Jaromír Havlík napsal do bookletu jednoho cédéčka s mými skladbami, že si mě muzika kdysi doslova sama našla. Tohle tvrzení se mi líbí.
Děkujeme za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
