Jiří Teml: Hudba si mě našla. A za to jsem jí vděčný

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Je něco, čeho jste v rozhlase chtěl dosáhnout a nepodařilo se vám to?
Jasně. Nesplnilo se mi to, co se ale nesplní nikomu. Myslel jsem si: v Praze budu mít nejlepší dirigenty a se všemi můžu pracovat! Řeknu třeba: natočíte Stravinského a on bude nadšen. To by sice byl, ale… znáte, jak to chodí v opeře. Operu nastuduje jeden dirigent a pak už ji neuvidí, přijdou provozní dirigenti. V Symfonickém orchestru Československého rozhlasu jsme měli stabilní dirigenty, ale ti samozřejmě nemohli dělat všechno. A když jsem chtěl objednat zahraniční dirigenty, tak ti měli kalendář plný. Tudíž najít sólistu a k němu dirigenta tak, aby to všem vyhovovalo, to bylo to nejobtížnější, co jsem musel řešit. A musel jsem se naučit v tom chodit.

Vždycky jste platil za hodného, vstřícného a spravedlivého dramaturga.
Snažil jsem se být spravedlivý, preferoval jsem kvalitu. Nikdy jsem se nesnažil protlačit své kamarády nebo známé. Prosadil jsem třeba natočení kompozic autorů, kteří v té době byli v rozhlase tabu. A vždycky jsem se s autory dokázal domluvit. Dá se říct, že mám na svědomí nahrání tisíců skladeb. Práce hudebního dramaturga mě přitom posouvala dopředu i v kompoziční činnosti. Rozhlas pro mě byla velká škola. Hodně jsem poznal a poznatky jsem implementoval do svojí tvorby.

Jak jste se dostal k tvorbě pro děti?
To zavinily soutěže. První, kterou jsem vyhrál, se týkala tvorby pro dětský sbor, skladba se jmenovala Pětilístek. Od té doby ceny přibývaly, mám jich několik z různých festivalů, třeba z Jihlavy nebo Olomouce. Jsem domácím autorem Kühnova dětského sboru, každý rok se při vánočním večeru Kühňat zpívají v Národním divadle moje koledy. Letos o Vánocích to byly dokonce tři sady koled! Pro Kühnův sbor jsem taky napsal tři kantáty, jedna z nich, Ptačí rozhlásek, bylo to první, co jsem napsal po nástupu do rozhlasu. Dneska jsou na CD. A pro Kühňata jsem napsal i dvě opery a jeden muzikál.

Píše se jinak pro dětský sbor než pro dospělý?
Je zapotřebí mít na zřeteli proveditelnost. S obtížností to, když píšu pro děti, nepřeháním. Dál je nutné, aby byly ty skladby zpěvné. To jsem se učil třeba od Zdeňka Lukáše. A dál: u dětí musí být člověk hravý. Musí si umět představit, co je může zajímat, co ne. U dětí hned poznáš, jestli je věc chytla. Dospělí se zaculí, nevíš, co si myslí; děti se nepřetvařují, když je sbor nezajímá, nahodí kyselé obličeje a nechtějí ho zpívat. Na druhou stranu si často samy řeknou, co chtějí. Když jsme nastudovali operu Císařovy nové šaty, tak hned řekly: teď bychom chtěly Kocoura v botách!

Rád se taky inspirujete literaturou, většinou nikterak veselou.
Rád čtu. Mými oblíbenými autory jsou hlavně Kafka, Shakespeare, Fuks, Čapek. Co se týče inspirací literaturou, mám nejraději svoji třetí symfonii nazvanou Kafka. Není hudebním přepisem nějaké Kafkovy knihy nebo konkrétního příběhu, jde o pocity a dojmy. Na výzvu libretisty Daniela Wiesnera jsem pak ještě napsal dramatický obraz Kafka, ale s tím jsem zatím nikde neuspěl. Kafkovu dílu se dlouhodobě snažím porozumět, je to dlouhodobý proces, každopádně ho mám rád celý život. Literatura tohoto autora mě přivádí do zvláštních stavů mysli. A Čapek? Ovlivněn jeho knihou jsem napsal druhou symfonii nazvanou Válka s mloky.

A ještě jedno téma, pro vás důležité. Jste mimo jiné i uznávaným upravovatelem děl jiných komponistů. Prý se dokážete plně vcítit do rukopisu toho kterého skladatele a instrumentovat jeho dílo tak, jak by to byl napsal on sám…
Začalo to v Plzni. Dramaturgyně městského kulturního střediska si dala do plánu Dvořákovy Cigánské melodie. Měl je řídit dirigent Josef Chaloupka. Asi dva měsíce před koncertem se zeptal, z čeho se bude hrát. To si objednáte, odpověděla dramaturgyně. A u koho? Tak se dohadovali, až si to objednali u mě. Nejdřív jsem odmítl, říkal jsem si, že je to obrovská odpovědnost a každý na mě bude útočit, že si troufám instrumentovat Dvořáka. Nakonec jsem ale Cigánské melodie instrumentoval. Dodnes se často hrají. Pak přišly další objednávky, třeba od Nadace Bohuslava Martinů, Ilja Šmíd chtěl Písničky na jednu stránku, během festivalu Zlatá Praha je zpívala Magdalena Kožená, hrál malý orchestr, dirigoval Jiří Bělohlávek. Další věc byla Česká rapsodie, tahle instrumentace je i na desce, sólo na housle hraje Bohuslav Matoušek. A pak si Václav Riedlbauch objednal Písničky na dvě stránky. Bohuslava Martinů mám moc rád, i od něj jsem se hodně naučil. Zatím poslední prací byla instrumentace Milostných písní Antonína Dvořáka, kterou u mě objednala Magdalena Kožená a provedla je na novoročním koncertu 1. ledna 2014 s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Nevím, co opičího ve mně je, ale asi se opravdu dokážu vcítit do myšlení jiných skladatelů.

Na čem pracujete v současné době?
Měl jsem dobrého přítele – koncertního mistra plzeňského rozhlasového orchestru Jana Sedláčka. Úžasný muzikant, který miloval soudobou hudbu a měl radost, když vznikala a hrála se. Hrál i moje skladby, třeba houslový koncert nebo smyčcový kvartet. Když jsem se ho ptával, jestli jsem to nenapsal moc těžké, odpovídal: To není tvoje starost, ale moje. Prostě to musím zahrát… V poslední době se vylíhnuli dva jeho vnuci, jeden je koncertním mistrem v Plzni, druhý v Karlových Varech. Navázali jsme spolu krásné vztahy, hlavně s Michalem, tím plzeňským. Nedávno měl premiéru můj 6. smyčcový kvartet, který jsem věnoval zesnulému muzikologovi Jiřímu Pilkovi. To byl bájený člověk a přítel. K tomu kvartetu mě inspirovala Pilkova esej Zápas s mlhou, kterou vydala Lyra Pragensis v roce 2000. Abych ukončil sedláčkovský kruh, tak teď Michalovi píšu Biblický koncert pro housle. První část se bude jmenovat Kain a Abel, druhá Job, mimochodem – to jsem teď já s tou berlí, a třetí David a Goliáš. A koncem dubna provede Česká filharmonie s americkým dirigentem Jamesem Graffiganem světovou premiéru mojí kompozice Labyrint paměti. Jsou to vlastně takové moje vzpomínky ze života.

Dá se ta kompozice nazvat symfonickou básní?
Asi by se dala, ale to by už možná bylo příliš romantické. Tak jí říkám symfonická věta.

Je pravda, že zásadní věci komponujete – nebo jste komponoval – za chůze?
Teď už to není tak jednoduché, chodím hůř a tak kompoziční problémy řeším v tramvaji. Ta má taky svůj rytmus, při kterém se dobře přemýšlí. Ale dřív to opravdu bylo za chůze. V Karlových Varech jsem chodil k Linhartovi, to byla restaurace u jezírka v lese. Pokud jsem chtěl mermomocí něco zlomit doma u klavíru, nešlo to, ale cestou k Linhartovi jsem to vyřešil. A to se teď děje v té tramvaji. Když jedu z Modřan do centra, je to dlouhá cesta, takže toho vyřeším hodně.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat