Jiří Vodička a Pavel Steidl hráli Paganiniho s úsměvy na rtech a s noblesou

Paganini jako spolutvůrce úspěchu

Koncert podal pražskému publiku transparentní informaci o tom, že Niccolò Paganini (1782–1840) byl nejenom „ďábelským houslistou“, ale i báječným kytaristou, jenž ovládal tento nástroj a odkázal mu, stejně jako houslím, řadu nástrojově efektních skladeb. Houslista Jiří Vodička a kytarista Pavel Steidl tlumočili autorův hudební odkaz oduševnělým způsobem, s dávkou humorného nadhledu i romantické gestiky, především však s brilancí, která k Paganiniho dílu neodmyslitelně patří. Jinak řečeno, program byl nabitý převahou děl, jejichž technické nároky mohou splnit jen ti nejvyspělejší houslisté či kytaristé.

Hledáme-li „DNA“ Paganiniho skladeb, je třeba si uvědomit, že tento autor byl jen o polovinu generace mladší než Ludwig van Beethoven, a že tedy v jeho hudbě ještě dlí klasický duch. Při poslechu Paganiniho děl si však také vzpomeneme na italské lidové písně a tance položené v durových tóninách v přehledných periodických drobných větách (například Santa Lucia). Popsané prostředí skladateli nabídlo širokou paletu šancí pro tvarování melodií do virtuózních obměn a na jejich přípravu bombastickými předehrami. Vzniklé celky byly uzavírány v technicky efektních codách. Nastavená hudební konstelace podnítila pak snadný poslechový úkol. To v závěsu přineslo vývoj, kdy počet sympatizantů s Paganiniho hudbou rostl za jeho života, stejně tak neochabuje ani dnes, bezmála o tři sta let později.

Koncert Jiřího Vodičky a Pavla Steidla ukázal, že skladatel je vstřícný spolutvůrce úspěchu napříč staletími pro ty, kdo si jeho partnerství svoji technickou zdatností a komorním cítěním zaslouží. Z výše nastíněného důvodu tematické přehlednosti skladeb došlo ke známému úkazu: Na pódiu stál Jiří Vodička a seděl Pavel Steidl a někde v pozadí „koexistoval“ Paganini. V jeho skladbách se skvěla virtuozita obou. Koncert potvrdil názor, že existují koncerty upřednostňující kompoziční obsah a lehce upozaďující výkony umělců nebo stav v opačném gardu, kdy koncerty stojí především na kreacích interpretů. Recitál v Kostele sv. Šimona a Judy mne překvapil tím, že rozdíly mezi oběma typy mohou být tak propastné.

Virtuozita se snoubila s plasticitou

Program večera nabídl okouzlující komorní dialog v Paganiniho sonátách pro housle a kytaru, sólové kytarové výstupy i opus pro sólové housle. V posledně jmenované sféře se nacházel vrchol koncertu. Vytvořila jej dechberoucí interpretace skladby Téma s variacemi na píseň ‚Nel cor più non mi sento‘. Píseň pochází z Paisiellovy komické opery Mlynářka. Dnes ji znají především pedagogové a studenti oboru bel canta. Houslista Jiří Vodička ji nejdříve představil v nekomplikovaném melodickém tvaru s doprovodem pizzicata levé ruky, pak se rozvinuly ornamenty realizované akordickou hrou, smyčcovou technickou či efektní kombinací pizzicat obou rukou. Virtuozita hry byla povýšena na samostatnou uměleckou promluvu, jež dala kompozici řád i proces. Brilantní hra nebyla tedy jen nadstandardní okrasou. Ne nadarmo se stala Paganiniho skladba Téma s variacemi na píseň ‚Nel cor più non mi sento‘ reprezentativním dílem.

Jiří Vodička představil zmíněné variace jako kompozici vážného zaměření s enormně technickými nároky. Společně s Pavlem Steidlem hráli Paganiniho Sonáty s úsměvy na rtech v noblesním podání. S gustem prováděli tempová vlnění, závěrečná ritardanda či dynamické dialogy mezi nástroji. Pavel Steidl nechal při svém kytarovém partnerství housle vyniknout a ukrýval za nimi svůj doprovod až na hranici slyšitelnosti. V menší místnosti by bylo asi vnímatelné všechno, zde jsme si mohli vychutnat někde jen mistrovu gestiku, i ta byla ale velmi charismatická. Úvod koncertu patřil společnému vystoupení obou protagonistů. V Sonátě č. 1 a moll ze souboru Centone di sonate pro housle a kytaru, op. 64 zahájili svůj večer patetickou introdukcí v tremolech, k nimž se ve skladbě dále vraceli v rozličných obměnách. Zmíněná Sonáta a moll a následné E dur a G dur ze stejného cyklu stejně jako Velká sonáta A dur MS 3 (zde zastoupená jen druhou větou Romanza) byly však naplněny především líbeznou hudbou bohatě zdobenou nástrojovými finesami, cantabilitou i tanečností. Sonáta G dur večer nástrojové brilance také uzavřela.

Jiný typ sólistického hraní vyžaduje autorovo dílo pro kytaru. Pavel Steidl doložil slovem i hudebním výkonem, že Paganiniho skladby nesou známky romantického zasnění. V hlubokém ponoření do sebe podal Nel cor piú non mi sento (Už to v srdci necítím) či do pohádkového reje zasazenou Le Streghe (Čarodějnice), obě části z cyklu Ghiribizzi MS 43. Přes svoji barevnost a romantický obsah zahrnují oba kusy virtuózní pasáže. Jejich brilantní provedení předvedl Pavel Steidl svou interpretací. V duchu raně romantické tvarovosti a její cyklické stavby zahrál kytarista ze Sonát pro kytaru sólo MS 84 Sonátu A dur a Sonátu c moll. V obou je postavena menuetová stylizace do kontaktu s netaneční, mírně rychlou částí. Ze samostatně stojící Sonáty pro kytaru sólo A dur zazněla jen její první část Minuetto dedicato alla Signora Dida. Specifikem interpretovy hry byla její vyzrálá plasticita. Hráč si dával přímo záležet, aby nezapadaly doprovodné protihlasy. Dosahovaly stejné intenzity, často paradoxně, jako hlas hlavní, to však jeho strukturální dominanci ve faktuře v ničem neubíralo.

Koncert virtuosů prokázal, že oba jsou schopni hrát krkolomné Paganiniho skladby s velkým nadhledem a že dokážou předat jejich geografický i dobový esprit. Publikum se nechalo unést italsky kořeněným výrazem a dlouho nadšeně aplaudovalo. Umělci pak ještě dvakrát přidávali další skladby z díla Niccolò Paganiniho.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Niccolò Paganini
31. března 2025, 19:00 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy, Praha

Program
Niccolò Paganini: Sonáty

Účinkující
Jiří Vodička – housle
Pavel Steidl – kytara