Jiří Vodička svou houslovou technikou vystoupal až k hranicím lidských možností

Emil Drápela, 28.02.2025 14:25

Třetí koncert brněnské abonentní řady „Filharmonie v divadle I“ ve čtvrtek 27. února 2025 přinesl zajímavou dramaturgii: uvedl tři málo známá, či spíše neznámá díla skladatelů romantismu. Autoři Jean Sibelius, Karl Goldmark a Josef Suk měli společného jen pramálo, snad jen to, že Sibelius byl krátce žákem Goldmarka ve Vídni. Všechna tři díla vznikla ve druhé polovině 19. století a reprezentovala mnohotvárnost hudebního romantismu, který jsme si zvykli škatulkovat do směrů, národních škol, wagneriánů a antiwagneriánů, pokrokářů a syntetiků. Večer přesvědčivě dokázal, že romantická hudba měla daleko více podob, byla „evropštější“, provázanější mnohem víc, než jsme si dosud mysleli, a absorbovala ve shodě podněty zdánlivě neslučitelné. Nastudovat takovýto neznámý program v běžném zkušebním rozvrhu není vůbec lehké; tohoto úkolu se ujal dirigent Robert Kružík a obstál na výbornou.

Skryté poklady romantismu, 3. abonentní koncert cyklu „Filharmonie v divadle I“, 27. února 2025, Janáčkovo divadlo, Brno – Jiří Vodička (foto Dominika Prášková)

Romantismus v novém světle

Úvod programu tvořila předehra Karelia Jeana Sibelia (1865–1957). Sotva osmiminutová skladba z roku 1893 byla původně ouverturou k třičtvrtěhodinové orchestrální suitě na historické náměty. Území Karélie, jehož mýty i rané dějiny barvitě popisuje finský národní epos Kalevala, je dnes rozděleno mezi Finsko a Rusko. Sibelius premiéroval celou suitu 16. listopadu 1893 v Helsinkách. Její předehra je živou skandinávskou hudbou, v níž se skladatel snaží – byť někdy naivními prostředky – uplatňovat lidový folklór. Přemýšlel jsem při jejím poslechu, co mi vždy na Sibeliovi vadí: je to absence hudebně logických přechodů z jedné tematické oblasti do druhé. Hudba se tak nějak zastaví, strne ve svém pohybu. Chybí jednoduchý modulační krok, třeba jeden jediný průtažný tón jako přechod do nové tóniny, vlastní Dvořákovi, Sukovi a dalším. Sibelius se prostě musí zastavit a zvednout nohu, než vykročí jiným směrem. Pojetí dirigenta bylo precizní a temperamentní, orchestr od první chvíle hýřil barvami, tak jsem se s tím smířil.

Jestliže Sibelius se v Karelii prezentoval jako ryze národní autor, poměrně značně zapomenutý Karl Goldmark (1830–1915) se představil jednoznačně jako kosmopolitní Evropan. Jeho Houslový koncert a moll, op. 28 působil doslova jako hudební procházka Evropou druhé poloviny 19. století. Goldmark se narodil v západním Maďarsku v židovské rodině, která přijala německou identitu. Žil střídavě v Uhrách a ve Vídni, vystudoval hru na housle a v kompozici byl samoukem. V dějinách hudby jsme se učili, že mu mezinárodní věhlas zajistila úspěšná opera Královna ze Sáby, kterou jsme nikdy neslyšeli. S Goldmarkovou hudbou jsem se setkal dnes vůbec poprvé a moje dojmy z ní byly veskrze pozitivní.

Houslový koncert z roku 1877 je velkým romantickým dílem, pro sólistu nesmírně technicky náročným. Nejde o paganiniovskou techniku, spíš převážně o akordické pasáže a běhy exponované způsobem připomínajícím koncerty Mendelssohna nebo Čajkovského. Dílo je rovněž naplněno vroucí melodikou; nejvíce uchvacující je skutečně nádherná „nekonečná melodie“ druhé věty, prozrazující estetický vliv Richarda Wagnera. V hudbě slyšíme názvuky Schumanna, modulační postupy Čajkovského, kupodivu jen velmi málo Brahmse, zato hodně Wagnerova Tannhäusera. Ostatně v roce 1875 se skladatel stal předsedou Wagnerovy společnosti ve Vídni, což bylo vzhledem ke Goldmarkovu původu a Wagnerově antisemitismu až pikantní. Jako celek je Goldmarkův koncert invenčně bohatým dílem, mnohotvárně střídajícím různé nálady, uplatňujícím ve velké míře rovněž orchestr v mezihrách, v chorálních meditacích dřev či ve fugatech smyčců. Třetí věta je rozvernou polonézou s několika vedlejšími epizodami, jež přecházejí do maximálně virtuózních partií houslí.

Virtuózní výzvy a mistrovská interpretace

Nastudovat Goldmarkův Houslový koncert představuje nepochybně sisyfovský, nesmírně náročný umělecký úkol, neboť vypjatá houslová technika dospívá až k samým hranicím lidských možností. Role sólisty se ujal sympatický koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička a beze zbytku ji také naplnil. Jeho intonace byla bezchybná, hrál znělým, zvučným, a přitom měkkým tónem, technika mu běžela s jistotou, lehkostí a samozřejmostí. Absolutní virtuozitou oslnil v kadencích. Silně na mě zapůsobila rovněž koncepční promyšlenost a detailní vypracování díla skvěle doprovázejícím dirigentem Robertem Kružíkem. Orchestr, často hutně psaný, nikdy, ani v jediném případě, nepřekryl sólistu a umožnil mu zcela svobodně uplatňovat i velmi tichou dynamiku. V pravou chvíli pak vybuchoval v gejzírech zvukových valér. Řadou pěkných sól se blýskla dřeva. První klarinet vykouzlil v dlouhém unisonu se sólovými houslemi až snově přízračnou atmosféru vedlejšího tématu první věty. Celá druhá řada dřev, klarinety a fagoty, fascinovala ušlechtilou vyrovnaností chorálních vstupů ve větě druhé. Smyčce působily vzdušně a elegantně.

Bouřlivé ovace odměnily nejen vynikající Vodičkův výkon, ale vlastně i Goldmarkovo koncertantní dílo, jež prokázalo svou životaschopnost. Ano, tato hudba vám sice každou chvíli připomene někoho jiného, přesto je melodicky bohatá a nápaditá. Asi však není mnoho houslistů na světě, ochotných pustit se do tak kolosálního díla. O to větší patří Jiřímu Vodičkovi obdiv a dík.

Druhou polovinu programu vyplnila mladistvá Symfonie E dur op. 14 Josefa Suka (1874–1935), kterou skladatel dokončil v roce 1899, během šťastného, čerstvě uzavřeného manželství s Otilií Dvořákovou. Skladba je velkou novoromantickou symfonií dvořákovského typu (a dodávám, že také s markantní wagnerovskou inspirací) se vším, co k ní patří: bohatý a zvukově plně využívaný orchestrální aparát, dramatické vrcholy i lyrické úseky, nezbytná závěrečná apoteóza. V této Sukově hudbě je mnoho silných momentů, zejména v lyrických úsecích, které jsou plně hodny pozdějšího mistra. Naopak tu najdeme i trochu lacině působící zmenšené akordy, dlouhé mollové souzvuky ve forte a jiné mladické nerozvážnosti. Při poslechu jsem však postupně nabýval dojmu stále vzrůstající kompoziční kvality této symfonie, od vcelku nevýrazné první věty přes svítivé adagio s variační lyrickou částí, dramaticky velmi vydařené „fantastické“ scherzo až po gradující epické finále. Premiéra skladby se uskutečnila 25. listopadu 1899 s Českou filharmonií a dirigentem Oskarem Nedbalem. Na současných pódiích se Sukova Symfonie E dur však vyskytuje jen velmi sporadicky. Je to škoda.

Velkou předností dirigenta Roberta Kružíka je vyvážená schopnost práce s celkem i detailem. Vyzrál nesporně v předního českého dirigenta své generace. Není exaltovaným pódiovým typem, z jeho projevu však vyzařuje jistota, preciznost a nesporná poctivost muzikantské práce. V Goldmarkovi dokázal, že je také výborným doprovazečem. Sukova symfonie byla v jeho pojetí plastická, různorodá, tu vzletná, tu hluboce dojímající. Hudba takto interpretovaná vás vždy zaujme, osloví, a nikdy vás nenudí.

Výkon Filharmonie Brno jako celku byl vynikající. Z jednotlivých hráčů musím v první řadě pochválit sóloklarinetistu Mateje Veselku za mnohá krásně prožitá sóla v Goldmarkovi i Sukovi, dále sólohornistu Nicolase Pereze a sólohobojistku Anikó Kovarikné Hegedűs. Smyčce doslova dřely; jejich party obsahovaly desítky stran technicky náročných partií. Všechny smyčcové skupiny odvedly skvělou práci. V závěrečné větě jsem se neubránil úsměvu, když Suk překvapivě obdařil velkým exponovaným sólem i skupinu kontrabasů. Hráči si vzácný okamžik, který mockrát nezažijí, patřičně užili…

Úspěšný večer korunoval zdařilý dramaturgický záměr a potvrdil obecně platnou muzikantskou pravdu, že romantiky není nikdy dost! A že právě romantická hudba, jejíž skryté poklady Filharmonie Brno objevila, má současnému posluchači stále co říci.