Jistota a vnitřní naplnění formy

K nedožitým devadesátinám legendy brněnského baletu Věry Vágnerové

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století vytvořil choreograf Ivo Váňa Psota v brněnském divadle skvělý baletní soubor, v němž soustředil velkou část nejtalentovanějších mladých tanečnic a tanečníků tehdy nastupující generace. Psota se svými bohatými zahraničními zkušenostmi a důkladnou znalostí ruského baletního umění se významně podílel na jejich uměleckém růstu a dozrávání. Někteří z jeho tehdejších „žáků“ Brno opustili, mnozí se stali chloubou baletního souboru Národního divadla a další i po Mistrově náhlé smrti v únoru 1952 zůstali Brnu věrni a pokračovali v jeho stopách. Jednou z nejvýraznějších osobností v této kategorii byla dlouholetá primabalerina a posléze baletní mistrová a asistentka choreografů Věra Vágnerová, která by letošního 18. března oslavila své devadesátiny.

Věra Vágnerová se narodila v roce 1926 v obci Krásensko u Vyškova, ale rodiče se záhy přestěhovali do Brna. Byli pilnými návštěvníky divadelních představení a vychovávali k tomu i svou dcerku. Té se divadlo velmi zalíbilo, zejména balet, a tak už jako čtyřletá začala navštěvovat baletní školu Ivo Váni Psoty, kterou vedla Mistrova sestra Ljuba. Začala studovat gymnázium, ale vábení Terpsichory bylo silnější. Ivo Váňa Psota začal po svém prvním návratu z ciziny cílevědomě a koncepčně budovat baletní soubor takového typu, jaké poznal při svém zahraničním působení. V legendární Psotově světové premiéře Prokofjevova Romea a Julie se Věra Vágnerová jako dvanáctiletá objevila na jevišti v roli Tybaltova pážete. O dva roky později ji v roce 1940 angažoval jako elévku a záhy ji začal pověřovat výraznějšími úkoly, jako byl například Pas de quatre v Labutím jezeře.

Brněnskému divadlu zůstala Věra Vágnerová věrná plných šedesát dva let až do svého odchodu do důchodu v roce 2002. Jedinou výjimkou byla nucená přestávka, když po uzavření českého divadla okupanty tančila nějakou dobu v brněnském německém divadle, kde tehdy působila výborná choreografka Dia Luca, a poté byla totálně nasazená v továrně v Bučovicích.

V roce 1945 se stala sólistkou baletu. Jejími prvními významnými rolemi byly postavy Princezny Hyacinty v baletu brněnského skladatele Karla Horkého Lastura a Holubička v baletu Vítězslavy Kaprálové Suita rustica. Choreografem byl Josef Judl.

V té době působil v brněnském divadle jednu sezonu Saša Machov, který se zde ale uplatnil spíše jako režisér. Když v roce 1946 odcházel do Prahy, aby se ujal vedení baletního souboru Národního divadla, nabídl Věře Vágnerové angažmá. Ta nabídku nejprve přijala, ale pak se rozhodla zůstat Brnu věrná. Od té chvíle následovaly závažné úkoly jeden za druhým. V následujících letech byla úspěšnou protagonistkou ve většině premiér, které soubor uváděl. Nebyla téměř jediná baletní inscenace, v níž by Věra Vágnerová nebyla obsazena do čelné sólové role. V Remarově inscenaci Glazunovovy Raymondy tančila titulní roli. V choreografiích Josefa Judla se představila v titulní roli Baletu o růži, jehož autorem byl tehdejší ředitel divadla a významný operní režisér Ota Zítek, a v roli Klytie v baletu Karla Horkého Slunečnice. Vedle toho samozřejmě účinkovala v operních inscenacích, na kterých, jak tomu tehdy bylo zvykem, balet participoval.

Na tomto místě si neodpustím drobnou poznámku. Je výborné, že po letech usilovných snah se konečně balet dočkal plné emancipace a stal se rovnoprávným souborem s operou a činohrou, ale na druhé straně je škoda, že z operních představení vymizel téměř úplně i tehdy, když jeho účinkování a funkční zapojení by bylo žádoucí. Mnohdy se to zdůvodňuje změnou koncepce a různými jinými důvody, ale je to škoda. To, že balet přestal posluhovat, by nemělo automaticky znamenat, že přestane sloužit tam, kde by jeho účast přispěla k celkovému výrazu a úspěchu inscenace.

Rozhodujícím faktorem se pro další uměleckou kariéru Věry Vágnerové stal příchod Ivo Váni Psoty v roce 1947. Psota správně rozeznal předpoklady talentované a nesmírně pracovité tanečnice lyrického typu, a protože dokonale uměl využít schopností jednotlivých interpretů, okamžitě jí svěřil úkoly, v nichž Věra Vágnerová mohla svých předností naplno využít. Logickým důsledkem bylo, že si ji obsadil do titulní role ve své nové inscenaci Romea a Julie, kterou zahájil v listopadu 1947 své třetí brněnské působení. Plně odpovídala jeho představám o interpretaci role a Vágnerová plně akceptovala Psotův přístup k pojetí postavy, v níž mohla plně uplatnit lyričnost a něhu svého projevu. Zde byla její vlastní doména, nikdy jí nebyly vlastní dramatické postavy, ovládané vášní. Historička brněnského baletu Evženie Dufková v Postavách brněnského jeviště její jevištní projev charakterizuje takto: „Její předností nebyl efektní cit a efektní technika, nýbrž jistota a vnitřní naplnění formy.“ Představitelem Romea v této inscenaci byl Viktor Malcev. K Julii se Věra Vágnerová později ještě dvakrát vrátila, v Nermutově inscenaci z roku 1954, v níž Jiří Nermut rovněž ztvárnil postavu Romea, a v Kůrově představení v roce 1965, kde byl jejím partnerem Josef Kubálek.