Jistota a vnitřní naplnění formy

K nedožitým devadesátinám legendy brněnského baletu Věry Vágnerové

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století vytvořil choreograf Ivo Váňa Psota v brněnském divadle skvělý baletní soubor, v němž soustředil velkou část nejtalentovanějších mladých tanečnic a tanečníků tehdy nastupující generace. Psota se svými bohatými zahraničními zkušenostmi a důkladnou znalostí ruského baletního umění se významně podílel na jejich uměleckém růstu a dozrávání. Někteří z jeho tehdejších „žáků“ Brno opustili, mnozí se stali chloubou baletního souboru Národního divadla a další i po Mistrově náhlé smrti v únoru 1952 zůstali Brnu věrni a pokračovali v jeho stopách. Jednou z nejvýraznějších osobností v této kategorii byla dlouholetá primabalerina a posléze baletní mistrová a asistentka choreografů Věra Vágnerová, která by letošního 18. března oslavila své devadesátiny.

Věra Vágnerová se narodila v roce 1926 v obci Krásensko u Vyškova, ale rodiče se záhy přestěhovali do Brna. Byli pilnými návštěvníky divadelních představení a vychovávali k tomu i svou dcerku. Té se divadlo velmi zalíbilo, zejména balet, a tak už jako čtyřletá začala navštěvovat baletní školu Ivo Váni Psoty, kterou vedla Mistrova sestra Ljuba. Začala studovat gymnázium, ale vábení Terpsichory bylo silnější. Ivo Váňa Psota začal po svém prvním návratu z ciziny cílevědomě a koncepčně budovat baletní soubor takového typu, jaké poznal při svém zahraničním působení. V legendární Psotově světové premiéře Prokofjevova Romea a Julie se Věra Vágnerová jako dvanáctiletá objevila na jevišti v roli Tybaltova pážete. O dva roky později ji v roce 1940 angažoval jako elévku a záhy ji začal pověřovat výraznějšími úkoly, jako byl například Pas de quatre v Labutím jezeře.

Brněnskému divadlu zůstala Věra Vágnerová věrná plných šedesát dva let až do svého odchodu do důchodu v roce 2002. Jedinou výjimkou byla nucená přestávka, když po uzavření českého divadla okupanty tančila nějakou dobu v brněnském německém divadle, kde tehdy působila výborná choreografka Dia Luca, a poté byla totálně nasazená v továrně v Bučovicích.

V roce 1945 se stala sólistkou baletu. Jejími prvními významnými rolemi byly postavy Princezny Hyacinty v baletu brněnského skladatele Karla Horkého Lastura a Holubička v baletu Vítězslavy Kaprálové Suita rustica. Choreografem byl Josef Judl.

V té době působil v brněnském divadle jednu sezonu Saša Machov, který se zde ale uplatnil spíše jako režisér. Když v roce 1946 odcházel do Prahy, aby se ujal vedení baletního souboru Národního divadla, nabídl Věře Vágnerové angažmá. Ta nabídku nejprve přijala, ale pak se rozhodla zůstat Brnu věrná. Od té chvíle následovaly závažné úkoly jeden za druhým. V následujících letech byla úspěšnou protagonistkou ve většině premiér, které soubor uváděl. Nebyla téměř jediná baletní inscenace, v níž by Věra Vágnerová nebyla obsazena do čelné sólové role. V Remarově inscenaci Glazunovovy Raymondy tančila titulní roli. V choreografiích Josefa Judla se představila v titulní roli Baletu o růži, jehož autorem byl tehdejší ředitel divadla a významný operní režisér Ota Zítek, a v roli Klytie v baletu Karla Horkého Slunečnice. Vedle toho samozřejmě účinkovala v operních inscenacích, na kterých, jak tomu tehdy bylo zvykem, balet participoval.

Na tomto místě si neodpustím drobnou poznámku. Je výborné, že po letech usilovných snah se konečně balet dočkal plné emancipace a stal se rovnoprávným souborem s operou a činohrou, ale na druhé straně je škoda, že z operních představení vymizel téměř úplně i tehdy, když jeho účinkování a funkční zapojení by bylo žádoucí. Mnohdy se to zdůvodňuje změnou koncepce a různými jinými důvody, ale je to škoda. To, že balet přestal posluhovat, by nemělo automaticky znamenat, že přestane sloužit tam, kde by jeho účast přispěla k celkovému výrazu a úspěchu inscenace.

Rozhodujícím faktorem se pro další uměleckou kariéru Věry Vágnerové stal příchod Ivo Váni Psoty v roce 1947. Psota správně rozeznal předpoklady talentované a nesmírně pracovité tanečnice lyrického typu, a protože dokonale uměl využít schopností jednotlivých interpretů, okamžitě jí svěřil úkoly, v nichž Věra Vágnerová mohla svých předností naplno využít. Logickým důsledkem bylo, že si ji obsadil do titulní role ve své nové inscenaci Romea a Julie, kterou zahájil v listopadu 1947 své třetí brněnské působení. Plně odpovídala jeho představám o interpretaci role a Vágnerová plně akceptovala Psotův přístup k pojetí postavy, v níž mohla plně uplatnit lyričnost a něhu svého projevu. Zde byla její vlastní doména, nikdy jí nebyly vlastní dramatické postavy, ovládané vášní. Historička brněnského baletu Evženie Dufková v Postavách brněnského jeviště její jevištní projev charakterizuje takto: „Její předností nebyl efektní cit a efektní technika, nýbrž jistota a vnitřní naplnění formy.“ Představitelem Romea v této inscenaci byl Viktor Malcev. K Julii se Věra Vágnerová později ještě dvakrát vrátila, v Nermutově inscenaci z roku 1954, v níž Jiří Nermut rovněž ztvárnil postavu Romea, a v Kůrově představení v roce 1965, kde byl jejím partnerem Josef Kubálek.

Psota výtečně využil brilantní taneční techniky Věry Vágnerové ve svých dalších inscenacích, kterými byly Chopinovy Sylfidy, Rachmaninův Paganini a Straussův Ples kadetů uvedené v jednom večeru. Do této kategorie patří i Balerinka v Rossiniho Vzpouře hraček, která byla uvedena společně s obsahově silně dobově poplatným baletním zpracováním Čajkovského Páté symfonie pod názvem Symfonie života. V Nedbalově Pohádce o Honzovi se představila jako Princezna, v Psotově baletní verzi Dvořákových Slovanských tanců byla roztomilou Babičkou. V Psotově verzi Labutího jezera z roku 1950 ztvárnila hlavní roli Kněžniny pastorky, což byla postava, která spojovala role Odetty a Odilie.

S Odettou se pak setkala v inscenaci sovětského choreografa Alexandra R. Tomského v roce 1955. Mimořádný úspěch sklidila její Aurora v poslední Psotově inscenaci, kterou byla Čajkovského Spící krasavice, jež měla premiéra až po Mistrově smrti v březnu 1952.

Ve večeru, v němž se po Psotově smrti představili jako choreografové čtyři členové jeho souboru (Nermut, Figarová, Elingerová a Karhánek), tančila Ninu v Chačaturjanově Maškarádě, Anku v titulu Zbojnická na hudbu Vítězslava Nováka a titulní roli v Šeherezádě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Své kvality dokonale zúročila v titulní roli Prokofjevovy Popelky, jejímž choreografem byl Jiří Nermut.

Velkou příležitost poskytly Věře Vágnerové tehdy velmi populární balety Borise Asafjeva Plameny Paříže, v němž ztvárnila v choreografii Jiřího Nermuta roli Jeannie, a Bachčisarajská fontána, ve které byla v choreografii Rudolfa Karhánka vynikající představitelkou něžné Marie. V Glierově baletu Rudý mák tančila v choreografii Niny Jirsíkové postavu Tao-Choa.

Velkou příležitost poskytl Věře Vágnerové také balet bulharského autora Alexandra Rajčeva, v němž ztvárnila v choreografii skladatelova krajana Ivana Todorova hlavní ženskou roli Rujany.

V Nermutových choreografiích se s ní mohli diváci setkat v postavě Ženy smrt v Donu Quijotovi Jaroslava Doubravy, Bella Rose v Brittenově Princi ze Země pagod, Princezny v Bartókově Dřevěném princi, v postavě Dívky v Nikotině a v titulní roli Signorina Gioventù v baletech Vítězslava Nováka a v jeho baletní inscenaci Berliozovy Fantastické symfonie. K jejím úspěchům patřily rovněž postavy v Karejevově Cestě hromu. Jako sólistka se rovněž představila v Lašských tancích Leoše Janáčka. Tyto dvě inscenace byly dílem choreografa Rudolfa Karhánka.

Luboš Ogoun, jenž se stal šéfem souboru v roce 1961, využil jejích kvalit v postavě Clarice v Burghauserově Sluhovi dvou pánů a s požadavky moderního baletu se úspěšně vypořádala v postavě Apatie ve Weillově a Brechtově díle Sedm smrtelných hříchů. Své kvality perfektní interpretky klasického tance v moderním choreografickém pojetí prokázala v Ogounově inscenaci Mozartových Maličkostí. V Kůrově inscenaci Labutího jezera v roce 1966 vystoupila v roli Královny a svou taneční kariéru fakticky uzavřela v roce 1967 v roli Abatyše v baletu Miloše Vacka Milá sedmi loupežníků, jehož choreografkou byla Věra Avratová. Definitivně se s jevištěm rozloučila v roce 1973 v postavě Královny v baletu Bogdana Pawlovského Sněhurka a sedm trpaslíků.

Již v šedesátých letech se věnovala baletním představením jako neúnavná asistentka choreografů a baletní mistryně. Dokonale uměla využít své jedinečné paměti jednotlivých kroků a variací, která jí vydatně pomáhala v její každodenní práci s tanečníky. Spolu s Rudolfem Karhánkem obnovili v roce 1964 Psotovu inscenaci Spící krasavice.

Sama vytvořila choreografii k řadě operních inscenací, jako byla Mozartova Figarova svatba, první brněnské uvedení Julietty Bohuslava Martinů anebo Cikkerovo Vzkříšení.

V letech 1959-1984 vyučovala na brněnské Konzervatoři. Až do svého odchodu do důchodu v roce 2002 se pilně a s veškerou energií věnovala výchově mladé generace tanečnic a tanečníků ve své funkci baletní mistryně a repetitorky souboru.

Právem jí byla v roce 2005 udělena Cena Thálie za celoživotní umělecké mistrovství. Věra Vágnerová zemřela v Brně 1. ledna 2007.