Jistota a vnitřní naplnění formy

  1. 1
  2. 2

Psota výtečně využil brilantní taneční techniky Věry Vágnerové ve svých dalších inscenacích, kterými byly Chopinovy Sylfidy, Rachmaninův Paganini a Straussův Ples kadetů uvedené v jednom večeru. Do této kategorie patří i Balerinka v Rossiniho Vzpouře hraček, která byla uvedena společně s obsahově silně dobově poplatným baletním zpracováním Čajkovského Páté symfonie pod názvem Symfonie života. V Nedbalově Pohádce o Honzovi se představila jako Princezna, v Psotově baletní verzi Dvořákových Slovanských tanců byla roztomilou Babičkou. V Psotově verzi Labutího jezera z roku 1950 ztvárnila hlavní roli Kněžniny pastorky, což byla postava, která spojovala role Odetty a Odilie.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero - Rudolf Karhánek (Mladý lovec), Věra Vágnerová (Její pastorka) - ND Brno 1950 (zdroj vis.idu.cz/© Karel Štoll)
Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – Rudolf Karhánek (Mladý lovec), Věra Vágnerová (Její pastorka) – ND Brno 1950 (zdroj vis.idu.cz/© Karel Štoll)

S Odettou se pak setkala v inscenaci sovětského choreografa Alexandra R. Tomského v roce 1955. Mimořádný úspěch sklidila její Aurora v poslední Psotově inscenaci, kterou byla Čajkovského Spící krasavice, jež měla premiéra až po Mistrově smrti v březnu 1952.

Ve večeru, v němž se po Psotově smrti představili jako choreografové čtyři členové jeho souboru (Nermut, Figarová, Elingerová a Karhánek), tančila Ninu v Chačaturjanově Maškarádě, Anku v titulu Zbojnická na hudbu Vítězslava Nováka a titulní roli v Šeherezádě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Své kvality dokonale zúročila v titulní roli Prokofjevovy Popelky, jejímž choreografem byl Jiří Nermut.

Boris Vladimirovič Asafjev: Bachčisarajská fontána (choreografie: Rudolf Karhánek) - Věra Vágnerová (Marie) - ND Brno 1953 (foto archiv ND Brno)
Boris Vladimirovič Asafjev: Bachčisarajská fontána (choreografie: Rudolf Karhánek) – Věra Vágnerová (Marie) – ND Brno 1953 (foto archiv ND Brno)

Velkou příležitost poskytly Věře Vágnerové tehdy velmi populární balety Borise Asafjeva Plameny Paříže, v němž ztvárnila v choreografii Jiřího Nermuta roli Jeannie, a Bachčisarajská fontána, ve které byla v choreografii Rudolfa Karhánka vynikající představitelkou něžné Marie. V Glierově baletu Rudý mák tančila v choreografii Niny Jirsíkové postavu Tao-Choa.

Rejngold Moricevič Glier: Rudý mák (choreografie: Nina Jirsíková) - Věra Vágnerová (Tao-Choa) - ND Brno 1954 (foto archiv ND Brno)
Rejngold Moricevič Glier: Rudý mák (choreografie: Nina Jirsíková) – Věra Vágnerová (Tao-Choa) – ND Brno 1954 (foto archiv ND Brno)

Velkou příležitost poskytl Věře Vágnerové také balet bulharského autora Alexandra Rajčeva, v němž ztvárnila v choreografii skladatelova krajana Ivana Todorova hlavní ženskou roli Rujany.

V Nermutových choreografiích se s ní mohli diváci setkat v postavě Ženy smrt v Donu Quijotovi Jaroslava Doubravy, Bella Rose v Brittenově Princi ze Země pagod, Princezny v Bartókově Dřevěném princi, v postavě Dívky v Nikotině a v titulní roli Signorina Gioventù v baletech Vítězslava Nováka a v jeho baletní inscenaci Berliozovy Fantastické symfonie. K jejím úspěchům patřily rovněž postavy v Karejevově Cestě hromu. Jako sólistka se rovněž představila v Lašských tancích Leoše Janáčka. Tyto dvě inscenace byly dílem choreografa Rudolfa Karhánka.

Luboš Ogoun, jenž se stal šéfem souboru v roce 1961, využil jejích kvalit v postavě Clarice v Burghauserově Sluhovi dvou pánů a s požadavky moderního baletu se úspěšně vypořádala v postavě Apatie ve Weillově a Brechtově díle Sedm smrtelných hříchů. Své kvality perfektní interpretky klasického tance v moderním choreografickém pojetí prokázala v Ogounově inscenaci Mozartových Maličkostí. V Kůrově inscenaci Labutího jezera v roce 1966 vystoupila v roli Královny a svou taneční kariéru fakticky uzavřela v roce 1967 v roli Abatyše v baletu Miloše Vacka Milá sedmi loupežníků, jehož choreografkou byla Věra Avratová. Definitivně se s jevištěm rozloučila v roce 1973 v postavě Královny v baletu Bogdana Pawlovského Sněhurka a sedm trpaslíků.

Již v šedesátých letech se věnovala baletním představením jako neúnavná asistentka choreografů a baletní mistryně. Dokonale uměla využít své jedinečné paměti jednotlivých kroků a variací, která jí vydatně pomáhala v její každodenní práci s tanečníky. Spolu s Rudolfem Karhánkem obnovili v roce 1964 Psotovu inscenaci Spící krasavice.

Petr Iljič Čajkovskij: Spící krasavice (choreografie: Ivo Váňa Psota, nastudovali: Věra Vágnerová, Rudolf Karhánek) - Rudolf Karhánek (Princ), Věra Vágnerová (Aurora) - ND Brno 1964 (foto archiv ND Brno)
Petr Iljič Čajkovskij: Spící krasavice (choreografie: Ivo Váňa Psota, nastudovali: Věra Vágnerová, Rudolf Karhánek) – Rudolf Karhánek (Princ), Věra Vágnerová (Aurora) – ND Brno 1964 (foto archiv ND Brno)

Sama vytvořila choreografii k řadě operních inscenací, jako byla Mozartova Figarova svatba, první brněnské uvedení Julietty Bohuslava Martinů anebo Cikkerovo Vzkříšení.

V letech 1959-1984 vyučovala na brněnské Konzervatoři. Až do svého odchodu do důchodu v roce 2002 se pilně a s veškerou energií věnovala výchově mladé generace tanečnic a tanečníků ve své funkci baletní mistryně a repetitorky souboru.

Právem jí byla v roce 2005 udělena Cena Thálie za celoživotní umělecké mistrovství. Věra Vágnerová zemřela v Brně 1. ledna 2007.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat