Původně jste se hlásila na housle, ale z konzervatoře pak přišla nabídka studia violy. Jak jste tu změnu tehdy vnímala?
Jsem typ člověka, který má změny rád. Když se něco změní narychlo, často se ve mně ozve: „A proč ne?“ Člověk si leccos naplánuje, ale nikdy neví, jestli to tak opravdu vyjde. Housle jsem tehdy brala tak, že na ně hraji, ale nebylo to úplně osudové „to je ono“. Na přijímací zkoušky jsem šla vlastně v klidu. Chtěla jsem dobře zahrát to, co jsem nacvičila, ale neměla jsem pocit, že bez houslí nemohu dýchat. Když potom z konzervatoře volali mamince, že by o mě měl zájem pan profesor na violu, nepřišlo mi to jako náhražka za housle, ale jako skutečný zájem: někdo chce, abych hrála na violu. To mi připadalo úžasné. Měla jsem rozhodnuto bez dlouhého přemýšlení. Výzvy miluji. Změnu beru jako životní energii – a tehdy to začalo.
Když si člověk představí přechod z houslí na violu, napadne ho hlavně větší nástroj. Co pro vás bylo největší změnou?
Dítě začíná na malých houslích a nástroj se s ním postupně zvětšuje. Já jsem už několik let hrála na celé housle, takže fyzická změna pro mě nebyla dramatická. Tělo se přizpůsobí. Mnohem náročnější byl altový klíč. Musela jsem přenastavit celé vizuální vnímání hudby. Najednou vidíte notu, ale hrajete ji jiným prstem, než jste zvyklá. Větší nástroj tedy nebyl hlavní problém. Viola se mi vlastně v životě zvětšovala postupně. Mnohem víc mě rozčiloval klíč.
Jak se váš vztah k viole během studia postupně proměňoval?
Už u houslí mě začalo velmi bavit, když jsem se přes technické potíže dostala ke skladbám, které byly krásné. U smyčcového nástroje trvá poměrně dlouho, než začne skutečně znít hudba. Jakmile se ale objevila, připadalo mi to nesmírně radostné. Na viole se k tomu přidala ještě její barva. Tou jsem byla úplně unešená. Pak přišly školní soutěže. Šla jsem se spíš zúčastnit, ale už ve druhém ročníku jsem získala druhou cenu a potom jsem začala vyhrávat. Tehdy jsem si řekla: „Aha, tak ono mi to asi jde.“ Pro mě ale byla pořád nejdůležitější radost ze hry. Tu mám dodnes. Myslím, že když ji cítím já, přenáším ji i na posluchače. Nikdy mě nezajímalo víc než to, že mě skladba baví a že ji chci zahrát co nejlépe.
Jak se z té radosti ze hry postupně začala rodit vaše sólová cesta?
Ten přerod byl trochu těžší. Na akademii jsem šla studovat sólovou violu, ale zároveň jsem vstoupila do Bennewitzova kvarteta, které mě oslovilo ke spolupráci. Díky kvartetu jsem dostala obrovskou hudební školu od skvělých mistrů komorní hudby. Dodnes můžu říct, že hudbě rozumím ještě jinak než jen tak, že se starám o dokonalost svých not. Začala jsem ji vnímat komplexně. Postupně jsem ale cítila, že v kvartetu nemám dost prostoru. Ne že by mě kolegové utlačovali, ale viola tam přirozeně nemá tolik místa. Zároveň jsem kvartetu věnovala tolik času a studia, že moje vlastní sólová cesta začala trochu uvadat.
Pak přišla nabídka od agentury a moje kamarádka tehdy řekla: „Proč to nezkusit sólově?“ Musela jsem se hodně rozhodovat, protože kvarteto byla jistota. Byli jsme úspěšní a měli jsme dobré zázemí. Nakonec to ale bylo správné rozhodnutí. Kolegové neztratili kariéru a já také ne. V rámci akademie moje rozhodnutí nebylo úplně vítané, protože výborný violista v kvartetu je samozřejmě také důležitý. Já jsem ale cítila, že tady je moje cesta volná. Mám ráda, když hraji za sebe a po svém.
Opustila jste jistotu úspěšného kvarteta a vydala se na mnohem nejistější sólovou cestu. Jak jste se s tou nejistotou učila žít?
Jsem v těchto věcech trochu střelec. Věřím, že když vás život někam vede, vede vás tam z nějakého důvodu. Spíš jsem následovala to, co přicházelo. Byly i chvíle, kdy koncerty nebyly nebo honorář nepokryl několik měsíců života. A právě když začínaly docházet finance, často se něco objevilo. Třeba zavolal ředitel festivalu ve Francii, že potřebují udělat premiéru koncertu, protože ji jiný violista odmítl. Řekla jsem: „Jasně.“ Potom jsem otevřela noty a málem mě omylo, ale věděla jsem, že za měsíc tam nastoupím. Takové situace mi dávaly pocit, že jdu správně. Musela jsem se vzdát pevných plánů a naučit se víc následovat to, co přichází.
Co podle vás člověk potřebuje, aby taková nejistá období ustál?
Štěstí určitě potřebujete, ale hlavně musíte vydržet psychicky. Jsou období, kdy nemáte nabitý kalendář, finance nejsou jisté a člověk to musí nějak překlepat. Někdy jsem to zvládala opravdu velmi skromně. Důležité pro mě bylo nezastavit se. Když zrovna nebylo plno koncertů, vymýšlela jsem projekty, nové skladby nebo repertoár, který bych mohla nastudovat. Myslím, že právě v prázdném kalendáři se člověk nesmí vnitřně zastavit. Naopak – o to víc musí hledat, co může dělat dál.
Říkáte, že když v kalendáři zrovna nebylo plno, začala jste vymýšlet projekty a nové věci. Jak se z téhle potřeby tvořit postupně zrodily Procházky uměním?
Rodilo se to postupně. Na začátku bylo jen několik koncertů, pět nebo šest, a programy, které jsem už měla připravené. Začínala jsem na severním Plzeňsku, odkud pocházím, a zvala jsem kolegy, které jsem znala. S dalšími ročníky začaly přicházet nové otázky: co dál, s kým bych si mohla zahrát, jaká kombinace by byla zajímavá. Často jsem se pohybovala v prostorech, kde nebyl klavír, takže jsem se naučila kombinovat violu téměř s čímkoli. Díky tomu jsem začala objevovat nový repertoár a ukazovat, že viola nemusí být jen nástroj v pozadí. Často se říká, že viola nemá repertoár, ale podle mě ho má dost. Jen se musí hledat a musí dostat prostor. Kdybych šla klasickou cestou koncertních řad a nabízela hotový recitál, těžko bych uplatnila třeba duo se saxofonem, marimbou, lesním rohem nebo nově napsané skladby. Takhle si sama vymýšlím, co chci dělat a jak.
Festival vlastně nikdy nezačíná a nekončí, každý rok se znovu rodí. Dnes už má dvaadvacet koncertů a musím myslet na další ročník ve chvíli, kdy se teprve rozbíhá ten aktuální. Postupně jsem se naučila dělat granty, administrativu i celkové vedení festivalu. Měla jsem různé produkční, ale nakonec jsem zjistila, že nejlépe to funguje, když to opravdu držím celé já. Je to náročné, ale zároveň mě to naplňuje. Já si vlastně sama vytvářím prostor pro to, co chci dělat.
Procházky uměním nejsou festivalem jednoho sálu. Každý koncert se odehrává jinde. Jak si místa vybíráte a co se s nimi po koncertě začne dít?
Na severním Plzeňsku, odkud pocházím, se takto otevřela většina míst, kde dnes hrajeme. Díky koncertům se v kaplích a kostelích začaly dít další akce a lidé si tam zvykli chodit. V prvních ročnících jsme hráli za dobrovolné vstupné a výtěžek šel přímo na opravy památek. Někdy šlo o sedmdesát nebo osmdesát tisíc korun, jednou dokonce o sto pětačtyřicet tisíc. Pro mě to byl dar regionu.
Místa vybírám různě. Někdy mě osloví místní lidé a řeknou, kam bych se měla jet podívat. Silným místem jsou třeba Skoky u Žlutic – barokní kostel uprostřed přírody, s nádhernou akustikou a patinou polorozpadlého místa. Tam se krásně spojuje staré a nové: máme barokní památku, ale my jsme současní lidé. Právě v tom je pro mě smysl Procházek uměním. Člověk nejde jen za interpretem nebo skladbou, ale nechá se někam odvést. A zároveň se tím dostáváme blíž k lidem, kteří by třeba do velkého pražského sálu nejeli. Je to krásné publikum – a pro mě velký závazek.
Jakou roli pro vás při výběru míst hraje akustika? Vnímáte ty prostory hned i uchem interpretky?
Kostely jsou akusticky skvělé, skoro všechny do jednoho. Když potom hraji v běžném sále, někdy mi až chybí dozvuk. U festivalových míst už přesně vím, jaká je kde akustika, takže si dokážu představit, co v daném prostoru bude znít a jak. Například ve Skocích hrál můj manžel Bachovu Ciacconu a vznikl tam zvuk, který je pro interpreta obrovsky inspirativní. Najednou máte pocit, jako by prostor sám zvuk nesl. Kolegové se na festival rádi vracejí i proto, že tam nacházejí krásné zázemí a publikum s otevřeným srdcem. Ráda proto kombinuji důležité koncerty ve velkých sálech s tímto vřelým prostředím. Pro mě je to opravdu srdcová věc.
Když na festivalu zároveň organizujete a hrajete, dokážete se v tu chvíli ještě cítit jen jako interpretka?
Koncerty, kde nejsem organizátorka, si užívám úplně jinak. I tam sice automaticky sleduji, jak je všechno připravené, protože už mám produkční oko, ale když mě někdo pozve jen jako interpretku, je to pro mě skoro odpočinek. U vlastního festivalu vím, co umělec potřebuje, a starám se i o věci kolem – zázemí, atmosféru, pohoštění. Někdy mám pocit, že kolegům dělám takovou „mámu“, což je docela vtipné. Když pak jedu někam jen hrát, říkám si: to je nádhera, dneska opravdu jen odehraji koncert. A i když je to třeba těžký recitál, po cestě domů mám pocit, že mi ještě zbývá spousta energie. Pro mě je to svátek.
Jak velkou část vašeho koncertního života dnes tvoří chvíle, kdy jedete opravdu jen hrát?
Dnes je to zhruba půl na půl. Můj italský profesor Luigi Alberto Bianchi mi kdysi říkal: „Hlídej si, abys nehrála víc než padesát koncertů do roka. Nemá to cenu, pak jde kvalita dolů.“ A měl pravdu. Když hodně organizuji, dávám si na vlastních koncertech třeba jen jednu nebo dvě skladby, abych pořád zaručila kvalitu. Publikum nezajímá, že celý festival organizujete. Ve chvíli, kdy stojíte na pódiu, jste interpret a musíte držet laťku. Nejsem hladová po tom hrát víc za každou cenu. Nepotřebuji nikoho oslňovat tím, že mi nevycházejí volné dny v kalendáři. Důležitější je pro mě pocit z koncertu a jeho kvalita.
Částečně žijete v Itálii. Pomáhá vám tamní prostředí od organizování trochu odstoupit, nebo vás naopak lákalo přenést některé aktivity i tam?
Vypadalo to, že bych se do organizování v Itálii možná pustila, ale pak do toho přišlo dítě – naštěstí. Mám už i tak dost organizace: dvě domácnosti, jednu v Itálii a jednu v Čechách, k tomu rodinu, koncerty a festival. Úplně to stačí. Zkoušela jsem navazovat spolupráci s Českým centrem v Itálii, ale sešlo z toho. Dnes už nemám potřebu tam něco organizovat. V Itálii si ráda zahraji, třeba s manželem, když je příležitost. Organizační energii nechávám hlavně Procházkám uměním. Itálie je pro mě spíš druhý domov a prostor, kde můžu od festivalového provozu trochu odstoupit.
Součástí Procházek uměním jsou také mistrovské kurzy, které vedete společně s manželem. Co vám tato krátká, intenzivní práce s mladými hudebníky dává, když běžně neučíte?
Masterclass je náročná disciplína. Vedla jsem je například v Hongkongu, Brazílii nebo Chile a je zajímavé vidět, jak jinak mohou k hudbě přistupovat studenti z různých prostředí. Nejtěžší je, že musíte během krátké chvíle odhalit člověka před sebou. Poznat, co potřebuje, a říct mu něco, co mu opravdu pomůže – ale zároveň nezboří jeho osobnostní ani technický vývoj. Nestačí říct: „Máš problém.“ Musíte také ukázat, jak z něj ven. S manželem připravujeme mladé hráče i na koncert s orchestrem. Když člověk cvičí doma sám, může si v určitých místech ulevit. Ale za vámi je orchestr, který nebude čekat, až se budete cítit pohodlně. To je zkušenost, kterou je potřeba předat prakticky: jak skladbu skutečně zahrát, nezbořit se mentálně, nevypadnout z paměti a ustát situaci na pódiu.
Z čeho při takové práci nejvíc čerpáte – z vlastních studií, z koncertní praxe, nebo i z problémů, které jste si sama musela na nástroji vyřešit?
Je to kombinace všeho. Když máte za sebou tolik let s nástrojem, něco už vědět musíte. Zároveň si ale člověk musí sám ověřit, co mu skutečně funguje, co si ponechat a co pustit. Na mistrovských kurzech nemůžete postupovat podle šablony. Musíte reagovat na konkrétního člověka před sebou a rychle vyřešit problém, který právě vidíte. Velkou inspirací pro mě byl i můj manžel, který je vynikající pedagog. Během covidu jsem poslouchala, jak pracuje s houslisty, a technicky mě to velmi posunulo. Myslím, že největší deviza je, když člověk sám dokáže pracovat na sobě. Já jsem měla zablokovanou levou i pravou ruku a musela jsem různé věci odstraňovat. Když potom podobný problém vidím u studenta, můžu mu říct: znám to, prošla jsem si tím, dá se to spravit.
Smyčcové nástroje jsou pro tělo hodně asymetrické. Jak jste se naučila o své tělo pečovat, aby vám viola dlouhodobě neubližovala?
To jsem se naučila i od lidí úplně mimo hudbu. Hledala jsem způsob péče o tělo, který funguje obecně, nejen pro hraní. Když se dnes podívám na fotografii z doby, kdy jsem poprvé hrála s orchestrem, vidím, že jsem měla výrazně horší držení těla. Dnes už ho nemám, protože jsem se naučila zátěž kompenzovat vlastním cvičením. Jedna kamarádka mi kdysi řekla: „Co si vybojuješ ve třiceti, v padesáti najdeš.“ A měla pravdu. To, co jsem si dlouho budovala, se mi dnes vrací. Říkám to i mladým hudebníkům: hýbejte se, dělejte něco pro tělo. U velkého nástroje, jako je viola, je to nezbytné. Na uměleckých školách se o tom podle mě pořád nemluví dost. V první řadě jde o zdraví. Jako sólistka mám výhodu, že si mohu hraní dávkovat. Nesedím hodiny v orchestru ani v kvartetu, a když jsem unavená, můžu si dát pauzu. Každý si ale musí najít svůj způsob. Tělo je u hraní zásadní – bez něj viola prostě nehraje.
Často jste spojována hlavně s hudbou 20. a 21. století, ale na Procházkách uměním se vracíte i ke staršímu repertoáru. Co vám dnes přináší návrat ke klasicismu?
Je to pro mě radost a osvěžení. Mám pocit, že jsem se technicky posunula a ukotvila, a po zkušenostech s moderní hudbou najednou v klasicismu vnímám jiný čas. Jako by z té hudby čišel větší klid, prostor a radost z hraní. Zároveň jsem objevila spoustu zajímavého a velmi virtuózního repertoáru. Často se říká, že viola v historii nemá mnoho sólové literatury, ale podle mě to není pravda. Jen se pořád dokola hraje několik známých skladeb. Když člověk hledá, najde krásné a náročné věci. Díky Itálii jsem se dostala k literatuře z období, kdy se na violu opravdu hrálo virtuózně. Podobně je to pro mě dnes i s Paganiniho Sonátou per la Grand Viola. Často se o ní říká, že je prázdná, ale ona je hlavně těžká. Když nemáte houslovou techniku a zároveň violový zvuk, nebude fungovat.
Současnou hudbu ale neopouštím. Baví mě, protože jsem současný člověk a dotýkají se mě témata, která dnes řešíme. Ráda se ale vracím i ke klasicismu. Pro mě je to, jako když si uděláte krásný den a jdete na výlet na klasicistní zámek. A zároveň tam mohu ukázat violovou parádu, techniku a zvuk, které jsem si za ta léta vybudovala.
Když se ohlédnete za tím, co všechno jste s violou už zažila, máte ještě něco, k čemu se chcete vrátit, nebo něco, na co teprve čekáte?
To je těžká otázka, protože tímto směrem vlastně příliš nepřemýšlím. Jsou skladby, které jsem třeba zahrála jen jednou nebo jen natočila, a ráda bych se k nim někdy vrátila. Například Styx Giyi Kancheliho pro violu, sbor a orchestr je nádherná věc. Mám také projekty, které bych ráda uskutečnila, ale o těch raději nemluvím předčasně. Nápady často inspirují i druhé, takže je dobré mít své vize chvíli pod kontrolou.
S violou jsem si toho už naplnila tolik, že nemám jeden konkrétní violový sen. Ráda se nechávám životem překvapit. Věřím, že ještě něco přijde, ale zároveň na to nečekám. Tak jsem to měla vždycky. I viola ke mně přišla neplánovaně – nepřála jsem si hrát na violu, a přesto jsem z ní byla nadšená. A jsem nadšená dodnes.
Děkuji za rozhovor.
