Jízda na horské dráze. Susan Bullock zkouší v Praze Elektru

Jak jste zjistila, že chcete být operní zpěvačkou? Prý to byla trochu náhoda…

Ano, jako dítě jsem hrála na klavír a zpěvu jsem se věnovala spíš rekreačně. Zlom přišel až v mých šestnácti letech, kdy jsem chtěla jít na hudební konzervatoř do Manchesteru. Tam ale vyžadovali minimálně dvě hudební specializace, a protože jsem krom klavíru na nic nehrála, můj mladší bratr mi doporučil zkusit to přes zpěv. To zafungovalo nečekaně dobře ― nakonec mě totiž přijali jako studentku zpěvu.

V roce 1984 jste vyhrála cenu Kathleen Ferrier pro mladé umělce. Jaký byl v té době váš repertoár? Předpokládám, že odlišný než dnes…

Tehdy jsem zpívala zcela jinou hudbu. Měla jsem poměrně vysoce položený hlas, který mě vedl spíše ke klasičtějšímu lyrickému repertoáru. Často jsem zpívala postavy jako Pamina, Gilda nebo Královna noci. Dveře do německého romantismu se mi otevřely až o řadu let později.

Kdy jste si tedy uvědomila, že se bude vaše kariéra ubírat tímto směrem? Bylo to osobní rozhodnutí, nebo vás na tuto dráhu někdo přivedl?

Phillip Thomas, můj vokální trenér, se kterým spolupracuji už přes třicet let, si toho všiml jako první. Rozhodně ale nebyl jediný. Důležitý byl v tomto ohledu i Keith Warner, který mi v roce 2000 nabídl mou první Brünnhildu. Myslím, že jsem se ho tenkrát zdvořile zeptala, zda se náhodou nezbláznil. (smích) Měl ale pravdu. Lidé si mě díky jeho nabídce začali všímat a poskytovat mi podobné příležitosti. Vyložený plán stát se Brünnhildou nebo Elektrou jsem ale nikdy neměla. Zkrátka se to tak všechno seběhlo.

Elektra je často chápána jako bytost v podstatě primitivní, vedena pouze svými emocemi. Nicméně jako někdo, kdo jí zpívá už tolik let, jste v ní musela najít i něco hlubšího?

Chápu, že Elektru lze vnímat jako postavu ztělesňující pouze ty nejzákladnější lidské impulzy a touhy. Pro mě ale tak jednoduchá není. Nesmíme zapomínat, že se bavíme o ženě celoživotně zavrhované, odstrkované, často i zneužívané. Takové zkušenosti by se podepsaly na každém z nás. Navíc ji nelze definovat pouze s ohledem na její touhu po zadostiučinění. Má v sobě i pasivnější emoce – osamělost, zranitelnost, naději. Richard Strauss na ně ve své hudbě důsledně upozorňuje. Jeho partitura není jenom agresivní, vzteklá a mrzutá. Často přináší i tóny v jádru jemné a citlivé, zdůrazňující lidskost a zranitelnost. Například když Elektra po mnoha letech spatří svého mladšího bratra Oresta, na kterého spoléhá při své snaze sjednotit jejich rozvrácenou rodinu. Hudba v ten moment působí téměř mírumilovným dojmem, skoro jako kdyby to byla ukolébavka reflektující nevinnost útlého a zdánlivě bezproblémového dětství obou postav. Tyto kontradikce dokazují, že se v Elektře skrývá daleko víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Způsob, kterým lidé převypráví klasické příběhy, často vypovídá o jejich současných preferencích. Například popularitu Straussovy „hysterické“ Elektry během první poloviny dvacátého století lze do určité míry přičíst věhlasu Freudových psychoanalytických teorií v té samé době. Elektra se však těší světové pozornosti dodnes. Proč tomu tak je?

Podle mého názoru se především jedná o úžasně vzrušující podívanou. Sledovat Elektru je jako jízda na horské dráze; člověk přitom zažívá ohromnou škálu emocí. Důvodem je jak Straussova hudba, která má schopnost diváky zcela uhranout, tak i samotný příběh, se kterým se lidé mohou ztotožnit. Teď samozřejmě nemluvím o všem tom vraždění, mám na mysli emoce, které Elektru motivují ― samota, špatné vztahy s matkou a sestrou, odloučenost od vlastního bratra, frustrace s nevlastním otcem. Tohle všechno v našich životech může existovat. Asi je to právě tato kombinace intenzivní partitury a zajímavých postav, která činí dílo nadčasovým.

Elektra se na jevišti objevuje hned ve druhé scéně a poté zůstává až do konce celého představení. To musí být vzhledem k intenzitě Straussovy hudby velmi fyzicky i psychicky náročné…

Zpívat Elektru je maraton. Vždy, když před představením vstoupím do divadla, mám pocit, že jsem se právě ocitla na prahu Mount Everestu a musím se za jeden večer dostat až na vrchol. Jak říkáte, člověk si při této roli ani na chvíli neodpočine. Klíčová je proto hlavně příprava. Zkoušky nestačí odzpívat a odehrát jenom „napůl“. Když se ocitnete na jevišti, všechno už musíte mít perfektně zvládnuté, jinak byste tam zkolaboval. Hodně pomáhá i pauza mezi jednotlivými představeními — alespoň dvoudenní. Člověk tak má možnost trošku se posbírat a vyčistit si hlavu. Velmi proto oceňuji, že nám zde vedení Státní opery vyšlo vstříc. Třídenní oddych nám dává možnost každý večer hrát a zpívat naplno.

Stává se vám ještě někdy, že máte trému, že jste nervózní?

Já jsem nervózní vždycky a myslím si, že je to dobře. Nervozita je jistou směsicí adrenalinu, vzrušení a strachu a tyhle věci mohou být užitečné – nutí vás na sobě neustále pracovat. Svým způsobem doufám, že nervózní nikdy být nepřestanu.

Je něco, v čem spatřujete jedinečnost pražské inscenace Elektry? Nebo vás na této opeře už nic nepřekvapí?

Je zde velmi inovativní způsob propojování historického mýtu s moderní dobou. Inscenační tým se rozhodl využít symboly antického Řecka k vyobrazení příběhu současné ženy, která se o sobě dozvídá prostřednictvím útržků ze života Elektry. Tento přístup, ve kterém je minulost chápána jako prostředek pro poznání přítomnosti, je neobyčejně zajímavý a musím říct, že ve světě opery zatím celkem ojedinělý. To mě určitě překvapilo i zaujalo.

Režisér inscenace Keith Warner řekl, že bude klást důraz jak na psychoanalytickou dimenzi Hofmannsthalova libreta, tak na hororový aspekt celého příběhu. To zní jako poměrně náročná koncepce. Jak se vám v jejím rámci pracuje?

S Keithem Warnerem se známe velmi dobře. Spolupracujeme už řadu let a víme, co od sebe navzájem očekávat. Keith ze mě navíc umí dostat maximum, což je u režiséra nesmírně důležitá schopnost. Co je ale v naší pražské inscenaci poněkud jiné, je způsob, kterým mě nutí předávat divákům moje vlastní emoce. Těžko se to vysvětluje, ale občas mám pocit, jako by se mé chápání Elektry materializovalo přímo na jevišti. Nikdy dříve jsem takovou věc nezažila. Možná i proto mě to tentokrát tak baví.

Opera má tendenci přehánět. To může vést u příběhu, který není jednoduše stravitelný, k velmi silným emotivním zážitkům. Měla jste někdy pocit, že už toho bylo příliš?

Ano, bylo jedno období, kdy jsem Elektru zpívala tak často, že jsem se s tím už nedokázala fyzicky vypořádat. Dala jsem si od ní proto na pár let pauzu, abych se z veškeré té intenzity vzpamatovala. Přesto si ale myslím, že je úžasné jak to Strauss napsal, že z toho neudělal nějakou estrádu, ve které lidé stojí na jevišti a zpívají árie. Složil to téměř jako činoherní představení, při kterém na sebe jednotlivé scény perfektně navazují a tvoří koherentní dramatický celek. Není to ten druh opery, ve kterém se lidé každých pár minut zastaví, zazpívají árii o tom, koho milují a jedou dál. Tohle je opravdový thriller.

Jak moc je pro vás v opeře důležité herectví?

Je pro mě vším. Možná je to od operní pěvkyně určité rouhání, ale asi je pro mě důležitější než zpěv. Nikdy mě nezajímalo nošení hezkých šatů, strohé stání na nasvíceném jevišti a zpívání hezké árie. Myslím si, že jsem víc zabraná do způsobů, kterým lze herecký výkon promítnout do hudebního vyznění jednotlivých rolí. Když se v opeře zpívá árie, která pojednává o sebevraždě nebo vraždě, nemělo by to znít čistě melodicky a hezky. Zvuk by měl odpovídat textu. Na dramatičnosti záleží.

Posloucháte vůbec ještě někdy hudbu jen tak pro radost?

Ano, ale nikdy ne operu. Často poslouchám jazzové zpěváky. Výborně se od nich učí frázovaní.

Jsou nějaké role, kterých se vám zatím nedostalo a které byste si chtěla zazpívat a zahrát?

Jednu z mých vysněných rolí budu zpívat příští rok. Jedná se o Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni. Miluji zpěv v českém jazyce. Bohužel jsem ale zatím měla příležitost zpívat z českého repertoáru jenom Emiliu Marty v Janáčkově Věci Makropulos, takže se na toto angažmá moc těším. Kostelnička je navíc velmi komplikovaná postava, což mě vždy přitahuje.

Elektra je vaší první operní rolí zde v Praze. Na inscenaci pracujete od poloviny dubna. Jak se vám tu líbí?

Praha je úžasná. Byla jsem tady v minulosti pouze třikrát a vždy jenom kvůli koncertu. To znamená, že jsem jenom přijela, měla zkoušku, odzpívala koncert a zase odjela. Nikdy to netrvalo déle než dva nebo tři dny. Nyní máme poměrně dlouhé období zkoušek, a není tady proto žádný tlak všechno vidět během nějakých osmačtyřiceti hodin. Je skvělé mít konečně příležitost v Praze žít a poznávat místní architekturu a zvyky. Nemluvě o tom, že bydlíme hned u Vltavy, což je samo sebou okouzlující. Velmi si vážím, že tady mohu být.

Děkuji za rozhovor!
***

Vizitka:
Susan Bullock se narodila 9. prosince 1958 v Cheshire. Patří mezi nejvyhledávanější britské dramatické sopranistky; její výjimečnou pozici na současné hudební scéně stvrdil v červnu 2014 Řád britského impéria CBE. Proslavila se zejména interpretací silných operních hrdinek, k nimž v sezoně 2014/2015 přidala dvě rozdílné role: Minnie (Děvče ze Západu) v Anglické národní opeře a Mrs. Lovett (Sweeney Todd) v Houston Grand Opera – tato role znamenala její první vstup do světa muzikálu. Jako jedna ze současných nejuznávanějších Brünnhild byla Susan Bullock vůbec první sopranistkou, která zpívala ve čtyřech po sobě následujících provedeních celé tetralogie Prsten Nibelungův, a to v londýnské Covent Garden pod taktovkou Antonia Pappana v roce 2012. V téže roli se představila v řadě prestižních operních scén (Vídeňská státní opera, Německá opera v Berlíně, Frankfurtská opera, Opera Australia, Nové národní divadlo v Tokiu a Canadian Opera Company v Torontu). Neméně velký ohlas má v jejím podání Straussova Elektra, kterou zpívala s mnoha významnými dirigenty (Fabio Luisi, Semjon Byčkov, Seiji Ozawa, sir Mark Elder a Edo de Waart); za její ztvárnění v Covent Garden jí Royal Philharmonic Society udělila titul Pěvkyně roku. K jejím dalším velkým rolím patří Emilia Marty (Věc Makropulos) ve Frankfurtské opeře a Alžběta I. (Brittenova Gloriana) v Covent Garden (2013).

K významným počinům na koncertním pódiu patří Liebestod z Tristana a Isoldy s Esou-Pekka Salonenem a Philharmonia Orchestra a se Zubinem Mehtou a orchestrem Bavorské státní opery či vystoupení na závěrečném koncertě londýnských Proms v roce 2011 a na závěrečném ceremoniálu Olympijských her 2012 v Londýně. V její rozsáhlé diskografii figuruje Prsten Nibelungův s Frankfurtskou operou (Oehms Classics), Salome s Philharmonia Orchestra a sirem Charlesem Mackerrasem (Chandos) a DVD nahrávka Gloriany v Covent Garden.
(Zdroj: narodni-divadlo.cz)