Jmenuji se Luděk Vele

K poznání toho, jaký je, stačí jen pár prvních minut hovoru s ním. Člověk až nečekaně citlivý, s nepřehlédnutelnou vnitřní energií, s až enormně vyvinutým smyslem pro spravedlnost, typ bouřliváka se srdcem na dlani. Sedíme v zákulisí historické budovy Národního divadla, v jedné za šaten sólistů opery, s tak trochu nostalgickým výhledem na podzimní Vltavu. Basista Luděk Vele, za pár týdnů šedesátník, má před zkouškou nového Dvořákova Jakobína, kde zpívá Purkrabího.

Jaký bude nový Jakobín?

Věřím, že to bude hezké představení v režii mladého nadějného režiséra a současného uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana. Je to naše první spolupráce. Byl jsem překvapen, že mne do své inscenace obsadil.

Překvapen proč?

Za jeho působení jsem nebyl příliš obsazován, myslím, že nejsem v oblibě u současného vedení opery Národního divadla.

Když už jste to zmínil, proč si to myslíte?

Protože jsem nebyl obsazován v inscenacích za éry Jiřího Heřmana.

Kdo není obsazen, přece ještě nemusí být v neoblibě. Nemusí se třeba hodit typově…

Byly to inscenace, kde jsem se typově určitě hodil, protože jsem starší… Možná je to pouze můj pocit, například Evžen Oněgin, Rusalka, Věc Makropulos, Nápoj lásky a řada jiných.

Připravovaný Jakobín bude pro vás třetí jeho inscenací v Národním divadle, že?

Ano, a celkově je už pátým.

V čem bude jiný?

Bude se lišit scénickým provedením. Scéna je založena na židlích. Malých pro žáky, středních pro běžné lidi a velkých pro vysoké úředníky, kteří se jich tolik drží. V tom se inscenace odlišuje od předchozích. Některé byly více popisné, až naivní, řekl bych ve stylu socialistického realismu. Věřím, že připravovaná inscenace předčí ty minulé, na nichž jsem se podílel.

Ono se toho vůbec hodně změnilo od roku 1983, kdy jste do Národního divadla nastoupil, je to vidět vlastně i na Jakobínovi. Třeba už jenom postava učitele: Dřív to byla autorita, lidé k ní vzhlíželi s důvěrou, dnes je to často spíše naopak. Myslíte, že dnes i díky změnám těchto souvislostí, je opery jako Jakobín složitější inscenovat?

Nemyslím, že by to bylo těžší, je to jiné. Vlastně děkuji Bohu za to, že jsem zažil dobu socializmu. Nejsem totiž ochuzen o spoustu pozitivních i negativních pohledů na život. Samozřejmě jsem se i já výrazně změnil – hlavně věkem, zkušenostmi. A k té zmiňované kantořině – mám spoustu kamarádů mezi učiteli – a to i těmi v důchodu, a nedovedu si představit, že by ve svých pětadvaceti letech nastoupili mezi současnou mládež. Já se vůbec těm kantorům nedivím, že požadují vyšší platy. Vykonávat tak závažnou a ušlechtilou práci zároveň s tolika klacky pod nohama ani ne za průměrnou mzdu – to si nedovedu představit…

Lze tedy vůbec dneska inscenovat Jakobína věrohodně?

Škola v našem Jakobínovi je spíš prvorepubliková, učitel v ní má velkou váhu. Zato moje postava vysokého úředníka Purkrabího je jako vystřižená ze současné politické scény. Na každém kroku přece potkáváme spousty takových purkrabích, kteří nám ztrpčují život. Zaplať pán Bůh, že to je v životě stejné jako v našem Jakobínovi, že i dnes vedle hlupáků žijí také Bohušové a Julie, Terinky a Jiříkové, kteří se snaží svět změnit, i když často dostávají přes prsty.

Když jste v roce 1983 nastupoval do Národního divadla, působil zde Karel Berman, v roli Purkrabího naprosto nedostižný. Pociťoval jste to tehdy jako handicap a jste nyní díky odstupu let vnitřně jistější?

Toto setkání na jevišti s Mistrem Bermanem, stejně jako s Eduardem Hakenem, Karlem Průšou a také s mým učitelem Jaroslavem Horáčkem jsem považoval za velké štěstí. To byla ta pravá škola opery. V inscenaci Jakobína jsem zpíval dokonce ještě i s Mistrem Benem Blachutem, on ztvárnil právě učitele Bendu. Snažil jsem se od těch všech něco naučit. Ale rychle jsem pochopil, že nelze kopírovat.

A co srovnání v hlasovém projevu? Nebál jste se, že váš zpěv budou diváci porovnávat třeba právě se zmiňovaným Karlem Bermanem a například jeho legendárním Leporellem?

Přiznám se, že jsem se nebál. Co bych tím získal? Ostatně právě od Karla Bermana a dalších velikánů jsem dostal pomyslné štafetové kolíky v řadě velkých operních postav. Jednou z nich je zrovna Leporello, kterého zpívám prakticky celou svoji kariéru.

A myslíte, že máte vy komu ten štafetový kolík předat?

V nastupující generaci Národního divadla jsou dobří pěvci, kterým by právem ten štafetový kolík patřil… Jenže já už ho v ruce nemám. Předávky se ujalo samo vedení opery. Ne vždy se ale předávka zdařila…

Já ve vás cítím jistou zatrpklost vůči Národnímu divadlu…

Moje zatrpklost absolutně není vůči Národnímu divadlu, ale vůči vedení opery.

Proč?

Myslím, že operu řídí lidé, kteří na tuto náročnou práci nemají potřebnou zkušenost.

Není to spíše dobou? Nepříliš zkušené lidi na řídících postech najdete zdaleka nejen v oblasti kultury…

Ano, možná to je dobou. Nedovedu si představit, že někdo má takovou ambici – nechci použít slovo drzost – v tak mladém věku, kdy má za sebou možná pár metrů umělecké brázdičky, jít řídit takový umělecký kolos, jako je opera naší první scény. Kolos, kde vystupují takové osobnosti, jako Eva Urbanová, Anda-Louise Bogza, Helena Kaupová, Ivan Kusnjer, Luděk Vele a další… I já jsem jednou dostal nabídku šéfovat operu… Přestože mě to potěšilo, s díky jsem odmítl a doma se o tom ani nezmínil…

Když o tom mluvíme, co byste tedy vy dělal jinak? Co byste změnil?

Bylo by toho hodně… Nejdřív bych vrátil počet inspicientů na nejméně dva pro každé představení…

…ale to je přece marginálie v celém operním provozu…

Hned v zápětí bych se podíval na strukturu úředníků zajišťujících servis uměleckým pracovníkům. Vytvořila se spousta kanceláří podšéfů, podmanažerů, nadmanažerů, podasistentů, nadasistentů a na jevišti ubývá technického personálu, ubývá sólistů, sboristů, muzikantů. Nedobře se zachází s uměleckými pracovníky.

Co vám tedy přesně schází? Víc rolí, vlídnější zacházení?

Mně osobně nechybí nic. Jsem člověk, který se smíří se svým osudem…

Teď mi napadá – nejste obsazen do nového Dona Giovanniho, který bude mít na konci této sezony premiéru. Cítíte to jako velkou křivdu?

Ano, cítím to jako velkou křivdu. I když to chápu, ostatně i já jsem jako mladý dostal šanci alternovat s Karlem Bermanem. Ale abych z tohoto divadla odcházel bez Leporella…

… ale vy se přece ještě nechystáte odcházet…

Právěže tuto sezonu jsem dostal kromě Purkrabího v Jakobínovi i další hezkou roli, v Brittenově Glorianě. Není to velká role, ale hezká.

Vidíte, opět v inscenaci, kterou bude režírovat umělecký šéf Jiří Heřman.

Ano, zase to bude role u šéfa. Možná se jeho vnímání v době, kdy odchází z postu šéfa opery, mění…

V posledních letech se i u nás přístup inscenátorů v opeře proměnil, daleko větší důraz se klade na – řekněme tomu představitelskou věrohodnost postav. Například právě ten Don Giovanni: Třeba režisér toho svého Leporella vidí jako třicátníka. Přemýšlel jste o svém neobsazení i z tohoto úhlu pohledu?

Věřte, že ano. Rozhodně nepatřím mezi ty, kteří chtějí dělat první obor do osmdesátky. Bude mi šedesát let. Ale za tři roky to bude třicet let, co jsem do Národního divadla nastoupil. Byl jsem i oceněný. Nikdy jsem si nebyl říct o roli. Snažil jsem se ale vždy chovat slušně a vyžaduji, aby bylo i se mnou bylo slušně jednáno. Pokud si inscenátoři přejí mladého Leporella, tak to akceptuji a jsem tomu rád. Slušnost by ovšem byla, aby za mnou umělecký šéf přišel a řekl mi, že si sice moje účinkování přál, ale inscenátoři mají jinou představu. Nebo že pan dirigent si myslí, že jsem hlupák, nebo že zpívám falešně… Všechno na světě se dá říct, ale musí to mít nějakou formu.

Není to všechno, o čem mluvíme, spíše dobou, ve které žijeme, než vedením divadla?

Já si nemyslím, že to šéf opery Heřman dělá ve zlém úmyslu. Věřím, že to vše chce dělat nejlépe, jak to umí a jak to jde. Určitě si neřekne: Tak a teď naštvu toho Veleho. – Ale post šéfa opery mu podle mě prostě nesedí… Zato jako operní režisér je jako ryba ve vodě.

Když jste přišel do Národního divadla, taky jste se nejspíš díval na předchozí generaci nejednou také kriticky…

Ne, nedíval.

Dnešní mladí ale tento postoj mají…

Já jsem velmi rychle dosáhl úrovně sólistů prvního oboru, zpíval jsem i v premiérovém obsazení… Ale neměl jsem takový despekt, nikdo z mých vrstevníků ho neměl.

Nejste s tímto svým postojem tak trochu posledním mohykánem v divadle?

Ne, je nás víc, například Ivan Kusnjer nebo Míla Podskalský…

Je vůbec v Národním divadle v opeře někdo déle, než vy?

Ivan Kusnjer, asi o půl roku.

Od roku 1983, když jste do Národního nastoupil, uplynulo už 28 let…

Víte, jak se zde zachází se sólisty? Vyžadují se od nich smlouvy na dobu určitou. Jen několik z nás má smlouvu na dobu neurčitou, kterou jsme dostali ještě před listopadem 1989. Pokud pracujeme u divadla a jsme slušní lidé, přece víme sami nejlépe, kdy odejít.

Ale určitě jste i tady, v Národním, potkal za těch třicet let neslušné lidi…

Jen pár.

Určitě tu byli tací, kterým to už nezpívalo a přitom odmítali odejít…

Víte, kolik je takových neslušných lidí v jiných sférách? Ale přece pokud někdo pracoval třicet let pro Národní divadlo, nemůžete ho jen tak vyhodit.

I když mu to už nezpívá?

I když mu to nezpívá!

Ale třeba ani řidič tramvaje, když přestane dobře vidět, jezdit už dál nemůže…

…ten člověk dostane brýle a bude jezdit dál… Ale špatně se zachází i se sólisty, kterým to zpívá.

Přemýšlíte o tom, jak dlouho ještě chcete v Národním divadle působit?

Já prosazuji, aby se podepisovaly smlouvy na dobu určitou, k datu odchodu do penze. Mám sice smlouvu na dobu neurčitou, ale ujišťuji vás, že já jsem ten slušný a odejdu včas.

Chcete odejít do penze, až budete mít důchodový věk, i když vám to bude zpívat?

Pokud mě nikdo nebude chtít, tak ano.

Máte roli, kterou byste si tady chtěl ještě zazpívat?

Dosud jsem nezpíval Wagnera…

… takže máte chuť na nějakého Wagnera?

Ano, hrál se tady Tristan a Isolda i Parsifal, ale minulo mě to. Co se dá dělat? To je život. Kolega Dalibor Jedlička vzpomínal, že se mu celý život vyhýbal Don Carlos. Já jsem měl to štěstí, že jsem v něm zpíval ve dvou inscenacích.

Když jsme u těch vašich bývalých kolegů: Není to tak dávno, co zemřel váš profesor Jaroslav Horáček. Jak jste se s tím vypořádal?

Měl jsem ho velmi rád, ale já se smrtí nemám žádný problém. Jsem nevděčník, nevděčný člověk… Ale vděčnost nevyžaduji ani od svých žáků… K Jaroslavovi Horáčkovi jsem byl nevděčný. Když jsme se s ním ve strašnickém krematoriu loučili, prosil jsem ho, aby mi prominul tu mou nevděčnost.

Nevděčný v čem?

Neměl jsem dostatek vděčnosti za to, co mě naučil. Za to, že jsem se mu mohl na jevišti dívat na prsty. Že jsem byl vlastně rád, když mi řekl: Podívej se, hašašíro, udělej to takhle…

Nenapadlo vás někdy, že jste mohl udělat kariéru v zahraničí?

Tu jsem měl na dosah ruky. Předzpíval jsem Jamesovi Levinovi, šéfdirigentovi Metropolitní opery. V roce 1985 jsem dostal od mnichovské agentury Stoll nabídku na dva roky do opery v Bonnu a na rok v Metropolitní opeře. To mi ovšem režim zamítl…

Nepřemýšlel jste o emigraci?

V roce 1982 jsme měli už sbaleno a těsně před odjezdem, v pět hodin ráno, nám s manželkou odebrali pasy…

Opravdu jste chtěli utéct?

Ano, opravdu jsme už měli sbaleno.

Takže vás někdo udal?

Ano.

Víte, kdo to byl?

Vím.

Potkáváte se s tím člověkem dodneška?

Ne. Ale nikdy jsem mu to… Už zemřel.

Byl to někdo z divadla?

Ano. Ale ne z Národního.

To musel být dost otřesný pocit, ne?

Co se dá dělat…

Vy ale působíte spíše jako pohodář. Že se i s nepřízní osudu vcelku snadno vypořádáte…

Ano, to jsem. Je to jak s tou smrtí. Prostě se nic nedá dělat. Proto by k sobě měli být lidé slušní.

Když jsme u té slušnosti, zeptám se ještě na něco: Už když jsme si domlouvali tento rozhovor, říkal jste mně, že vám vadí komentáře pod články na našem portále…

Já osobně nečtu dobré ani špatné kritiky. Ale znám spoustu lidí, kteří se tím prokousávají, baví se tím, hodně jim to dává. A Opera Plus má opravdu velký záběr v oblasti opery.

Prosím ty výtky…

Anonymové…

Diskuze ale vlastně reprezentují určitý vzorek společnosti. Není to také třeba o tom, že občas nejsme připraveni přijmout to, jací jsou ostatní? Že nás realita zaskočí? Že si něco o lidech kolem sebe namlouváme?

Myslíte, že anonymita je vzorkem společnosti?

Pokud by se někdo nestyděl za svůj názor, tak se nejspíš podepíše…

Tak ať svůj názor nepublikuje. Já se nestydím anonymovi říct, že je prase a ať mi políbí prdel! A že se jmenuji Luděk Vele. Proč se tedy někdo bojí podepsat pod komentáře?

Čím vy myslíte, že to je?

Zlobou, závistí.

Nemůže to být třeba i někdo ze závistivých kolegů?

Může… Ale proč by to dělal?

Protože vám závidí…

Ale když mi to někdo napíše do osobního dopisu, to že mě nesnáší, protože jsem hulvát a ten dopis přitom nepodepíše – tak to vyhodím do koše. Ale tohle čtou i jiní lidé… To je podobné, jako když někdo do recenze v novinách napíše, že pěvecký ansámbl Národního divadla působil jako hvězdná pěchota… Promiňte, ale to je na přesdržku. To nemá s kritikou nic společného, to je taky pouze plivnutí zlé sliny…

Promiňte, i já jsem někdy neslušný a nejdu pro sprosté slovo daleko. Nebo pro názor – a pak toho mnohdy lituji. A to jsem se přitom výrazně změnil. To dříve jsem býval větší bouřlivák. A možná, že bych dokázal být i dodnes…

Děkuji za příjemné povídání, přeju ještě hodně pěkných rolí, hodně slušných lidí kolem vás a vůbec vše dobré!

Ptal se Vít Dvořák
Foto z aranžovacích zkoušek Jakobína Hana Smejkalová