João Paulo Santos: Nový cirkus je umění – a to má klást otázky

Na KoresponDance jste vystupoval už v roce 2016. Jaké to je vrátit se zpátky do Žďáru?
Skvělé, na svou první návštěvu velmi rád vzpomínám a jsem rád, že mohu být zpět. Je to velmi inspirativní prostředí. Historická architektura je mou velkou inspirací, protože se ve své práci často zabývám otázkou času, a tady na zámku na nás historie promlouvá ze všech stran.

Vystupujete na festivalech po celém světě, je pro vás KoresponDance v něčem specifický?
Velmi rád navštěvuji země, kde nový cirkus nemá ještě tak dlouhou tradici jako třeba ve Francii, kde jsem studoval a kde léta žiju. V Česku zažívám určitou ryzost. Pokud moje představení zarezonuje zde, kde lidé nemají ještě příliš zkušeností nebo znalostí, je to pro mě důkaz, že dělám svou práci dobře a podařilo se mi předat, co jsem chtěl. Myslím, že ale dokážu překvapit i zkušenější publikum. Snažím se porušovat pravidla a představení, které začíná tím, že pět minut ležím na zemi a nic se neděje, nemusí být únosné pro každého – ani pro Francouze. (směje se)

Co nám skrze představení chcete předat?
Samu sebe. Nový cirkus a já jsme pouze nástroj. Skrze mě se díváte na sebe. Chci vás zavést na poetické místo, kde se pohroužíte do sebe a rozezníte v sobě strunu, na kterou jste ještě nehrála.

Une partie de soi prý vypráví životní příběh. Váš?
Ano, zaznamenávám v ní své úspěchy, kdy jsem nahoře na tyči, ale i propady, kdy spadnu a musím se zvednout a zkusit to znovu, i když to není jednoduché. Je to ale cyklus života nás všech. Nazývám to vertikální cestou životem. Začínám na zemi, v bodu zrození, postupuji vpřed – respektive nahoru – a nakonec se vrátím zpátky na zem. Stejně jako když na konci života zemřeme a „v prach se obrátíme“. (Recenzi najdete zde, pozn. red.)

Jak se cítíte dole na zemi, a naopak nahoře v oblacích?
Není to jiný pocit. Je to jeden cyklus. Vždy jsem v přítomném okamžiku. Nemyslím na to, co bylo nebo co bude dál. Soustředím se na svůj dech a rytmus a zažívám pouze moment, který se děje právě v tu chvíli.

Je to vskutku soustředěná, až meditativní práce. Máte před představením nějaký rituál?
Ano. Zhruba dvě hodiny před vystoupením musím připravit své tělo na to, co se bude dít. Rozehřát se, požádat ho, aby to zvládlo, protože je to fyzicky náročné. Také se ale zklidnit, dostat se do rytmu a eliminovat myšlenky nebo cokoli, co by ho mohlo rozhodit. Je to fyzický i psychický proces.

Když jste tolik v sobě, vnímáte během představení i své okolí?
Vždycky. Je to neustálá cesta dovnitř a ven. Vnější prostředí mě ovlivňuje a je pro mé vystoupení důležité. Když kolem proletí pták nebo bijí zvony jako včera. Cítím podporu z vesmíru nebo publika.

Co jste cítil včera?
Ticho. Je to pro mě známka hlubokého soustředění a toho, že jsme se na sebe s diváky napojili. Přijali, co jsem jim nabídl, a vytváříme něco společně.  

Je podle vás důležité, aby nový cirkus nabízel víc než jen působivé akrobatické triky?
V novém cirkuse je místo pro všechno. Proto působím ve Francii, protože paleta nového cirkusu je tam opravdu široká. Je důležité, aby byla co nejbohatší, protože každý přístup může přinést jiný způsob myšlení. Pro mě je nový cirkus umění jako jakékoli jiné a umění chápu tak, že by mělo klást otázky a nabídnout nový pohled na svět.

Cítíte velký rozdíl, když tvoříte sólo a duet?
Naprosto. Pořád vystupuji na čínské tyči, jsou to pro mě ale dva odlišné příběhy. V sólu se nořím do sebe. Duet je dialog mezi námi dvěma. Je komplexnější a zároveň jednoduchý. S Iliassem provádíme podobné pohyby, akorát on v horizontální a já ve vertikální linii, a tím vzniká nový, třetí prostor. (Recenzi najdete zde, pozn. red.)

Proč jste do díla zakomponoval hip hop?
Nešlo o hip hop, ale o Iliasse. Potkali jsme se na jedné improvizační show a líbila se mi jeho energie, ladilo nám to spolu, a tak jsem ho oslovil, jestli by se mnou nechtěl udělat projekt. Pracovali jsme spolu za covidu, takže to bylo ještě intenzivnější. Pro tvůrce to byla náročná doba, podmínky byly ztíženější a spoustu lidí nemohlo vůbec tvořit.

Tančil jste někdy hip hop?
Moc ne. Jsem na sebe přísný a znám svoje limity. Jsem rád, že mám něco, v čem jsem dobrý, a to mi stačí.

Proč jste si k práci vybral čínskou tyč?
Já si ji nevybral, vybrala si mě. Na své druhé cirkusové škole, kterou jsem studoval ve Francii, jsem viděl dva studenty, jak vystupují na čínské tyči, a ucítil jsem, že je to ono. Našel jsem svůj způsob vyjádření. Není to ale žádná „love story“. Spíš „life story“ – tyč je dobrou metaforou života. Není to jednoduché, zažijete s ní dobré i zlé – jako v životě.

Co vás o sobě naučila?
Ukázala mi moje limity a nutí mě je překonávat. Neustále přede mě staví výzvy, a pokud je chci zvládnout, musím tvrdě pracovat.

Změnil se váš přístup za ty dvě dekády, co vystupujete pod uskupením O Último Momento?
Naprosto. Jsem už docela starý artista a svou práci musím přizpůsobovat svému věku a fyzickým schopnostem. V mládí se učíte triky a techniku, s přibývajícími léty vám ale to, co jste se naučili, přestane sloužit, protože to už nemůžete dělat, a musíte najít jiné způsoby práce. Une partie de soi bych například nemohl vytvořit jako mladý. Musíte k tomu mentálně dozrát. Pro artisty ale není jednoduché tyto změnit přijmout.

Jak jste s tím pracoval vy?
Cirkus miluju pořád stejně, dělám ho ale z jiných důvodů, než když jsem s ním začínal. Dřív jsem si užíval adrenalin, vystavoval se velkému stresu a nebezpečí. Dneska jsem ženatý, mám rodinu, nemůžu si něco takového už dovolit. Také jsem toužil po slávě. Chtěl jsem, aby mě publikum zbožňovalo. Dnes se s nimi spíš snažím navázat spojení. Jde mi o hlubší vztahy, s diváky i sám se sebou.

Chodil jste jako dítě do klasického cirkusu?
Ano. V Portugalsku je spojený s vánočním obdobím a chodili jsme na představení se školou. Neudělal na mě ale nijak zvlášť velký dojem. Já chtěl být původně hercem a začal jsem studovat divadelní a taneční školu. Tam ke mně přišel cirkus. Tehdy jsem toužil vystupovat v Cirque du Soleil. To bylo jediné, co jsem z nového cirkusu znal. Na škole ve Francii jsem ale teprve pochopil, co všechno nový cirkus může být. Když mě nakonec Cirque du Soleil sami oslovili s nabídkou, odmítl jsem. Našel jsem si vlastní cestu.

João Paulo Santos je portugalský novocirkusový performer, který se proslavil výkony na čínské tyči. Od roku 2004 vystupuje po uskupením O Último Momento, které založil s francouzským hudebníkem Guillaumem Dutrieuxem, a o rok později vytvořili první dílo Peut-être. S představením Contigo navštívil v roce 2016 český festival nového cirkusu, současného tance a pohybového divadla KoresponDance, na který se letos vrátil se sólem Une partie de soi a duetem L’Autre.