John Fiore: Hudba Rachmaninova i Stravinského mluví mezinárodním jazykem

Je to již několik let, co jste naposledy dirigoval v naší opeře v Praze. Co je u vás nového?
Jsem momentálně na volné noze, což mi dává více času na hostování v mnoha operních domech, které miluji: Semper Oper v Drážďanech, Berlínská státní opera, Švédská královská opera ve Stockholmu a nyní opět Národní divadlo v Praze! Také jsem pracoval na nahrávkách dvou symfonických děl, jejichž záznamy právě vyšly. A světlo světa teprve spatří nahrávky některých kompletních oper.

Máte velmi blízký vztah k české hudbě. Dokonce mluvíte a píšete česky, což není pro cizince obvyklé.  Co vás přivedlo k české hudbě a jak jste se do ní zamiloval?
Myslím, že to začalo v 80. letech, kdy jsem se účastnil klavírních zkoušek Její pastorkyně v Metropolitní opeře v New Yorku a poté v San Francisku. Nejprve to bylo nastudování s dirigentem Václavem Neumannem a poté s Charlesem Mackerrasem. Výslovnost jsem si osvojil u přední české jazykové poradkyně v Americe Yvety Synek Graff.

Následovala Rusalka v Metropolitní opeře, kterou jsem dirigoval v roce 1993. Byla to první inscenace této opery v historii MET a titulní roli zpívala Gabriela Beňačková. Považuji to za jeden z největších zážitků svého života.

Co se týče češtiny, tak když jsem v roce 2005 přišel dělat Wagnerův Prsten Nibelungův do Národního divadla, chtěl jsem zkusit mluvit česky k orchestru a sboru. Požádal jsem tedy Zdeňka Harvánka (pěvec a také vedoucí umělecké správy a manažer provozu Opery ND), aby mi pomohl přeložit pár základních frází do češtiny. Ten seznam stále mám a od té doby jsem ho použil mnohokrát! Za ta léta jsem se naučil mluvit jakousi dětskou češtinou. Teď jsem si pro jistotu vše zopakoval, abych mohl v lednu zase mluvit česky.

Na začátku své kariéry jste spolupracoval i s Leonardem Bernsteinem. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?  
Bylo to úžasné. Byl to nejskvělejší člověk, kterého jsem kdy potkal, s encyklopedickými znalostmi a nejrychlejším mozkem, jaký jsem kdy u koho zažil. Byl tak všestranný: dirigent, pianista, skladatel, učitel… Měl jsem velké štěstí, že jsem s ním mohl pracovat, protože byl neuvěřitelně inspirativní a velmi mě podporoval, což pro mě mnoho znamenalo.

Na lednovém koncertě, který připravujete s Orchestrem Národního divadla, zazní vedle Zvonů od Sergeje Rachmaninova také Oedipus rex  Igora Stravinského. Leonard Bernstein Stravinského Oedipa rexe nahrál. Nechal jste se jeho interpretací inspirovat?  
Lennyho nahrávku Oedipa znám od 70. let. Poprvé jsem ji slyšel v jednom televizním pořadu, kde se nejprve vyprávělo o Stravinském obecně, pak odborníci analyzovali Oedipa a nakonec skladbu provedl Bostonský symfonický orchestr. Byl to fantastický výkon (audio verzi si můžete poslechnout přes Apple Music, Spotify) a stále to miluji. Rád poslouchám při studiu spoustu různých verzí, abych získal nadhled, ale nakonec se rozhoduji podle toho, co je napsáno v samotné partituře.

Jak Američané vnímají Sergeje Rachmaninova a Igora Stravinského? Oba se narodili a vyrostli v Rusku, oba se přistěhovali do západní Evropy a oba se na mnoho let usadili v USA. Jsou to pro vás ruští, západoevropští nebo američtí skladatelé?
Pro mě jsou to prostě skladatelé. Jak Američané vnímají tyto dva skvělé skladatele, nevím, ale milují jejich hudbu. Pokud jde o to, že to byli Rusové, ano, původně pocházeli z Ruska a hudební kultura měla na jejich hudbu vliv, ale jak jsem řekl, pro mě jsou to prostě skvělí skladatelé, kteří mluví mezinárodním jazykem.

Pamatujete si na svá první setkání s jejich hudbou?
Moji rodiče měli nahrávky klavírních koncertů Sergeje Rachmaninova, takže jsem je znal jako dítě, navíc můj otec byl klavírista, takže o Rachmaninovovi hodně mluvil. Se Stravinským jsem se seznámil tak, že jsem hrál úryvky z jeho Ptáka Ohniváka na violoncello v mládežnickém orchestru, jehož jsem byl členem. Později jsem objevil Svěcení jara, které mi zpočátku připadalo velmi zvláštní, ale pak jsem si skladbu opravdu zamiloval. A to natolik, že když mi bylo šestnáct let, tak jsem se svým učitelem provedl čtyřruční verzi této skladby.

Mohl byste nám po hudební stránce Rachmaninovovy sborové symfonie Zvony a Stravinského operního oratoria Oedipus rex více představit?
Jsou tak moc odlišné, jak je to jen možné! Zvony  jsou vysoce romantickým dílem s obrovským orchestrem, je to velmi emotivní a jednoduše úchvatná hudba. Prostě ji miluji a myslím si, že je to jedno z Rachmaninovových největších děl. I on sám ho řadil mezi svá oblíbená. Stravinského oratorium je naproti tomu dílo neoklasické, chladnější a rozumovější, plný odkazů na klasické styly. To neznamená, že není emotivní, protože v rámci dvojznačnosti Stravinského neoklasicistního stylu je to dílo ohromující svou silou. Miluji ho stejně jako Zvony!

Ve Zvonech, které Rachmaninov napsal během svého pobytu v Rusku, se prolíná ruská a americká inspirace. Libreto je inspirováno básní Edgara Allana Poea. Máme se tedy připravit na nějaký horor, jak je u Poea obvyklé?
Vůbec ne! Původní Poeova báseň  je velmi okouzlující a představuje zvony ve čtyřech různých fázích lidského života – rolničky na saních, svatební zvony, poplašné zvony a pohřební zvony. Je zajímavé, že Rachmaninov zpracoval ruský překlad, nikoli originál, takže text je v detailech trochu jiný než originál, ale stále působí stejným dojmem, tedy velmi romantickou Rachmaninovovou optikou.

Která část Zvonů je vaše oblíbená?
Líbí se mi celé, ale nádherné jsou obzvláště pomalé pasáže a poslední minuta této skladby patří k tomu nejkrásnějšímu, co bylo kdy napsáno.

Stravinského Oedipus rex podle Sofoklovy tragédie je označen jako opera-oratorium. Které z těchto dvou označení je podle vás přesnější? Zní tento kus koncertně lépe, nebo mu něco chybí, když není inscenováno jako divadlo?
Oedipus rex je pojatý jako velmi stylizovaná (a na jevišti statická) opera-oratorium. To je umocněno i tím, že byla zkomponována v mrtvém jazyce, latině! Myslím, že šlo o to, aby to dílo znělo co nejvíc archaicky, a tak je pro mě koncertní provedení stejně účinné, jako by bylo inscenované, protože se člověk může soustředit na brilantnost Stravinského partitury.

A jaké části jste si oblíbil u Oedipa rexe?
Opět musím říct, že zbožňuji celou tuto skladbu. Ale mým nejoblíbenějším momentem je asi okamžik, kdy se na konci skladby objeví oslepený Oidipus a zazní hudba z úvodní pasáže, kde je původně obsažena v mollové tónině. Sem se vrací v překvapujícím shrnutí v tónině durové. To je ohromující.
Děkujeme za rozhovor!