Jonasi Kaufmannovi se nedaří nastartovat svůj přístroj sloužící jako záznamník při nahrávání rozhovoru. Vlasy má po včerejší Tosce rozcuchané, tričko s nápisem „Boss“ pomačkané. Zkouší zařízení stále dokola zapnout a vypnout. Zatímco jiní zpěváci by možná ztratili nervy, Kaufmann se jen omluví, odejde do vedlejší místnosti a vrátí se s řešením.
Na jevišti působí jako ztělesnění klidu – je to právě on, kdo s nadhledem zanotoval „Non abbiamo soprano“ (Nemáme sopranistku), když jeho partnerka v Tosce zmeškala nástup. Zdá se, že ho nic nerozhodí. Když se ho zeptám, zda přeci jen někdy ztratil nervy, po pauze na čtyři doby si vzpomene, že jednou, ve svých dvaceti letech, doma ukopl nohu od postele.
Bylo to v jeho krizovém období, kdy na něj jeho otec Kurt, pojišťovací makléř, tlačil, aby studoval matematiku a našel si pořádnou práci. Jonas mezitím získal malou roli v Řezně. Než však stihl debutovat, jeho otec v důsledku lékařského pochybení zemřel. „Můj otec nebyl z mého rozhodnutí příliš nadšený,“ konstatoval Kaufmann. „Neviděl v tom pro mě žádnou budoucnost.“
Po dlouhém čekání na příležitost se v roce 2006 vyhoupl z kategorie provinčního zpěváčka mezi nejžádanější tenoristy světa. Newyorský Prsten se stavěl kolem jeho Siegmunda. V Bayreuthu triumfoval. Verdi a Puccini byli jeho denním chlebem, Massenet příjemným a nečekaným potěšením. V roce 2015 se stal prvním Němcem, který ovládl Last Night of the Proms a Rule, Britannia! zazpíval s lehce škodolibým úšklebkem.
Dnes, ve svých šestapadesáti letech, stojí na rozcestí. A v našem rozhovoru pro Radio 3 nenápadně odpálí malou bombu: operu v této zemi už zpívat neplánuje. Usměje se – je to Kaufmann. „Jsem velmi diplomatický.“ Zkouším na něj trochu zatlačit – je opravdu tak milý, nebo jen hraje roli? Kaufmann nasadí zraněný výraz. „Ne, to jsem já,“ brání se. „Přijďte ke mně domů a přesvědčte se. Nemůžu si pomoct.“
Říká, že se naučil spoléhat sám na sebe už v provinčním Saarbrückenu, kde jeho žena dostávala hlavní role a on čekal, zda někdo onemocní. „Musel jsem tam čekat do dvou odpoledne jako otrok, abych zjistil, jestli mě vůbec budou potřebovat,“ posteskne si. Zlom přišel v roce 2006 s La traviatou v Metropolitní opeře a Carmen v Covent Garden. Pro režiséry byl splněným snem – zvládal operu komickou i vážnou, německy, italsky i francouzsky. Neustále se učil nové role, jakkoli to bylo únavné. „Prvních deset představení se bojíte, že netrefíte vysoké cé. Dalších deset se strašně nudíte, protože už jste to zpívali mockrát. To nejlepší přijde ve třetí sérii, kdy si konečně můžete dovolit experimentovat a nebýt otrokem.“
Přímo nesnáší současný systém, který bookuje umělce s několikaletým předstihem. „Je to v rozporu se samotnou podstatou toho, co znamená být umělec,“ říká. „Zkuste po malíři chtít, aby si naplánoval témata na pět let dopředu – vysměje se vám, protože ani on sám netuší, co bude dělat za tři měsíce. Potřebuje ten tvůrčí proces. V našem oboru je kreativita velmi obtížná a omezená. Já už to odmítám přijímat. Odmítám podepisovat smlouvy na pět let dopředu.“
Jak by to změnil? Povzdechne si: „V MET si za starých dobrých časů svolal Rudolf Bing po premiéře svolal zpěváky naproti přes ulici a probíral s nimi, co by chtěli dělat v příští sezoně. Zpěváci byli součástí rozhodování. Bylo v tom vzrušení ze společné tvorby. A jen málokdy se stalo, že by někdo z obsazení odstoupil.“
MET je pro něj uzavřenou kapitolou. Už se tam nevrátí. „Znechutilo mě, jak se během pandemie zachovali ke sboru a orchestru,“ říká. „Nedostali zaplaceno. Hudebníci se museli odstěhovat pryč z New Yorku nebo se vrátit zpátky k rodičům. Uspořádal jsem živě streamovaný koncert a požádal posluchače o finanční podporu. Ohlas nebyl zrovna příznivý.“
Rozhodnutí ohledně Covent Gardenu přišlo jako blesk z čistého nebe. Ptám se na Petera Grimese, kterého zpíval s velkým ohlasem v Mnichově i ve Vídni. Zazní i tady? „V Londýně se k tomu zatím nikdo nevyjádřil,“ odpovídá stručně. Spolupráci s Antoniem Pappanem si kdysi velmi pochvaloval, ale „od chvíle, kdy Tony z Covent Garden odešel, je moje aktivní působení výrazně menší“. Nejde prý o osobní vztahy, zdůrazňuje, nýbrž o peníze. „Když v Londýně vidíte honoráře a k tomu ty absurdní ceny pronájmů – nechápu, jak se to dá utáhnout. Londýn je projekt, do kterého si musíte peníze přivézt.“
To by mělo rozsvítit všechny výstražné kontrolky. Kaufmann není jedinou hvězdou, která považuje Londýn za ekonomicky neudržitelný. Sezóna od sezóny ubývá velkých jmen. „Mám pocit, že bychom měli být za svou práci férově zaplaceni,“ dodává polohlasem. „Chápete, co tím naznačuji?“ Žádné další role ve Spojeném království v současné době naplánované nemá.
Což je škoda, protože právě Grimes ho přivedl k hudbě Benjamina Brittena. „Dalším krokem bude Billy Budd,“ prozrazuje a rychle dodává: „Manželka říkala, že by to náš syn nikdy neměl vidět, protože všechno hraju až příliš realisticky.“ Budd je ryze mužská sága o násilí na moři. Kaufmann by se patrně ujal kapitána, role původně psané pro Petera Pearse. Zdá se ale, že o to přijdeme.
Během covidu se přestěhoval do Salcburku a přijal rakouské občanství. Dnes je uměleckým ředitelem festivalu v Erlu, tyrolské přehlídky pořádané dvakrát ročně. „Poprvé jsem musel tahat za nitky a prosit o laskavosti, aby lidé přijeli,“ říká. „Jakmile ale uvidí honoráře… pak už je to o tom nabídnout kvalitu, která obstojí u všech.“
Začal mi na otázky odpovídat „ano – i ne“, a tak ho popíchnu, že se z umělce s otevřeným srdcem pomalu stává chladně uvažující festivalový manažer. Momentálně zápasí s ožehavou otázkou angažování ruských zpěváků. „Nemohou za to, že mají špatný pas – a čas jim běží,“ říká. „Hlasivky si na pět let zmrazit nemůžete. Dřív měli umělci právo být neutrální. S touhle válkou už to nejde – každý si musí vybrat stranu.“
Největší bolehlav mu působí Anna Netrebko a mohutný bas Ildar Abdrazakov poradce Kremlu, kterého sám Putin nedávno dekoroval titulem Lidový umělec Ruska. „Annu bych pozval,“ říká rozhodně a tvrdí, že pupeční šňůru s Moskvou už dávno přestřihla. „Udělala pár chyb, ale stranu si vybrala už před lety. Ildar si vybral také. Znám ho dobře a chápu, proč vsadil právě na tuhle kartu, jenže za sebou spálil všechny mosty. Je příliš spjatý s Putinem.“
Kaufmann je přesvědčen, že zlatý věk pěvců se chýlí ke konci. Honoráře stagnují a nahrávky se neprodávají. „Je mi upřímně líto nastupující generace,“ říká. „Mladým hudebníkům říkám: má smysl do toho jít jen tehdy, pokud vás to naprosto pohltí. Pravděpodobnost, že se tím uživíte, je jedna ku tisíci.“
