José Carreras: Celá společnost prochází krizí

Možná to bude poslední role pro Josepa Mariu Carrerase, Katalánce, který se musel od roku 1970 oficiálně jmenovat José. V Divadle na Vídeňce v současné době zpívá (ještě 5. července) soudce v opeře El Juez, v níž se jedná o temnou kapitolu španělských dějin – odvlečení a převýchovu dětí rodičů, kteří stáli proti diktátorskému režimu generála Franca. Na podzim bude v Barceloně narozený pěvec, nepochybně jeden z nejvýznamnějších operních pěvců uplynulých desetiletí, opět hostovat v Rakousku, 10. září ve Štýrském Hradci, 17. září v Innsbrucku a pak na jaře, 22. března 2017, ve vídeňském Konzerthausu – v rámci své „Final World Tour“.

Rozhovor s José Carrerasem
(Der Kurier – 3. července 2016 – Gert Korenschnig)

Pane Carrerasi, když jste zpíval v opeře El Juez v Erlu, naznačil jste, že to možná přece jen nebude vaše poslední role. Plánujete ještě další operní vystoupení?

To bylo před dvěma roky, za tu dobu se mohlo hodně změnit. (smích) S El Juez jsme měli to štěstí, že Christian Kolonovits napsal úžasnou partituru a Angelika Messner skvělé libreto. Takže kdo ví? Kdyby existoval nový projekt takové kvality…

Ve stejné konstelaci?

Proč ne? Spolupracovat s těmi dvěma nebylo jen umělecky, ale také lidsky velmi krásné. Nic konkrétního však není.

Je téma El Juez – zavlečené děti v období Francovy diktatury – ve Španělsku vůbec známé?

Dělo se to v době mého dětství. Vláda se to snažila ututlat, ale na veřejnost se to přece dostalo a ta historie narůstala. Dnes už existují knihy, filmy, a také opera. Mě ty události přirozeně velmi zajímají, pocházím z rodiny republikánů. Už proto jsme doma byli vždycky velmi kritičtí.

Jste zapálený fanoušek FC Barcelona. Také z politických důvodů?

Dřív byla tato motivace pro fanoušky velmi důležitá. Za Franca se mohli Katalánci přihlásit ke svým katalánským kořenům a jazyku jedině při návštěvě zápasu FC Barcelona. Diktatura nic jiného nedovolovala. To se pochopitelně změnilo. Dnes je 49 procent katalánského parlamentu pro nezávislost Katalánie.

Jak si v souvislosti s tím představujete budoucnost?

Myslím si, že jako Katalánci máme právo o své budoucnosti rozhodnout sami. Nejsme jen několikaprocentní menšina. Španělsko, totiž vláda v Madridu, by nám mělo umožnit referendum, které by otázku konečně vyjasnilo. Referenda jsou přece momentálně velmi v módě.

Váš komentář k výsledku referenda Brexitu?

Každý má samozřejmě právo vyslovit svůj názor. Ale pokud Anglie Evropskou unii opustí, bude to ke škodě mladé generace.

Všude se říká, že je opera v krizi, především ekonomické. Mnohá hudební divadla bědují nad nedostatkem subvencí, newyorská Met měla velmi špatné příjmy ze vstupenek. Jak situaci vnímáte vy?

Co se děje v opeře je reflexí toho, co se děje ve společnosti. Procházíme krizí a není divu, že má problémy i opera. Není třeba zdůrazňovat, že jsou operní produkce drahé. Některé země jako třeba Rakousko se mohou považovat za šťastné, protože vláda umění věří a chápe, jak důležitá je opera pro identitu země. V ostatních zemích existují velké problémy, například v Itálii. Vždycky to závisí na těch, kdo mají moc. Za Berlusconiho to bylo zvlášť obtížné.

Obrovský problém představuje získání mladého publika. Jak ho nadchnout?

Myslím, že to souvisí s interprety. Když jsem přijel v sedmdesátých letech do Rakouska poprvé, bylo pro mě nádherným překvapením, že lidé strávili i dvě noci před divadlem, aby dostali lístky na nějaké představení. Bylo to kvůli tomu, co se hrálo, nebo kvůli hvězdám?

Zřejmě kvůli hvězdám.

Myslím si to také. Možná už dnes takové hvězdy nemáme.

Opravdu ne?

Jistě, máme úžasné zpěváky. Ale to, co přivádí publikum do opery, nejsou jen zpěváci, jsou to především velké osobnosti. A těch už, myslím, dnes není tolik jako v sedmdesátých letech.

Koho oceňujete zejména? Kdo jsou ty hvězdy dneška?

Můj názor se určitě příliš neliší od názoru jiných milovníků opery: Jonas Kaufmann, v určitém repertoáru Juan Diego Flórez. Když ti zpívají, děje se něco zvláštního. Mají ten správný instinkt, správnou intuici. Mezi zpěvačkami je to pochopitelně Anna Netrebko. Je obdivuhodná. V Salcburku jsem měl nedávno koncert s Angelou Gheorghiu. To je také diva, osobnost se silným charismatem.

Jistě jste zaznamenal, co se stalo ve Vídni, když Gheorghiu nastoupila pozdě na jeviště, protože Kaufmann opakoval velkou árii Cavaradossiho. Vy sám jste přece „E lucevan le stelle“ také opakoval?

Vím to, Angela mi o tom vyprávěla. Já tu árii opakoval ve Státní opeře 1. září 1982, byl to první večer Maazelovy éry. Myslím si však, že takový přídavek je chyba, a víte proč? Nikdy už nedopadne tak dobře.

Představují internet a sociální média pro váš obor pomoc, nebo mu škodí? Pokud vám například na jevišti něco nevyjde, můžete to okamžitě vidět na YouTube.

Tohle je strašné. Extrémní tlak. Ale vezměte také tu televizní show Britain’s Got Talent – myslíte, že to opeře pomůže? Běžné publikum si myslí, že to, co tam slyší, je opravdová opera. Se vší úctou k účinkujícím říkám: Tohle opera není.

V mnoha městech se právě hledají noví intendanti, v Londýně, brzy ve Vídni, v Paříži atd. Všude se očekávají velké změny. Co byste si přál do budoucnosti?

Je to takové čekání na Mesiáše. Ale není-li dostatečný rozpočet, je to neobyčejně těžké. Spousta dobrých nápadů přijde vniveč. Intendant, to je složitá profese. A není moc takových, kteří rozumí jak umění, tak penězům. Proto bych důvěřoval týmu. Ale umělecká stránka musí být stejně silná jako ekonomická. Najít to všechno v jedné osobě je sotva možné.

Myslíte si, že za padesát let bude tady v hotelu Imperial ještě sedět nějaký významný operní pěvec a dávat interview? Přežije operní žánr?

Opera má velkou sílu. Mluvíme o mistrovských dílech, těch jsou možná tak dvě stovky, ale jsou tady. Tak jako se lidé chodí dívat do budovy Secession na Klimta nebo v Amsterodamu na Van Gogha, tak bude dál existovat i opera. Samozřejmě, můžete si poslechnout CD nebo se podívat na DVD. Ale skutečně živá je opera jen na jevišti. Protože je každý večer jiná. Je to úkol kulturní politiky, udělat všechno pro podporu opery.

Jak se díváte na moderní režii?

Pokud režisér ctí hudbu, může nabídnout cokoli a bude to platit. Může se samozřejmě provést posun v čase, přenést příběh do současnosti, ale kontext musí zůstat. Přece se nevypravíme do Paříže, abychom upravili Rodina a argumentovali tím, že se nám jeho forma nelíbí. Nemám nic proti moderním přístupům, pokud odpovídají přáním skladatele a libretisty.

Kdo byl pro vás nejlepší režisér, s nímž jste pracoval?

To je těžká otázka. Kdo dokázal zpěváka nejvíc zaujmout pro věc, byl Giorgio Strehler.

A největší dirigent? Karajan?

Samozřejmě. Jeho charisma, jeho osobnost byly jedinečné.

Vrátím se krátce k El Juez. To je opera, komponovaná speciálně pro váš hlas. Mnoho nových děl to má složitější. Jsou obtížně realizovatelné, považované za příliš intelektuální a brzy zase zmizí. Jak je obecně důležité, aby vznikaly nové opery?

Je to velmi důležité. A dobří soudobí operní skladatelé jsou. Intendanti ale musejí mít odvahu je představit. Jenže málokdy se rizika odváží, mají strach, že bude divadlo prázdné.

Co bude někdo jako José Carreras dělat, když přestane zpívat? Tajně doma popíjet čaj?

Vždy budu pracovat pro svou Nadaci proti leukémii, nezávisle na své kariéře. A jinak dělat to, co dělají dědečkové – starat se o vnoučata.

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová