José Carreras odchází
Ještě před třicítkou byl na nejlepší cestě stát se operní hvězdou; byl v prvním obsazení dosud oblíbené produkce Pucciniho La Bohème od Franca Zeffirelliho v Metropolitní opeře v roce 1981 a prodal milióny nahrávek.
A pak, když mu bylo čtyřicet, dostal leukémii, šance na přežití nebyly velké a on musel vytrpět dlouhé měsíce vysilující léčby. Nevěděl, nejen jestli bude ještě někdy zpívat, ale zda vůbec přežije.
Ale uzdravil se a jeho další aktivity byly opět pozoruhodné. Když se pan Pavarotti a pan Domingo rozhodli oslavit s ním jeho comeback – a také finále Světového poháru – společným koncertem v Caracallových lázních v Římě v roce 1990, zrodili se Tři tenoři, obrovsky úspěšný crossoverový fenomén. Od té doby prožíval pan Carreras kariéru především koncertního umělce a také působil v Josep Carreras Leukemia Foundation (v názvu je jeho křestní jméno v původní katalánské podobě).
Teď, v sedmdesáti letech, se loučí se zpěvem na dlouhém světovém turné, které ho tento čtvrtek přivádí do Carnegie Hall. Při té příležitosti se zamyslel nad svou kariérou v interview, jež poskytl v zákulisí koncertní síně. Přinášíme překlad části tohoto rozhovoru.
Třetí ze Tří tenorů José Carreras odchází ze scény
(New York Times – 22. září 2017 – Michael Cooper)
Jak jste se rozhodl, kdy přijde ten poslední den?
Člověk musí dříve či později čelit realitě, ne? Uzavřít svůj profesní život. Mám teď rozpracované projekty do roku 2018, možná 2019 – tedy na další dva roky. Pokaždé, když teď vstupuji na jeviště, dokážu si to mnohem víc užít, a také si uvědomuji, že to zanedlouho skončí – takže si to opravdu užívám víc a víc. Nemyslím si ale, že to bude trvat déle než dva roky.
Cítíte melancholii, když si uvědomíte, že tohle bude vaše poslední vystoupení v Carnegie Hall?
Dnes jsem myslel na to, že poprvé jsem tu zpíval ve Verdiho I Lombardi s Eve Queler, bylo to v prosinci 1972. Zní to hrůzostrašně, ale je to pravda!
Povězte mi něco o tom, jak jste v roce 1987 dostal leukémii. Bylo vám čtyřicet a natáčel jste v Paříži La Bohème. Co se stalo?
Cítil jsem se strašně vyčerpaný, bylo to tak hrozné, že jsem dokonce uprostřed rozdělané práce řekl svému příteli: „Koukni, chci jet do nemocnice, aby mě prohlídli.“ Šel jsem tam, udělali mi nějaké testy a o pár hodin později mi oznámili, že tam budu muset zůstat přes noc. Já jim odpověděl: „Cože? To si děláte legraci? Čeká na mě celý štáb!“
Nakonec jsem v nemocnicích strávil jedenáct měsíců. Měl jsem jen velmi malou šanci na uzdravení. Ale taky jsem měl ohromné štěstí.
Jak vznikli Tři tenoři?
Buďme upřímní, lidi si myslí, že mezi tenory panuje velká rivalita, zvlášť v té době s Plácidem a Lucianem. Mluvil jsem o tom nápadu se svými kolegy a je ten plán od první chvíle nadchl. Bylo to nedlouho po mém uzdravení a oni měli za to, že by mě tímhle způsobem mohli přivítat zpět.
Napadlo vás, že by to mohl být takový úspěch?
Bylo to neuvěřitelné. A taky bylo neuvěřitelné, jaký jsme spolu my tři měli vztah. Všichni tři jsme byli „tenoroví milovníci“, takže jsme si naše vystupování užívali. A navíc jsme byli naprosto odlišné osobnosti, úplně jiné typy umělců a fyzicky jsme se také navzájem velmi lišili. Myslím, že díky tomu všemu mezi námi fungovala zvláštní chemie.
Když se ohlédnete zpátky na svou operní kariéru, vybaví se vám nějaká jedinečná role, která vám nejvíc „seděla“, nebo vystoupení, které bylo podle vás největším úspěchem?
Možná to bude znít arogantně, ale myslím, že nejlepším výkonem, pokud mám tedy mluvit o výkonu, který pro mě znamenal postup na vyšší úroveň, byl můj debut v La Scala [v Miláně] v Un ballo in maschera. Bylo to v roce 1975. Ten večer jsem prožíval opravdové štěstí. Vydat ze sebe při svém debutu v La Scala to nejlepší, to je skutečně štěstí.
Někteří kritici se domnívají, že jste některé dramatické role, jako je Radames v Aidě, zpíval příliš brzy a zničil si tak hlas.
Proč jsem zpíval Radama v Aidě? Protože to bylo v Salcburku a s Herbertem von Karajanem, Vienna Philharmonic, s Mirellou Freni atakdále, atakdále. Copak by člověk mohl nevyužít takové příležitosti jako umělec – nemluvím teď o kariéře ani o byznysu, ale o umění. Užít si tu velikánskou radost, že je člověk nejenom v první lize, ale skutečně na vrcholu první ligy – to už za to riziko stojí.
Když jste mladý zpěvák, říkají vám: „Musíš si vybírat role uvážlivě, nezničit svůj kapitál.“ Jenže tím kapitálem je váš hlas. Musíte přece svůj kapitál využít! Když se věnujete byznysu a investujete do něčeho, musíte použít svůj kapitál.
Co teď nejraději zpíváte?
Nakonec jsem došel k pochopení, že publikum chce poslouchat repertoár, který mám nejradši i já sám: italské písně, španělské písně, neapolské písně. Před pár lety jsem měl recitál v La Scala a někdo mi na tiskové konferenci položil otázku: „Ale pane Carrerasi, ten váš repertoár je takový všelijaký…“
Odpověděl jsem: „Koukněte, zpívám v tomhle nádherném operním domě přes čtyřicet let. Tak mi dovolte, ať si to teď užiju po svém!“
Přeložila a připravila Kateřina Bodnárová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
