Když jsem se před více jak rokem dozvěděla o tom, že na našem Horním náměstí bude zpívat José Cura, považovala jsem tuto informaci za vtip. Jedna z mých oblíbených operních superstar a v Olomouci? V soboru večer 2. června k tomu opravdu došlo. V tomto roce nebyl jediný koncert Josého Cury pod širým nebem ve střední Evropě ani ve Vídni, ani v Berlíně, ale v Olomouci. Zaplněné hlediště se tak setkalo s velkým světem opery a troufám si říct, že zcela jistě odcházelo fascinováno magickým zážitkem.
Hodně jsem přemýšlela nad tím, proč se světoví pěvci pouští do takovýchto projektů přesně tak, jak o tom José Cura mluvil: vydávají se na jeviště před mikrofon (který běžně ke své práci nepotřebují), riskují případné nachlazení a tedy ve své profesi ohrožení, aby v té své „džungli“ zabojovali a stali se králi situace. Faktem je, že takové akce přilákají i lidi, kteří k pravidelným návštěvníkům operních domů nepatří. Ověřila jsem si, že i tito „nepoučení“ diváci odcházejí velice silně zasaženi hlubokým prožitkem z operní nádhery, bez které si většina milovníků tohoto žánru neumí svůj život ani představit. Pro mě osobně je ale většina takovýchto programů něco jako pop koncert a nejinak tomu bylo i během sobotního večera v Olomouci. Jak jinak zahájit než prologem a árií z Komediantů? A pak už po celý večer střídal jeden krásnější operní kousek další a další…
Po skončení koncertu jsem odcházela obklopena obrovskou eufórií přítomných ze všech těch operních emocí a najednou mě přepadla tak trochu panika. Co se o tom všem vlastně dá napsat? Na hvězdách tohoto typu hledat chyby v poměrech Olomouce přece dost dobře ani nejde, protože se jich prostě nedočkáte. Přesně tak totiž včerejší večer také vypadal. Se zájmem jsem si naživo poslechla árie z Otella, které byly podle mého vrcholem večera. Hlas i pěvecký vývoj pana Cury došel od Alfréda v Traviatě v přímém přenosu v roce 2000 až k jednomu z nejnáročnějších tenorových veristických partů, když se jeho výrazný témbr a sytá barva hodí i pro hrdinného Cavaradossiho. V každé árii byl také cítit hluboký prožitek, takže se José Cura doslova měnil před očima nejen v žárlivého Cania i Otella a odhodlaného Cavaradossiho, ale i v utišujícího Kalafa i zamilovaného Pinkertona. Síla světových operních hvězd tkví samozřejmě také ve velice silném charizmatu, kterým si dokáží podmanit posluchače, takže v sobotním koncertu bylo toto vše plně obsaženo.
Co mě velice mile překvapilo byl vřelý kontakt, kterého se olomouckému publiku od maestra Cury dostalo. Hned v úvodu projevil nelíčenou radost nad tím, že nám na náměstí večer neprší: „Dnes večer je jasné, že Bůh je Čech!“ Tímto sdělením všechny skutečně pobavil a hned v úvodu koncertu prolomil bariéru mezi hledištěm a jevištěm. Průběžně si pak bral slovo během celého večera. Především připomněl svůj vztah k olomoucké Moravské filharmonii, která jej doprovázela na jeho prvním velkém evropském turné před třinácti lety. Tehdy jeho evropská operní kariéra byla vlastně pořád ještě nedlouho po svém začátku a na onom turné také dirigoval, na což tentokrát nedošlo, a to kvůli času. Jak to José Cura den před tím na setkání s novináři vysvětlil, mezi dirigentem a orchestrem musí dojít přinejmenším k několika zkouškám, aby si obě strany na sebe zvykly a našly společnou řeč, když vrcholným se tento vztah stane při dlouhodobé spolupráci, kdy už dirigent nepotřebuje ani gesta a stačí jen oční kontakt, aby dosáhl kýženého výsledku. Curovu příteli a dvornímu dirigentovi Mariu de Rosemu se vytvoření vztahu dirigent – orchestr během několika dní příprav povedlo dokonale. Moravská filharmonie se ve všech svých samostatných číslech pokaždé doslova blýskla a dirigentovi šla přesně „na ruku“. José Cura zase neopomněl po každé árii orchestru poděkovat, vždy vyzval všechny hráče na sólové nástroje k povstání a naprosto spontánně se tak se spoluúčinkujícími dělil o potlesk. A když se ptal, kolik hráčů jeho turné pamatuje, s obrovským překvapením musel konstatovat, že je Moravská filharmonie velmi omlazena a za pulty již sedí lidé ve věku jeho dětí. Maestro si velice spontánně posteskl nad svými přibývajícími šedinami…
José Cura se celý večer na pódiu střídal s korejskou sopranistkou Wonsin Lee. Ta překvapila křehkým zjevem a velice pěkným dramaticky zbarveným hlasem. Vždy si při podobných příležitostech říkám, kolik nádherných hlasů je rozeseto po celém světě a jak málu z nich se podaří „prorazit“ mezi světovou špičku. 
Oběma protagonistům patří obdiv i za to, že celý koncert uzpívali v úžasné pěvecké formě i přesto, že José Cura neskrýval, že ten večer teplota rozhodně není ideální. A tak jak se v průběhu koncertu ochlazovalo, členům Moravské filharmonie se od něj dostalo ještě jedné obrovské poklony. Prý jsou jediným orchestrem, který s ním vydržel na jevišti bez teplometů po celý dlouhý koncert až do konce; když totiž v zahraničí teplota klesne pod 16 stupňů, muzikanti třeba uprotřed árie prostě prý vstanou a odejdou. Pokud je to tak, jak José Cura tvrdí, potom máme v Olomouci nejotužilejší muzikanty v Evropě. I tak měl olomoucký orchestr po celou dobu koncertu dokonalý zvuk. A ještě něco: poděkování za výdrž od protagonisty směřovalo i do publika, když si před tím nad ním nechal rozsvítit reflektory. 
Co byste v programu koncertu nenašli, byly samozřejmě přídavky. José Cura nám představil svoji vlast i svoji „sexy“ rodnou španělštinu ve dvou argentinských populárních písních z alba Bolero Somos novios a Esta tarde vi llover, Wonsin Lee přidala oblíbenou O mio babbino caro. Závěr večera patřil pak písni Nessun dorma. Úmyslně používám výrazu píseň, protože kdykoliv tuto árii slyším bez sboru, tak si uvědomím, jak moc zrovna tahle melodie pomáhá popularizaci opery po celém světě. Olomoučané se s José Curou rozloučili dlouhým potleskem a ovacemi ve stoje.
Mezinárodní hudební festival Dvořákova Olomouc 2012
José Cura (tenor)
Wonsin Lee (soprán)
Moravská filharmonie Olomouc
Dirigent: Mario de Rose
2. června 2012 Olomouc Horní náměstí
program:
R. Leoncavallo: Komedianti
– Prolog
– Intermezzo
– „Vesti la giubba“
G.Verdi: Síla osudu
– „Pace,mio Dio“
G.Verdi: Nabucco
– předehra
G.Verdi: Othello
– „Dio,mi potevi scagliar“
– „Niun mi tema“
G. Puccini: Le Villi
– La legenda
G.Puccini: Tosca
– Vissi d´arte“
– „E Lucevan le stelle“
G.Puccini: Turandot
– „Non piangere,Liu“
G.Puccini: Manon Lescaut
– Intermezzo
G.Puccini: Madama Butterfly
-„Un bel dí vedremo“
„Viene la sera“
Foto Václav Pořízek (Olomouc.cz)
