Rezidenční umělec Symfonického orchestru Hlavního města Prahy FOK José Cura se na dvojici orchestrálních koncertů tohoto týdne představil v neobvyklé dvojroli, a to jako skladatel a dirigent. Uznávaný argentinský tenorista, jehož tvorbu – konkrétně orchestrální verzi hudebně-literárního dramatu Jestliže zemřu, přežij mne! – Symfonický orchestr Hlavního města Prahy FOK uvedl poprvé již v říjnu minulého roku, tak pomyslně odkryl další z mnoha svých zajímavých uměleckých tváří, kterých je na jednoho člověka doslova více než dost (Cura působí také jako operní režisér a scénograf).
Ačkoliv byl program večera složen ze skladeb autorů dvacátého století, jednalo se o díla svým charakterem romantická, v případě první poloviny koncertu navíc s duchovním nádechem. Rámovala jej tvorba Sergeje Rachmaninova; na úvod přednesený výběr z Vigilií pro smíšený sbor a capella op. 37 navodil v rozlehlé Smetanově síni Obecního domu zvláštně poklidnou atmosféru, která učinila z poslechu skvělého výkonu Pražského filharmonického sboru (Lukáš Vasilek) doslova zážitek.
Ať už to byl působivě velký zvuk v Pojďte, pokloňte se, či jemná práce s pianem v Blahorodice, Děvo, sbor zněl po celou dobu a ve všech hlasech krásně vyváženě. Jednotlivé dlouhé fráze byly plné drobných, zejména dynamických detailů, které činily hudbu neobvykle živou a plastickou. Cura tyto fáze navíc zvláštním způsobem „natahoval“, a to především v závěrech, což ve výsledku doslova nutilo k ještě soustředěnějšímu poslechu.
Respighiho lyrická báseň pro mezzosoprán a smyčcový orchestr Západ slunce vyzněla oproti tomuto působivému úvodu až neobvykle ploše, k čemuž bohužel přispěl výkon Dagmar Peckové.
Ačkoliv se spolu vokální a orchestrální linka v tomto sugestivním díle zajímavě prolínají, Pecková jakoby této přednosti ve skladbě nedokázala využít. Její mírně zastřené sotto voce bylo zpočátku zajímavé, ale pěvecký part se díky němu místy ztrácel v doprovodu a jednotlivé vrcholy byly málo kontrastní. Emocemi nabitý text mystické básně Percy Bysshe Shelleyeho vyprávějící o tragickém osudu dvou milenců tak dostatečně nevyzněl a řada míst ve skladbě zůstala po interpretační stránce nevyužita.
V české premiéře Curova Magnificat pro mezzosoprán, dětský sbor, smíšený sbor a orchestr vystřídala Peckovou španělsko-argentinská sopranistka Maria Bisso.
Dílo s bohatým vnitřním členěním napsal autor v roce 1988, kdy jeho žena po předchozích peripetiích přivedla na svět jejich nejstaršího syna. Zásluhou úspěchů na poli pěveckém zůstalo dílo následujících sedmadvacet let „v šuplíku“, a Cura se tak k němu vrátil až v poslední době. Kompozice vyžaduje veliké obsazení, v rámci kterého skladatel chytře pracoval s mezzosopránovou linkou, jenž nikdy nebyla zbytečně překryta ostatními hlasy či nástroji. Zajímavá byla taktéž práce se samotnou melodií, v níž Cura bohatě využívá chromatiky, díky které hudba zvláštně „klouzala“ z jedné fráze do druhé, avšak nikdy úplně nevybočila z jasného tonálního centra, a šlo ji tak velmi dobře posluchačsky sledovat. Královéhradecký dětský sbor Jitro (Jiří Skopal) kompozici zejména ve vypjatých momentech dodal zajímavý, téměř až tajuplný ráz, orchestr si výtečně počínal s řadou hudebních zvratů a náhlých pauz.
Slabinou celého kusu tak pro mě osobně zůstal pouze fakt, že se vše výše zmíněné odehrává na poměrně malé ploše – to jest skladba není nijak dlouhá, díky čemuž na mne hudba místy působila jako podklad k nějaké dramatické scéně či napínavému snímku, a uvítala bych tak známé „méně je někdy více“.
Tím, co jakékoliv rozpaky z první poloviny programu zcela vymazalo, byla mohutná Symfonie č. 2 e moll op. 27 Sergeje Rachmaninova, kterou si pro svůj pražský dirigentský debut vybral Cura, dle svých vlastních slov, z jednoho prostého důvodu – je v ní všechno. Rozsáhlý opus (skladba trvá téměř hodinu), který po neúspěšném uvedení První symfonie doslova vtáhl skladatele znovu do života je apoteózou všeho romantického, od úvodního Largo – Allegro moderato přes půvabné Adagio třetí věty až po závěrečné Allegro vivace. José Cura celou skladbu od prvních taktů vedl s až neuvěřitelným vnitřním klidem, který za celou dobu ani na jediný moment z hudby nezmizel.
Orchestr zněl krásně celistvě, zejména žestě podaly skutečně bravurní výkon, celá symfonie doslova plynula v jednolitém hudebním proudu a to vše bez zbytečně velkých dirigentských gest. Takovou přirozenou a doslova ryzí hudebnost je skutečně možno slyšet pouze málokdy a vzhledem k dlouhotrvajícím ovacím v sále jsem si jistá, že jsem nebyla jediná, kdo přesně tohle při poslechu vnímal. Ze všech dosavadních hudebních zážitků této sezóny (a že jich nebylo málo!) tento večer rozhodně řadím k těm nezapomenutelným a také k těm, které se doufám někdy v budoucnu budou opakovat.
Hodnocení autorky recenze: 90%
Dagmar Pecková & José Cura
Dirigent: José Cura
Dagmar Pecková (mezzosoprán)
Maria Bisso (soprán)
Sbormistři: Lukáš Vasilek, Jiří Skopal
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
Pražský filharmonický sbor
Královéhradecký dětský sbor Jitro
10. a 11. února 2016 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu 11.2.2016)
program:
Sergej Rachmaninov: Vigilie pro smíšený sbor a cappella op. 37 (výběr)
Ottorino Respighi: Západ slunce, lyrická báseň pro mezzosoprán a smyčcový orchestr
José Cura: Magnificat pro mezzosoprán, dětský sbor, smíšený sbor a orchestr (česká premiéra)
Sergej Rachmaninov: Symfonie č. 2 e moll op. 27
