Josef Špaček brilantně debutoval na violu s Českou filharmonií

Program abonentního koncertu České filharmonie 15. února 2023 v Rudolfinu potvrdil dvě zásadní skutečnosti. První, že Česká filharmonie momentálně hraje v té nejlepší formě. Druhou, že reprezentativní díla Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů i Vítězslava Nováka mají co říci i publiku industriální společnosti jednadvacátého století. Nutno však dodat, že obsahové informace provedených děl se mění. O to zajímavější bylo sledovat jejich aktuální interpretaci Českou filharmonií.

V každé skladbě lze zaznamenat několik silných okamžiků. Přímo okouzlil Josef Špaček svým provedením Rapsodie-koncertu pro violu a orchestr od Bohuslava Martinů z roku 1952. Samotná partitura nabízí bezpočet emocionálně silných míst odrážejících autorův stesk po domově. Ten Martinů vložil do fantazijně se rozvíjející čtyřvěté skladby. Přesto, že se pohybuje místy až v bolestných disonantních sférách, vrací se vždy do lůna čisté diatoniky. Tímto způsobem Martinů často hudebně vykresluje domov. Dnes si člověk s odstupem času uvědomí, že mnohé skladby Bohuslava Martinů jsou stejně české jako díla Bedřicha Smetany či Antonína Dvořáka. V Rapsodii-koncertu se objevují dokonce melodické názvuky na Dvořákovy písně. Upozorňuje na ně stěžejní monografie o Bohuslavu Martinů od Jaroslava Mihule (Praha, 1972).

Čitelnější je však zde vliv harmonie Leoše Janáčka, především jeho závěrečného spoje z harmonického motivu finále orchestrální skladby Taras Bulba. Ten se ve skladbě Martinů stal jedním z efektně modulujících prostředků do nových tónin. Martinů se o řečený vztah, tedy vztah dominanty, která se rozvede to takového cílového akordu, jako by byla subdominantou, pozoruhodně opírá.

Všechny uvedené tvůrčí záměry autora rozezněl naplno Josef Špaček, který svoji violu rozezpíval v hlubokém ponoru do díla a představil jeho lyrická zákoutí i strhující pulzaci. Ušlechtilému zvuku skladby Bohuslava Martinů přispěla nemalou měrou též mistrovská historická viola, nástroj z dílny Johannese Theodora Cuyperse z roku 1767. Ta byla umělci zapůjčena díky panu Josefu Schejbalovi a Nadaci Fidula. Česká filharmonie za vedení Tomáše Netopila poskytla sólistovi inspirativní partnerství, které podpořilo jeho excelentní kreaci.

Intenzívní umělecké zážitky přinesla také úvodní Svita z Janáčkovy opery Věc Makropulos podle známé divadelní hry Karla Čapka. Opera vznikla v roce 1925, premiéru měla v roce 1926 v Brně. Je v ní využit Janáčkův propracovaný vokálně deklamativní styl. Opera se rozvíjí hlavně na platformě ariosa a recitativů, podíl dalších složek operního díla je výrazně zeslaben. Též orchestr slouží výlučně deklamativní sféře. Z Věci Makropulos bylo tedy mnohem těžší vytvořit orchestrální svitu než například z Lišky Bystroušky, kde se to mezihrami jen hemží. Tomáš Ille přesto vybral z opery hudebně nosné pasáže a vystavěl z nich ucelenou jednovětou kompozici. Vinula se v dramatickém tónu i v hlubokých lyrických kontrastech. Ty Tomáš Ille koncipoval po vzoru Janáčkovy tvůrčí metody, kterou vypozoroval z jeho vrcholných děl.

Protože nebyly v programu uvedeny dějové návaznosti k Čapkovu sujetu, mohli si posluchači plně vychutnat samostatný Janáčkův vzrušený hudební jazyk. Na koncertě mohli též sledovat, jak autor Svity v kompozičním přístupu a potažmo i dirigent ve své interpretaci objevují přímé souvislosti s hudbou Janáčkovy Lišky Bystroušky, Glagolské mše, Tarase Bulby a dalších stěžejních děl. Přes zcela nefolklórní Čapkův námět zněly i zde na několika místech melodické souvislosti s moravskou lidovou písní, upravené často do lidových tercií či sext.

Na Svitě z Věci Makropulos lze tedy pozorovat, jak byl Janáčkův vrcholný hudební jazyk kontinuální i obsahově modifikovatelný. Dirigent Tomáš Netopil vytvořil s Českou filharmonií velké janáčkovské plátno, ze kterého přímo sršel dramatismus i hluboká duševní bolest. Ve skvěle provedeném houslovém sóle ji vyjádřila zástupkyně koncertního mistra Irena Jakubcová. V celkovém pohledu na novou skladbu jsem si jist, že nová janáčkovská partitura najde širší uplatnění i u jiných orchestrů.

Večer české klasiky zakončilo dílo přímo učebnicové – Slovácká svita Vítězslava Nováka z roku 1903. Mimochodem, tento rok byl také rokem premiéry první verze Janáčkovy Její pastorkyně, ke které se dnes svět postupně vrací. Svoje orchestrální Moře začal v roce 1903 komponovat Claude Debussy. Uvádím to proto, abych ozřejmil, že Novákova hudba nebyla v té době nijak inovativní. Ale přesto, nebo možná „a proto“, zasáhla celé generace českého národa.

Na sledovaném koncertě se s rytmy slováckých lidových tanců pohupoval kdekdo. Ze zaníceného výkonu České filharmonie vyplývalo, jak se skladba dědí z generace na generaci jako domácí stříbro. Nevýhodou děl, které jsou zařazovány do učebnic hudební výchovy, je to, že často působí na široké vrstvy jen vybrané části a zbylé věty zdaleka nedosahují jejich rozšíření mezi populaci. Jako novinka zněla tedy mnohým například závěrečná část V noci s impresionistickými barvami podpořenými harfou a až překvapivě moderní harmonií s polytonálními prvky. Zde se Novák zbavil na chvíli závislosti na pozdní romantice.

V interpretační koncepci Tomáše Netopila však získala Slovácká svita mnoho dalších zvukových fines. Uveďme například vedení kontrapunktických protihlasů vůči chorální kostře v části V kostele, které zbytečně demonstrativně nevystupovaly z řady, ale komunikovaly s okolím tak, že si posluchač mohl všimnout jindy skrytých disonantních průřezů. Ty pak působily jako pikantní souzvukové epizody. „Učebnicová“ část Zamilovaní odkryla svůj průběh, jehož formát Novák slyšel již v mládí v Berliozově skladbě Průvod poutníků zpívajících večerní modlitbu, zařazené v symfonii se sólovou violou Harold v Itálii. Lze však uvést mnohé další detaily zapříčiňující skutečnost, že Novákova Slovácká svita vyzněla jako dílo stále živé.

Posluchači koncertu zcela zaplnili Dvořákovu síň Rudolfina. Jejich aplaus byl upřímným poděkováním orchestru, sólistovi i dirigentovi za bohaté umělecké zážitky z české hudby.

Česká filharmonie • Josef Špaček
15. února 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum

Program:
Leoš Janáček / arr. Tomáš Ille: Věc Makropulos, suita z opery
Bohuslav Martinů: Rapsodie-koncert pro violu a orchestr, H 337
Vítězslav Novák: Slovácká suita pro malý orchestr, op. 32

Účinkující:
Josef Špaček – viola
Tomáš Netopil – dirigent
Česká filharmonie