Josef Špaček: Snad si uvědomíme, že se nemusíme pořád za něčím honit

Omezení, plynoucí z vládního nařízení proti šíření pandemii koronaviru, nám kladou řadu překážek. Zejména pro hudebníky je tato nucená izolace velkou výzvou. Zajímalo nás, jak se s ní vyrovnává i houslista Josef Špaček.
Josef Špaček (foto josefspacek.com)

Epidemie koronaviru nás zastihla uprostřed sezóny, příprav nejen na zbytek sezóny. V jaké situaci Vás ohlášení karantény zastihlo a jaké Vaše projekty musely být zrušeny?
Karanténní opatření mě zastihlo den po návratu z Londýna, kde jsem právě dokončil vedení masterclassu se studenty Royal Academy of Music a den před zahájením festivalu Pardubické Jaro (to už se samozřejmě nekonalo). Poté začaly postupně chodit zprávy jedna za druhou, co vše se ruší. Zejména tedy projekty a sólové koncerty s Českou filharmonií, několik recitálů v tuzemsku a zahraniční turné, mezi nimi i Turecko a Velká Británie. Nyní už spíše jen čekám na to, až se začnou rušit koncerty koncem května na Tchaj-wanu a začátkem června v Japonsku. Naštěstí někteří pořadatelé se snaží koncerty posunout na pozdější termín, což je samozřejmě příjemnější, než koncerty úplně zrušit. To se zatím stalo naštěstí pouze u toho Turecka.

Jak vnímáte nucené přerušení Vaší umělecké činnosti a jaké jsou dopady korona-krize na Váš pracovní i osobní život?
Na jednu stranu je dobře si od nástroje odpočinout, to spíše platí v případě nějaké dovolené. V době takovéto krize mi to spíše přidělává vrásky. Pro muzikanta je důležité, aby hrál a zůstal v kondici. Je to podobné jako u sportovce. Když tedy nemohu hrát pro fyzické publikum, hledám další způsoby jak zůstat aktivní. Ideální je v této době studovat nový repertoár, natočit třeba nové CD a prezentovat se na sociálních sítích. Nicméně, tohle je samozřejmě takový ideál pro svobodného člověka bez rodinných závazků. Tři děti, které nemůžete poslat do školky, ani ven na hřiště, vám tyhle plány celkem spolehlivě zhatí. Nápady jak tuhle situaci využít, by tedy byly, ale času se jaksi paradoxně nedostává…

Jak prožíváte koronavirovou karanténu s Vašimi blízkými a jak si udržujete profesionální, mentální i fyzickou kondici?
Kromě času stráveného s dětmi, si hodně voláme s rodinou přes videohovory. Doma se zase s manželkou snažíme vařit tak nějak kreativněji, když už není možnost zajít si na jídlo někam ven. Když je venku hezky, rád si vyjedu třeba na kole. To je pro mě velmi důležité zejména na pročištění hlavy. Přes všechny ty negativní zprávy z poslední doby se hlavně snažím optimisticky vyhlížet do budoucnosti. To je podle mě klíč k tomu, jak z toho všeho nezešílet.

Dne 28. března 2020 se uskutečnil benefiční koncert České filharmonie, přenášený do televize a vysílaný na internetu. Jak probíhalo zkoušení programu a natáčení?
Zkoušení bylo celkem standardní, i když jsme chtěli jeho čas omezit z pochopitelných důvodů na minimum. Dodržovali jsme taky vzájemnou vzdálenost minimálně dvou metrů a zkoušeli v rouškách. Hrát před prázdným sálem je na jednu stranu jako hrát na každé jiné zkoušce. Když ale víte, že hrajete pro statisíce lidí u obrazovek v přímém přenosu, je to stejné jako hrát před zaplněnou síní: Stejná tréma i adrenalin a z naší strany rozhodně stejný respekt i pokora. Zkušenost to byla rozhodně ohromná!

Chystáte další online produkce pro veřejnost? Mohou se Vaši příznivci těšit na nějaké vysílání záznamů Vašich koncertů či představení?
Ano, chystají se další projekty jako například pro festival Lípa Musica, nebo další přenos pod záštitou České filharmonie z Rudolfina. Samozřejmě je vše plánováno dost narychlo, takže i oznámení každé konkrétní “on-line” akce bude vždy jen pár dní předem. Sociální sítě mají ale zvlášť v této době izolace velikou sílu a tak si myslím, že to bude fungovat dobře.

Jaký vidíte dopad koronavirové krize na českou i světovou kulturu? Myslíte, že se v něčem změní kulturní provoz či život umělců a hudebníků? Nebo třeba Váš život?
Dopad bude podle mě obřích rozměrů a projeví se úplně všude. V regionech, kde mají hudebníci ze strany společnosti a politiků jakž takž nějakou tradicí danou podporu (například v Evropě) to bude možná o něco snazší, nicméně i tak pořád velice těžké. Země jako Spojené státy Americké, kde tato podpora pochází pouze ze soukromých zdrojů, to budou mít umělci mnohem těžší. Důležité bude, abychom se rychle postavili na nohy a přesvědčili zejména politiky, že investice do kultury má hlubší smysl. Tím zdaleka nemyslím jen její současnou záchranu, ale především dlouhodobou podporu i v budoucnosti. V tomto ohledu už ostatně jisté kroky podnikáme. Společně s Václavem Luksem, Jakubem Hrůšou, Tomášem Jamníkem, Tomášem Netopilem, Adamem Plachetkou a dalšími umělci jsem se  stal jedním ze signatářů iniciativy s názvem Sdružení umělců klasiky, která se snaží komunikovat s vládními kruhy o situaci na české kulturní scéně a dospět k nějakému systémovému řešení. Další problém, který budeme muset překonat, bude přesvědčit lidi, že se nemusí bát přijít na koncert až koronavirová krize pomine. Myslím, že mnoho hudebníků se z této krize i poučí a bude přemýšlet nad nějakými “zadními vrátky”, nebo si přinejmenším vytvářet finanční rezervy.

Myslíte, že současná epidemie a opatření proti jejímu šíření mají na rozvoj společnost i nějaký pozitivní efekt?
Pozitiva tu nepochybně jsou, ale negativa bohužel výrazně převažují. Kladně vnímám třeba čas strávený s rodinou, i když i to si vyžádalo velké nabourání zaběhnuté rutiny pro všechny členy domácnosti. Další pozitivum vidím v celospolečenském semknutí. Je hezké sledovat, jak si v nelehké situaci dokážeme pomoci a postarat se o druhé. To, co mi přijde vyloženě krásné, je ten klid všude kolem. Příroda se doufám nadechne co nejvíce a my si uvědomíme, že se nemusíme pořád za něčím honit.

Mohlo by vás zajímat