Joseph Calleja v Praze: po páté u nás (a opět vítězně)

„Když jsem poprvé uslyšel Josepha Calleju, naprosto mne ohromila italsky lyrická barva jeho hlasu a zároveň i obdivuhodná hudební zralost. Opravdu dlouho jsem nepotkal někoho tak mladého a talentovaného, jehož zpěv sebou nese kvalitu, kterou jsem považoval za dávno ztracenou.“
(Riccardo Chailly)Slova nejvyššího obdivu adresovala dirigentská celebrita teprve pětadvacetiletému maltskému tenoristovi Josephu Callejovi počátkem roku 2004, kdy u prestižního labelu Decca vyšlo jeho debutové CD Tenor arias. Zmíněný citát zdobí zadní stranu obalu, ze kterého hledí přes černé brýle i nadaný mládenec osobně. Z fotografie se nezdá, že by se mělo jednat o operní hvězdu budoucnosti: Calleja zde působí spíše jako přístavní dělník na nedělní procházce, jehož řídnoucí vlasy by dávaly hádat, že je o hodně starší, než je avizováno.

S tímto exteriérem se konec konců objevil tenorista u nás už v roce 2003, a to na operním galakoncertu na počest Emy Destinnové v Českých Budějovicích. Po boku slavné Sumi Jo jasně prokázal, že je opravdu výborně technicky připraveným pěvcem, který umí víc, než hvězdě koloraturního sopránu pouze sekundovat, ale do světové extratřídy měl tehdy přeci jen ještě daleko.

Jisté pochybnosti nad Callejovým talentem pak několik let přetrvávaly. Ne že by to byl zpěvák, který nepatří na prkna prestižních scén, ale problém měla řada kritiků právě s jeho nahrávkami u firmy, jejímž tenorem číslo jedna byl v té době stále Luciano Pavarotti. Tohle že má být jeho nástupce? Album The Golden Voice z roku 2005 provokovalo už svým neskromným názvem – poslouchat Calleju bylo sice příjemné, ale dojem zvláštní výjimečnosti se nedostavoval, nedaly se navíc přeslechnout nejistoty v intonaci či ne úplně příjemné výšky.

Jenže tomuto „zlatému hlasu“ tehdy ještě zdaleka nebylo ani třicet let! Už v roce 2007 v Praze a o rok později v Ostravě tak posluchači u nás mohli slyšet postupné zrání a další kultivaci hlasu, přecházejícího postupně z kategorie „krásný“ do označení „výjimečný“. A v září 2011 se na festivalu Dvořákova Praha objevil už definitivně někdo jiný, než před osmi lety v jižních Čechách. Jakoby se teprve teď vyplnila Chaillyho slova: Calleja, jemuž krátce před tím vyšlo třetí album s názvem The Maltese Tenor, oslnil skutečně italským tenorem světlého zabarvení, příjemným vibrátem a barvou hlasu tak osobitou, že se posluchač právem ptá, kdy něco takového slyšel naposledy… Nebylo to náhodou – při poslechu Pavarottiho nahrávek z dob, kdy byl na vrcholu? K celkovému dojmu připočtěme ještě Callejovo charisma či umění přecházet z pózy seriozního umělce k sympaticky chlapecké hravosti při komunikaci s publikem. A samozřejmě ještě hustý vlasový porost, který se před časem pěvci z ničeho nic objevil na hlavě. Zázraky se zkrátka ještě dějí…

Čtvrtou a zatím poslední Callejovou sólovou nahrávkou se stal titul Be My Love – a Tribute to Mario Lanza z konce loňského roku. Tenorista se na něm vyznává z obdivu k legendě amerických hudebních filmů z padesátých let:

Na turné, které Joseph Calleja u příležitosti vydání tohoto CD uspořádal, se po návštěvě jiných evropských metropolí zastavil i 24. ledna 2013 v pražském Obecním domě. Kdo se ale při vědomí slibovaného titulu Od Nessun dorma k Be My Love a avizovaného programu „v první polovině operní árie, ve druhé neapolské písně a hollywoodské hity“ těšil na stylově odlehčený večer skutečně ve stylu Maria Lanzy, byl možná překvapen až zaskočen. Joseph Calleja si totiž pro pražské publikum připravil poměrně konvenčně vyhlížející sérii operních árií, mající s jeho posledním albem společného jen pramálo. Spíše by se slušelo říci, že se jednalo o průřez repertoárem všech čtyř Callejových nahrávek, které jsme zmínili výše.

Publiku v zaplněné Smetanově síni to však zjevně ani v nejmenším nevadilo. Pěvec si ho totiž získal už úvodní árií „Cielo e mar!“ z Ponchielliho Giocondy. Jako by to byl pozdrav z dob velkých tenorů minulosti: předvedl velký krásný hlas a styl, stavící romanticky prvoplánovou působivost hudebního sdělení nad hledání psychologických hloubek charakteru, který se za árií skrývá. Podobně pojal Calleja i „La fleur que tu m’avais jetée“ z Carmen – i to bylo spíše milostné vyznání publiku než niterná zpověď budoucího vojenského zběha své osudové lásce. Před přestávkou ještě zazněly obě Cavaradossiho árie z Toscy: „Recondita armonia“ z prvního dějství a „E lucevan le stelle“ ze třetího. Zejména v té druhé dosáhl Calleja až mrazivého účinku: díky bezchybnému frázování ji pojal v neobyčejně pomalém tempu jako působivou zádušní mši za všechny krásy života.

Ve druhé polovině vypálil protagonista na posluchače hned zkraje populární „La donna é mobile“ z Rigoletta. Samozřejmě se hned po prvních tónech ozvalo v publiku spokojené mručení („Tohle přeci znám…“), které na konci Calleja, mající s rolí Vévody bohaté zkušenosti ze všech slavných světových scén, proměnil v bouřlivé ovace. Že mu není cizí ani veristické napětí, prokázal pěvec v přesvědčivém „Addio alla madre“ z Mascagniho Sedláka kavalíra, načež zakončil oficiální část programu dvěma slavnými výstupy z oper Julese Masseneta: „Pourquoi me réveiller“ z Werthera a modlitbou „O souverain“ ze Cida. Ta už definitivně zvedla publikum ze sedadel a zejména fanynky donutila k obdivným výkřikům. Rozšafný Calleja na to zjevně čekal, uvolněně posluchačům poděkoval, přidal i bodré „Díky moc“, a věnoval zejména divákům na empoře první z přídavků, které už skutečně pocházely z jeho lanzovské nahrávky. Tostiho „A Vuchella“ se dočkala uznalého potlesku, jenž ovšem nemohl soupeřit se spontánními standing ovations po dalších dvou číslech: „Nessun dorma“ z Turandot a zejména Lanzově erbovním šlágru Be my Love autorů Brodszkyho a Cahna. I když se tím původně plánovaná série přídavků zřejmě vyčerpala, Calleja neodolal a věnoval aplaudující Smetanově síni ještě jednou „E lucevan le stelle“.

Doprovázející Navarrský symfonický orchestr byl pěvci důstojnou oporou a potěšil i ve vlastních sólových výstupech: koncert uvedla zřídka slýchaná, ale hudebně rafinovaná předehra z Lalova Krále z Ys, ve druhé polovině odšuměla v příjemném tempu předehra k Verdiho Sicilským nešporám a z ostatních spíše kratších instrumentálních vstupů zaujala asi nejvíce meditace z Massenetovy Thais s krásným sólem prvního sólisty orchestru Vincente Balaguera.

Dirigent Frédéric Chaslin patří už řadu let mezi operních dirigenty, o nichž se sice nedočteme ve spojitosti s prestižními premiérami ani nahrávkami pro velké společnosti, ale kteří představují onu spolehlivou provozní kvalitu, bez níž by žádné kvalitní divadlo na světě nemohlo fungovat. Řada českých návštěvníků Vídeňské státní opery si ho určitě pamatuje jako rezidenčního dirigenta této scény v letech 1999 až 2005, v roce 2006 pak výtečně řídil na festivalu Smetanova Litomyšl Pražskou komorní filharmonii při prvním českém recitálu Neilla Shicoffa. Podobně kvalitní dirigentský výkon podal Chaslin i na aktuálním koncertu; diváci si pak jistě budou dlouho pamatovat na jeho mimickou etudu s Callejou, kdy pěvec vysvětloval, že bude zpívat zády k publiku v sále, a dirigent se tázal, má-li teď on naopak dirigovat zády k orchestru…

Pražský koncert Josepha Calleji představoval dokonalou odpověď na otázku, má-li smysl k nám zvát některé interprety opakovaně namísto snahy k nám vozit jednorázově umělce, jež v České republice dosud nevystoupili. Tak jako v případě Elīny Garanči, která v Praze vystoupila už třikrát, vždy téměř s totožným programem, ale pokaždé jako o poznání zralejší a zajímavější zpěvačka, byl i Callejův pátý tuzemský koncert dokladem o pozoruhodném vývoji znamenitého tenoristy, jenž má navíc – doufejme – svůj zenit ještě daleko před sebou. Buďme rádi, že i u nás už můžeme průběžně sledovat růst velkých pěveckých osobností, a těšme se na další doporučení mladých talentů – třeba znovu od Riccarda Chaillyho. Stojí za připomenutí, že tak jako za Josepha Calleju se zmíněný dirigent kdysi postavil i za recitálový nahrávací debut jistého Juana Diega Floréze…

Hodnocení autora recenze: 80 %

Mario Lanza Tour 2013
Joseph Calleja (tenor)
Dirigent: Frédéric Chaslin
Navarrský symfonický orchestr
24. ledna 2013 Smetanova síň Obecního domu

program:
Édouard Lalo:
– Předehra k opeře Král z Ys
Amilcare Ponchielli:
– Cielo e mar!
   árie Enza z 2. dějství opery La Gioconda
Georges Bizet:
– Les Toréadors
   6. část ze Suity Carmen č. 1
Georges Bizet:
– La fleur que tu m’avais jetée
   árie Dona Josého z 1. dějství opery Carmen
Giacomo Puccini:
– La Tregenda
   symfonické intermezzo z opery Le Villi 
– Recondita amonia
   árie Cavaradossiho z 1. dějství opery Tosca
– E lucevan le stelle
   árie Cavaradossiho z 3. dějství opery Tosca
= přestávka =
Giuseppe Verdi:
– Předehra k opeře Sicilské nešpory
– La donna è mobile
   árie vévody z 3. dějství opery Rigoletto
Pietro Mascagni:
– Mamma, quel vino è generoso (Addio alla madre)
   árie Turidda z opery Sedlák kavalír
Jules Massenet:
– Meditace
   symfonické intermezzo z 2. dějství opery Thaïs
– Pourquoi me réveiller?
   árie Werthera ze 3. dějství stejnojmenné opery 
– Ah! Tout est bien fini – O souverain, ô juge, ô père
   recitativ a árie Rodrigua z 3. dějství opery Le Cid

Foto Petr Dyrc