Pokud se nepletu, vaše hudební vzdělání začalo u klavíru. Můžete mi popsat, jak vedla vaše cesta od klavíru k cembalu? Byl nějaký konkrétní impulz, díky kterému jste si řekl, že cembalo je ten pravý nástroj pro vás?
To by byl opravdu velmi dlouhý příběh, ale stačí říct, že jsem se do zvuku cembala natolik zamiloval, že nic nemohlo zastavit moji touhu být s tímto nástrojem po celou dobu své tvůrčí činnosti. Jsem si vědom toho, že existují historické argumenty, proč je některou hudbu třeba hrát cembalo, ale ty mě nijak zvlášť nezajímají kromě určité míry zvědavosti. Cembalem se vyjadřuji nejlépe a tím to končí. Historické bádání je samozřejmě nepostradatelné, protože je to jednoduše důsledek intelektuální odpovědnosti, kterou by měl mít každý hudebník, ale redukovat cembalo na nástroj z historie je mi cizí. Hledat mezi klavírem a cembalem nějakou opozici je bezvýznamné.
Jak jako cembalista vnímáte, když se hudba typicky určená pro cembalo – ať už jde o dílo Johanna Sebastiana Bacha nebo třeba Jeana-Philippa Rameau – hraje dnes na moderní klavír?
Nemám s tím žádný problém. Mám raději, když člověk hraje dobře, než aby měl pocit, že nástrojové vybavení je náhrada za uměleckou zodpovědnost. A v každém případě jsou klavíristé mými kolegy mnohem více než cembalisté v tom, že se rozhodně chovají mnohem kolegiálněji. A případné profesní nevraživosti nemá smysl brát vážně.
Patříte k výrazným osobnostem cembalového světa, které se nebojí překračovat hranice staré hudby. Předpokládám, že to byl také důvod, který spojil vaši uměleckou cestu s jedinečnou českou cembalistkou Zuzanou Růžičkovou. Jak na ni vzpomínáte, jaký byl váš vztah a co vám tato mimořádná dáma dala umělecky (a třeba i lidsky)?
Na Zuzanu Růžičkovou vzpomínám jako na člověka zcela mimo svou dobu a prostor, čímž chci říct, že její interpretace se nespoléhaly na vnější ospravedlnění, ale spíše na její vlastní jedinečný hlas umělkyně. Obzvláště nezapomenutelné u ní bylo to, že neustále zpochybňovala své vlastní představy o díle, a tak našich šest let společné výuky zahrnovalo otevřené, ale někdy i dost bojovné rozhovory. Osm let po její smrti mi stále takové diskuze krouží hlavou a stále je to intenzivní. Jsem nesmírně šťastný, že jsem ji potkal.
Cembala se samozřejmě liší a lišily se historické nástroje z různých zemí, i když pro laického posluchače to nemusí být vždy tak zřetelné. Máte nějaký svůj oblíbený nástroj či nástrojový typ, který vám prostě sedí nebo preferujete různé nástroje pro různou literaturu?
Obecně dávám přednost dobrému nástroji před špatným. Děsí mě vzpomínky na doby, kdy jsem hrál na nekvalitní cembalo, zatímco v zákulisí stál velmi dobrý klavír. Kdybyste se mě zeptal před deseti lety, řekl bych, že severoněmecké nástroje z počátku osmnáctého století jsou vzory cembalového stavitelství (i když třeba jen jako protiklad k příliš protěžovanému francouzskému a vlámskému pojetí nástroje). Teď si myslím, že anglické nástroje z konce 18. století musí být jistě vrcholem umění stavitelů cembal. V budoucnu možná názor opět změním. Doma rád trávím čas s klavichordem, ale to samozřejmě není nástroj vhodný pro koncertní vystupování, a tak je to jen moje soukromé potěšení.
29. října 2025 přednesete v Rudolfinu první knihu Bachova Dobře temperovaného klavíru. Na jaký nástroj budete hrát? A jak bude naladěn? Těch ladění, která v první polovině 18. století již umožňovala použití všech tónin bez omezení je přeci jen více. Máte vy nějaké své oblíbené ladění právě pro Bachovu hudbu?
Dobře temperovaný klavír je zcela zřejmě určen pro typ ladění, které umožňuje maximální barevnost v každé tónině a přesto je „kruhové“ v tom, že není nutné měnit rozložení disonancí mezi intervaly v celém cyklu 24 tónin. Oblíbené ladění závisí na době, ve které bylo Bachovo dílo složeno – například ladění Capriccia BWV 993 (z doby kolem roku 1705) by bylo velmi odlišně od ladění Goldbergových variací BWV 998 (1741). Hrát budu na opravdu vynikající nástroj od lipského stavitele Martina Schwabeho, který vznikl jako kopie nástrojů Michaela Mietkeho z Berlína z doby kolem roku 1710 – má železné struny a velmi energický a „mužný“ zvuk. Pokud jde ale o můj vztah k tomu to nástroji, nejsem samozřejmě zcela objektivní, protože je to jeden z mých vlastních. Tento nástroj naintonoval Petr Šefl z Prahy a podle mne zní skvěle.
V letošním roce si připomínáme kulaté bachovské výročí – 340 let od narození tohoto velkého mistra. Vaše diskografie také obsahuje mnohá z děl Johanna Sebastiana Bacha. Co pro vás osobně jeho hudba znamená?
Domnívám se, že byste mohl říct, že pro mě znamená dost na to, že jsem kvůli němu změnil směr svého života a že trávím čas nahráváním a hraním jeho kompletního klávesového díla. Nebýt Bacha, byl bych třeba právníkem nebo něčím podobným a měl bych úplně jiný život. Ale v propracovanějším měřítku cítím, že v Johannu Sebastianu Bachovi cítíme mimořádnou energii a sílu, která udržuje celou kulturu po více než dva tisíce let a jakýmsi způsobem se projevila v jednom člověku. Jako by tu byl vždycky, ještě předtím, než jeho fyzická bytost vznikla tak, jak ji známe. Je to jako ten úžasný citát z knihy Jeremiášovy, něco ve smyslu „Dříve, než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě.“
Cembalo bývá často chápáno jako nástroj zakotvený pouze ve staré hudbě, i když by to samozřejmě nebyl úplný obraz skutečnosti, protože ve 20. století začala opět vznikat hudba pro tento krásný nástroj – i díky osobnostem, jako byla zmiňovaná Zuzana Růžičková. V souvislosti se starou hudbou je často hovoří o stylovosti či autenticitě. Vedle toho však existuje také obecnější hudební emoce, přesvědčivý prožitek a nemusí přitom odpovídat tomu, co by někteří označili jako stylově čisté. Jak se na tohle téma díváte vy?
Jak řekl Gustav Leonhardt (a já z jeho slov obecně nacházím jen málo, co bych citoval) – „pokud jste přesvědčiví, pak jste autentičtí.“ Nicméně redukovat hudbu na emoce nezávislé na logickém myšlení je samozřejmě stejně zjednodušující jako redukovat ji na lineární koncept historie. Důrazně tvrdím, že žádný hudebník nebere hudbu skutečně vážně, pokud se nezabývá živou hudbou živých skladatelů! Svou práci s Bachem beru s velkým smyslem pro povinnost, ale skutečný smysl pro mě dává jen jako někomu, kdo je v rozhovoru s tím, co je teď přede mnou, a jsem si jistý, že by se mnou mnoho skladatelů souhlasilo. Nemohu ale tvrdit více, než že jsem jen interpret, skutečný hudebník je skladatel. Když někdo přijde na můj recitál nebo si poslechne některou z mých nahrávek, jde o to, aby v hudbě vnímal to, co já, nebo se k tomuto pocitu alespoň přiblížil. Jinak nemá smysl hrát.
Děkuji za rozhovor přeji hodně radosti z hudby vám i vašemu publiku!
