V jakém věku jste začal hrát na varhany a kdy jste se rozhodl stát profesionálním varhaníkem?
K varhanám jsem se dostal, když mi bylo dvanáct. Před tím jsem se pět let učil na klavír. Že bych se chtěl stát varhaníkem, opravdu se tomu profesionálně věnovat, jsem si uvědomil ve svých šestnácti letech.
Jedním z vašich učitelů byl Gaston Litaize – slavný slepý varhaník. Jaké největší moudro vám předal?
Dal mi volnost. Nechal mě dělat, co jsem chtěl. Když učil někoho méně zkušeného, obvykle ho zahrnoval podněty. Ale když jsem k němu přišel já, byl jsem už trošku dál a on mě nechal hrát, co mě zajímalo. Samozřejmě že mě zasvětil do francouzské hudby a také do Bacha, Buxtehudeho a mnoha dalších autorů, ale jak jsem řekl, nechal mi prostor pro to, abych na každou lekci přinesl 30 až 40 minut nové hudby, kterou jsem si našel sám.
To je skutečně velká porce hudby pro každou lekci.
Je to tak, v té době jsem si vytvářel svůj repertoár.
Jste titulárním varhaníkem katedrály Notre-Dame. Jak je možné, že vedle této velké a milé povinnosti tak často koncertujete po celém světě?
Nejsem jediným varhaníkem v Notre-Dame, jsme čtyři kolegové. To znamená, že já hraji v Notre-Dame každou čtvrtou neděli, tedy víceméně jednou za měsíc. Po zbytek času mohu cestovat. Skvělé je, že rozvrh pro Notre-Dame se vytváří na dva roky dopředu, tedy už nyní víme, kdo hraje na konci roku 2027. Díky tomu mohu organizovat svůj čas a využívat jej k dalším vystoupením.
Které ze svých koncertů v této sezóně byste vyzdvihl?
Každý koncert je pro mě nesmírně důležitý. Nyní cestuji po Spojených státech, pak letím do Berlína a v polovině března do Prahy… Je zajímavé, že tuhle sezónu hodně hraji v koncertních síních. My varhaníci hrajeme buď v kostelích, nebo v koncertních síních. Tenhle rok jsem měl tu možnost hrát v prestižních síních například v Číně nebo v Japonsku – třeba ve slavné v Suntory Hall. Hodně vystupuji s orchestry; se San Francisco Symphony, NHK v Tokiu, také se slavnými dirigenty, jako jsou Esa-Pekka Salonen, Stéphane Denève a další. V létě mě čeká festival v Salcburku, na ten se moc těším. Kromě toho mám tu čest v blízké době hrát dva inaugurační recitály ke slavnostnímu zahájení provozu varhan po restaurování, a to ve francouzském Reims a v Cambridgi. Mám pořád co dělat, čeká mě hodně nového repertoáru.
Jak se změnil váš život po katastrofickém požáru Notre-Dame v dubnu 2019? Varhany sice zázračně přežily, ale musely být z katedrály odvezeny a vyčištěny…
Byl to vskutku zázrak, že se oheň toho vzácného nástroje nedotkl. Co víc, ve varhanách byl teploměr, který v době požáru naměřil uvnitř nástroje neuvěřitelných 17 °C! Po požáru jsme získali možnost hrát v „náhradním“ prostoru, kterým se stal kostel nedaleko Louvru: Saint-Germain l’Auxerrois. Veškerá liturgie se odehrávala zde – s výjimkou těch největších akcí, které se přesunuly do většího prostoru kostela Saint-Sulpice. Tam jsme ale nehráli, protože mají své vlastní varhaníky. Nicméně nedlouho poté přišla pandemie covidu, takže jsme stejně dál hrát nemohli.
Máte pravdu, to byla nešťastná éra rušení společenských akcí. Ještě před tím, v březnu 2019, jste měl mít recitál ve Smetanově síni pražského Obecního domu, ale bohužel zde spadl ze stropu kus štuku. Vzpomínáte si?
Samozřejmě, ten recitál se podařilo přesunout do Rudolfina. Nakonec to byl krásný, vydařený koncert, byl jsem rád, že nemusel být zrušen.
Hrál jste někdy ve Smetanově síni Obecního domu v Praze?
Ano, myslím, že to bylo v roce 2012. Hrál jsem Messiaena, krásný program. Byl to rok dvacátého výročí úmrtí Messiaena, proto ten program byl celý věnován jemu. S nástrojem ve Smetanově síni to šlo dobře dohromady. Už se těším, až si na tyto varhany zase zahraji.
To nastane už brzy, nyní vás čekají ve Smetanově síni hned tři vystoupení. Nejprve dva orchestrální koncerty s Pražskými symfoniky, na kterých provedete Koncert pro varhany, tympány a smyčce Francise Poulenca. Máte rád tuto instrumentaci? Troufám si tvrdit, že varhany v ní vynikají více, než kdyby byl zapojen celý symfonický orchestr…
Ano, tohle nástrojové obsazení funguje opravdu skvěle. Vzniklo to tak, že Poulenc byl požádán, aby napsal koncert pro menší ansámbl pro princeznu Edmond de Polignac. Tento koncert měl být předveden přímo v jejím sídle a nebylo možné tam dostat celý symfonický orchestr. Nicméně myslím, že to Poulenc zpracoval bravurně; věděl velmi dobře, co varhany dokážou a jak takovou skladbu instrumentovat. Ve varhanních koncertech je často problém se zvukem žesťů, bývají moc výrazné a překrývají varhany – to v tomto případě odpadá. Varhanní part v tomto koncertu je svým způsobem expresivní. Ale na druhou stranu je také velmi lyrický, většina témat zazní poprvé ve smyčcích a varhany je pouze doprovázejí. K tomu mysteriózní zvuk tympánů… Pokaždé když hraji tuhle skladbu, žasnu, jak skvěle to Poulenc vymyslel.
Koncem března vás čeká ve Smetanově síni ještě recitál. Jak jste pro něj vybíral repertoár?
Vždy čekám s výběrem skladeb na to, až obdržím podrobný popis místních varhan. Jsem si jist, že jsem program pro tento recitál sestavil tak, že to půjde s nástrojem ve Smetanově síni skvěle dohromady. Ty varhany jsou postaveny víceméně v německém stylu. Na to musíme být my, Francouzi, opatrní, když chceme zařadit francouzskou hudbu. Z toho důvodu jsem vybral hudbu, která stojí na rozhraní německého a francouzského stylu.
Do jaké míry je tedy repertoár varhanami omezen nebo určován?
Varhanní koncert vždy sestává ze vztahu mezi hráčem, skladatelem a nástrojem. Tyto tři komponenty musejí být vyrovnané, jinak to nefunguje. Není možné hrát hudbu, která tomu nástroji nesedí. Vždy si předem vyžádám popis varhan a až potom se snažím dát skladby dohromady tak, aby varhanám opravdu seděly. Možnosti ale nejsou zas tolik omezené, jak by se mohlo zdát – varhany nabízejí pestrou paletu zvuků a spousta kompozic jde upravit tak, že zní dobře na mnoha různých nástrojích. Představte si to, jako bych byl dirigent, který řekne hobojistovi: „Nelíbí se mi váš zvuk. Prosím, vezměte svůj part a dejte jej klarinetistovi, aby ho zahrál místo vás.“ V orchestru by to nepochybně vyvolalo skandál. Ale my varhaníci tohle děláme běžně – změníme rejstříky a hned zní úplně jiná barva zvuku. Tímto si dokážeme repertoár do značné míry přizpůsobit.
Budete na svém pražském recitálu také improvizovat?
Ano, samozřejmě! Držím se staré francouzská tradice.
Když improvizujete, potřebujete, aby vám někdo dal téma nebo motiv, anebo si vytváříte vlastní?
Preferuji improvizaci na dané téma. Posluchači pak lépe chápou, jak s ním pracuji. Jsem schopen improvizovat i bez toho, ale to je většinou pro posluchače velice abstraktní. Mám rád, když to téma lidé znají – může to být třeba nějaká známá písnička nebo její část – je pro ně pak jednodušší sledovat, jak s ním pracuji, jak ho tvaruji. Na co improvizuji nerad, jsou témata z klasické hudby, která již zpracoval nějaký skladatel do podoby známé skladby. Například když mi někdo řekne: „Zaimprovizujte na téma z Beethovenovy symfonie.“ Necítím se v tom příliš komfortně, protože Beethoven měl čas nad zpracováním toho tématu přemýšlet, škrtat, přepisovat každou notu a já musím předvést něco hned. Lidé očekávají, že to bude stejně geniální jako Beethovenova tvorba, ale to není vždy v mých silách. Pokud to téma už bylo zpracováno, těžko se vytváří něco nového, a přitom stejně dokonalého jako originál. Proto preferuji téma, které ještě nebylo takto použito, to nabízí mnohem více možností.
Jak improvizaci cvičíte nebo co děláte pro to, abyste se udržel ve formě?
Nevím, nikdy jsem improvizaci vyloženě necvičil ani se ji neučil. Je to zkrátka příliš spontánní proces na to, aby byl vyučován. Nejlepší způsob, jak se v improvizaci zlepšit, je prostě sednout za varhany a zkoušet to rovnou před publikem. Potřebuji nějaký tlak zvenčí, abych musel v improvizaci neustále pokračovat. Během koncertu nebo mše zkrátka nemůžete zastavit a říct, že vám došla inspirace. Musíte pokračovat v práci s tématem, dokud je potřeba. To je pro mě ten nejlepší trénink. Jiná cesta, jak posílit improvizační schopnosti, je blízká k výuce komponování. Co může učit učitel kompozice? Dává jen všeobecné náměty, učí analyticky poslouchat díla jiných autorů a teorii. Pro to, abyste byli schopni improvizace, musíte mít v hlavě systémy harmonizace melodií, musíte vědět, jakým způsobem je možné přejít z C dur do Fis dur nebo do úplně jiné tonality, musíte umět neztratit kontrolu nad vedením tří nebo čtyř hlasů současně. Veškerá hudební teorie a technika pomáhá. Jsou lidé, kteří se se schopností improvizace narodili. To myslím není můj případ. Ke mně to přišlo po zevrubném, tvrdém studiu.
Musí to být velice náročné… i fyzicky.
Samozřejmě. Je to taková gymnastika pro vaši hudební mysl, a vůbec – celý koncert je náročný, včetně jeho přípravy… a improvizace obvykle přichází až nakonec! Přijedete k nástroji, se kterým se musíte seznámit, na to máte pár hodin, pak myslíte na koncertní repertoár, musíte si připravit registraci a všechny kombinace jako na počítači. Nesmíte nad tím ztratit kontrolu. Je to také fyzicky náročné, zapojujete celé tělo včetně nohou, ale přitom dlouho sedíte… Mohou vás rozbolet záda, je proto dobré se udržovat v kondici nějakými kompenzačními cviky pro celé tělo.
Odkud čerpáte inspiraci pro své nové projekty?
Obvykle začínám u možností daného nástroje. Ale občas se stane, že přijde někdo, kdo vysloví přání na konkrétního autora nebo skladbu. Když si takto pořadatel koncertu řekne o konkrétní kus, snažím se to dílo zařadit i do dalších programů svých vystoupení.
Také učíte. Jaké zásadní poselství byste chtěl svým žákům předat?
Rád bych, aby si odnesli přesvědčení, že nejdůležitější pro hudbu je vášeň. Pro mě je hudba stále tím samým, čím byla od mého raného dětství. Činí mě nadšeným a šťastným a přenáší mě zpět k jádru mé dětské duše. K tomu, kým doopravdy jsem. Vždycky mě potěší, když zjistím, že i po pětadvaceti letech, co hraji určitou skladbu, v ní dokážu objevit něco nového. To miluji. Dalším důležitým bodem, co bych rád, aby si studenti odnesli, je, že za tím, co hraji a jak, musí být vždy nějaká konkrétní myšlenka. Vzpomínám si na svého učitele z dětství, který mě učil, že vždy musím být schopen podat vysvětlení, proč jsem to zahrál zrovna takhle. Pak je o čem diskutovat, můžeme rozebírat různé historické přístupy, různá podání, a tím propadnout vášni, o které jsem mluvil. Můžeme svou vášeň plně vložit do rozhodnutí, jak danou věc budeme hrát. Když je interpretace podložená vášnivými rozhodnutími, lidé obvykle reagují dvojím způsobem: říkají, že ten zvuk je koherentní a (nebo) přirozený. To je to, čeho se snažím dosáhnout.
Děkuji za rozhovor.
