V některých rozhovorech se zmiňujete, že rozhodujícím impulzem k tomu věnovat se zpěvu bylo, když jste poprvé slyšela nahrávku opery La Bohème, kterou vám pustila vaše maminka.
Ano, bylo mi deset let.
Mimo to vás ale inspirovala také vaše babička. Co pro vaše operní začátky znamenala a třeba stále znamená?
Byla to babička z maminčiny strany. Maminka pochází z Lisabonu. Její matka, moje babička, měla sen stát se operní zpěvačkou, ale prapradědeček jí to nedovolil. Tehdy se na takové ženy nepohlíželo jako na příliš počestné a on chtěl, aby se z ní stala žena respektovaná – tedy manželka a matka. Věnovat se jakékoli kariéře jí nedovolil. Myslím, že to byla škoda, protože měla krásný hlas a talent. Když moje maminka vyrůstala, slýchávala babičku doma zpívat a poslouchat hudbu – měla k hudbě a umění zjevný vztah. Takže když jsem se narodila a začala od útlého dětství projevovat podobnou náklonnost, rozhodla se, že má generace žen – mám ještě dvě sestry, jsme tři dcery – dostane v naší rodině šanci jít za svými sny.
Babička zemřela, když mi bylo devatenáct, ale měla možnost vidět mě vystupovat a přesvědčit se, že sdílíme stejnou touhu. A co je nejdůležitější, mohla být svědkem velké změny – toho, že ženy konečně mohou usilovat i o něco jiného než jen o rodinu. To je pro mě ze všeho nejdůležitější. Ukazuje to, že některé sny se mohou stát skutečností, i když je člověk nemohl prožít sám. Nosím si to s sebou každý den. Pokaždé, když vystupuji, myslím na to. Uvědomuji si, jaké mám štěstí. Často na ni myslím – někdy mám pocit, jako bych ji držela za ruku – takovým duchovním způsobem – jako bych si ji brala s sebou na jeviště, víte? Právě to mi dodává velkou odvahu a je to pro mě rozhodně velmi inspirující.
Ještě než jste se vydala na svou operní cestu, hrála jste na nějaký hudební nástroj?
Ano, určitě. Myslím, že pro zpěváky je nesmírně důležité alespoň trochu rozumět notám, umět číst hudbu a možná i trochu hrát na klavír. Moje maminka kolem mých deseti či jedenácti let usoudila, že by bylo rozumné, abych začala chodit na hodiny klavíru. Věděla, že pokud chci svou práci dělat dobře a naučit se všechnu hudbu, kterou budu potřebovat umět, musím rozumět jejím základům a tomu, jak vzniká. Takže jsem chodila na hodiny klavíru a naprosto jsem to nesnášela. Nemohla jsem vystát, že musím cvičit – chtěla jsem jen zpívat, jít rovnou k tomu hlavnímu. Bylo to jako muset sníst večeři před dezertem a já chtěla jen ten dezert. Ale přesto jsem to dělala, protože jsem věděla, že má máma pravdu.
Dnes jsem jí vděčná, že mě vedla a podporovala v tom, abych se na klavír alespoň trochu naučila. Když se učím nějakou novou hudbu sama, můžu si sednout ke klavíru, zahrát si svůj part, spočítat rytmus a porozumět tomu, jak se skladbu učit. Bylo to nezbytné. Ale nechtějte po mně, abych vám zahrála. To opravdu ne.
Vaším nejčastějším repertoárem je lyrický repertoár 19. století. Inklinovala jste k němu již od okamžiku, kdy jste poprvé slyšela operu La Bohème, nebo se to vytříbilo až během dospívání nebo studií?
Vždycky jsem chtěla zpívat Pucciniho nebo Verdiho – už od svých deseti let. Samozřejmě jsem tehdy cvičila spíš Mozarta a různé drobnější písně od Donizettiho nebo Belliniho, protože jsem ještě neměla hlas na to, abych Pucciniho nebo Verdiho zazpívala. Ale znala jsem texty téměř všech Pucciniho sopránových árií a mým konečným cílem bylo hlasově k tomuto repertoáru dospět. Jenže tehdy a vlastně ani ve svých dvaceti letech, kdy jsem začínala kariéru budovat, jsem neměla hlas, který by takový repertoár unesl. S mým učitelem, se kterým spolupracuji dodnes – už 23 let, což je dlouhá doba – jsme se rozhodli, že pro mě bude lepší ustoupit spíše do oblasti bel canta než do čistě lyrického repertoáru.
V konečném důsledku to mělo zachovat můj hlas a pomoci mi pracovat na dalších aspektech – na agilitě, koloraturní technice, na vyšším rejstříku, protože to je u bel canta samozřejmě velmi důležité. S některými rolemi jsem začala až později – například Violetta přišla, tuším, když mi bylo kolem třiceti nebo třiatřiceti let. Některé sopranistky ji zpívají už ve dvaceti. Pro mě bylo důležité si zachovat kvalitu, krásu a zdraví hlasu. Teprve teď si začínám oťukávat repertoár, o kterém sním od svých deseti – v dramatičtějším repertoáru. Repertoáru, kde je silný příběh, hodně emocí a mnoho možností pro herecké ztvárnění. Já totiž miluji také herectví a divadlo. Vědomě jsem se držela belcantového repertoáru především proto, abych ochránila svůj hlas a dala mu čas růst.
O jakém repertoáru sníte, ačkoliv víte, že ho ještě v následujících letech nebudete moci zpívat, a kdo ví, jestli někdy ano?
Vlastně je to docela zvláštní. Teď si na koncerty nebo recitály často vybírám árie jako třeba Vissi d’arte z Toscy. Tu árii miluji, protože přesně vím, jak na ni publikum reaguje. Je to nesmírně emotivní hudba a naprosto chápu proč – je neuvěřitelně krásná a zasahuje přímo do srdce. Ale zpívat teď celou Toscu by pro mě byla velká chyba. Nemyslím si, že bych tu roli dokázala zvládnout. Jsou tedy role, ze kterých si dnes mohu dovolit zpívat jen vybrané árie. Vím, že jednou chci zpívat árii Casta Diva z Normy – ale zpívat teď celou Normu? To asi ne. A vím, že to tak dělá mnoho zpěváků – vyberou si árie z oper, o nichž vědí, že na ně ještě nejsou připraveni, ale někde vzadu v hlavě se skrývá naděje, že jednou možná budou. Dělám to podobně. Je tolik rolí, které bych si zpívat přála, ale jestli je jednou zvládnu, to nevím.
Teď se ale bavíme o operách 19. století. Na koncertech občas zpíváte i muzikály, ty jsou částečně na programu i na vašem nadcházejícím koncertě v Praze. Lákají vás tedy i jiná hudební období nebo styly, než obvykle?
Zkoušela jsem zpívat i současné opery a věnovala jsem se také barokní hudbě. Musím ale říct, že to není úplně moje srdeční záležitost. Vždycky mě nejvíc přitahovala hudba, která zasáhne přímo srdce a duši. A právě v tom je pro mě hudba 19. století mimořádná.
A zmínila jste také muzikály. Je to něco, co dělat potřebuji, protože se mě to hluboce dotýká. Ačkoliv jsem v dětství sledovala filmy jako ostatní, zároveň jsem se neustále vracela do minulosti. Milovala jsem filmové muzikály studia MGM s Judy Garland nebo Fredem Astairem. Přitahoval mě nejenom ten druh hudby, ale i určitá nevinnost a kouzlo tamního světa. To jsme dnes už z větší části ztratili – všechno je online, děti jsou dnes online prakticky od svých dvou let, a to mě znepokojuje. Jsem ráda, že jsem vyrůstala jinak.
Vždy mě přitahovalo to, co oslovuje srdce a duši, ne nutně pouze intelekt. U některé hudby, zejména současné, musím hodně přemýšlet. A já někdy prostě nechci přemýšlet – chci cítit a naplno prožít vše, co zpívám.
Když zpíváte, musíte hudbě porozumět i jazykově. Často zpíváte italsky, francouzsky nebo německy. Jak pracujete s libretem a výslovností?
S tím pracuji dlouhodobě. Myslím, že jsem měla v životě obrovské štěstí na mentory. Zpěv studuji už dlouhou dobu a s hlasovými lekcemi jsem vždy měla i koučink zaměřený na styl. Mohlo jít o jazykovou průpravu, stejně jako o práci na určité interpretaci, kterou jsem chtěla hudbě vtisknout. Už od svých deseti let jsem měla obojí – technickou práci i stylovou přípravu. Po celou tu dobu mě navíc vedli mentoři, kteří sami ovládají několik jazyků a od mládí působili v operních domech, spolupracovali s mnoha umělci a dirigenty a všechno tohle cenné know-how mi mohli předat.
Velkou roli hrála i moje maminka, ta mluví několika jazyky – francouzsky, italsky, portugalsky, španělsky i anglicky a jako mladá navíc studovala latinu. Když mi bylo deset a učila jsem se italské, francouzské nebo později německé písně, vždy si se mnou sedla a foneticky jsme procházely text slovo po slovu. Díky tomu jsem si vztah k jazykům budovala od velmi útlého věku a stalo se to přirozenou součástí mého vzdělání. Hodně také poslouchám různé zpěváky a dirigenty a jejich interpretace – italské, francouzské, německé opery, od Mozarta přes Donizettiho až po Pucciniho. Snažím se do toho všeho ponořit, abych lépe pochopila, jak najít nejkrásnější a zároveň stylově správný způsob, jak tyto skladby interpretovat.
Myslím, že to vyžaduje hodně studia a mnoho let zkušeností – pochopit, co je stylově správné, jak vstoupit do fráze, jak vyslovovat, aby mi lidé skutečně rozuměli. Protože dikce je samozřejmě velmi důležitá, zásadní.
Když tedy pochopíte hudbu, musíte pracovat ještě s rolí jako takovou. Mnohdy zpíváte stejnou roli postupně v mnoha různých divadlech s různou scénou, režií a hudebním nastudováním. Uchováváte si nějaký základ role ve všech inscenacích, nebo začínáte pokaždé úplně od začátku?
Určitě začínám pokaždé od začátku. Dnes máme totiž mnoho inscenací, které jsou velmi současné – snaží se o moderní pohled na klasické opery. Například právě teď zkouším novou inscenaci Luisy Miller, která je natolik současná a moderní, že jsou chvíle, kdy si člověk není úplně jistý, co se vlastně děje. A to může být někdy dost komplikované.
Dokonce i přímo na jevišti si musím připomínat: „Nadine, tohle není tradiční pojetí Luisy Miller. Nestála bys takhle. Nedělala bys tato gesta.“ Musím být víc sama sebou, víc Nadine Sierrou roku 2026, než tradiční Luisou Miller. A to samé jsem musela udělat v mnoha dalších produkcích, ať už jsem zpívala Gildu nebo Violettu. Vkládám do těchto postav víc svého vlastního pohledu jako současná žena, protože právě to po mně režie a koncepce inscenace vyžadují.
Ano, jsou role, které zpívám opakovaně, ale pokaždé tyto dívky ztvárňuji trochu jinak. Někdy jim dodám víc síly nebo odvahy, jindy naopak něco uberu – podle toho, co daná inscenace potřebuje. Zpěv jako takový ale zůstává vždy stejný. Snažím se, aby byl pokaždé ještě lepší než předtím – jak po technické stránce, tak po stránce hudební interpretace. Dnes se od nás zpěváků očekává, že budeme dělat velmi různorodé a někdy i nesmírně náročné věci.
A jakým režiím dáváte přednost – tradičním, nebo moderním? Co je vám bližší?
Musím říct, že mám ráda tradiční inscenace, protože mám pocit, že režiséři, kteří je vytvářejí, mají často hlubší porozumění libretu i samotné opeře. Cítím u nich větší respekt k samotné podstatě umělecké formy. Ale pokud mám být opravdu upřímná – když narazím na současného režiséra, který operu i libreto skutečně dobře zná a dokáže vytvořit moderní inscenaci – funkční, silnou a zároveň přinášející zajímavé myšlenky vycházející z jádra příběhu – pak i taková inscenace může být naprosto skvělá.
Konec konců jde především o to najít talentovaného režiséra. Setkala jsem se i s mnoha takovými, kteří – a je mi líto to říct – prostě nemají talent režírovat operu. Nerozumějí této umělecké formě a někdy mám dokonce pocit, že ji ani nemají rádi, protože nevědí, jak s ní pracovat. A ti to pak vše nechávají na zpěvácích, ať si inscenaci na jevišti vlastně vytvoří sami. To jsem zažila mnohokrát a je to pak velmi náročné.
Miluji dobré režiséry. A je jedno, zda dělají tradiční nebo moderní inscenace – pokud mají talent a skutečnou lásku k opeře, je tam cítit obrovský rozdíl. A publikum to chce také – odcházet na konci večera s nezapomenutelným zážitkem. A o tom přece umění je.
Jaký vnímáte rozdíl mezi tím, když operu děláte scénicky nebo koncertně?
Někdy se přikláním spíš ke koncertním provedením oper, protože tam máte větší svobodu. Znovu se tím vracím k určitému dilematu: když spolupracujete s režiséry, kteří mají velmi konkrétní koncepci, může to někdy být omezující. A když cítíte omezení způsobené interpretací nebo scénickým pohybem, může to ovlivnit i zpěv samotný. Naopak při koncertním provedení máte svobodu – můžete si obléct, co chcete, není tam scéna ani rekvizity, nic, co by vás brzdilo v kreativitě. To může být velmi osvobozující a dává to vašemu výkonu otevřenost a flexibilitu.
Zažila jsem situace, kdy jsem při takovém koncertním provedení cítila reakce publika – byli doslova okouzleni, protože mohli zapojit vlastní představivost. Mysl diváka je v tu chvíli svobodnější, protože sleduje a poslouchá něco minimalističtějšího. Myslím, že právě moje kreativní stránka mi pak u některých koncertních formátů umožňuje vyjádřit se o trochu lépe než v klasické inscenaci.
Blíží se váš koncert v Praze. A není to poprvé, co do Prahy zavítáte. Jaký k ní máte vztah?
Miluji to tam. Při každé návštěvě Prahy jsem prožila nádherný čas. Opravdu. A publikum jsem si velmi oblíbila – je nadšené a srdečné. To je krásné, protože někdy se setkáte s publikem, které je spíš rezervované, zdrženlivé, chladnější nebo jen velmi formálně zdvořilé. Je proto úžasné, když v sále cítíte opravdové nadšení. A právě to jsem v Praze zažila. Lidé tam opeře rozumějí a dokážou ji ocenit. Usilovně pracuji a neustálé cestování je velmi únavné. Ale když vás pak přivítá takové publikum, jako je to pražské, máte pocit, že všechno to úsilí stálo za to. Je to naplňující a hluboce uspokojující pocit. Opravdu se moc těším.
Přemýšlíte někdy o tom, co byste dělala, kdybyste nemohla zpívat?
Ano, samozřejmě. Upřímně řečeno o tom přemýšlím hodně. A mám na tu otázku vlastně tři odpovědi.
Zaprvé – možná bych chtěla být kosmetičkou, specializovat se na péči o pleť. Baví mě starat se o pleť a pomáhat lidem, aby se „ve své kůži“ cítili sebevědoměji. Když jsem byla mladší, měla jsem sama problémy s pletí, takže k tomu mám velice osobní vztah. Líbí se mi i taková klidná lázeňská atmosféra – možnost pomáhat lidem relaxovat a zároveň sama pracovat v klidném prostředí.
Druhá možnost je mít malý obchůdek. Ani nevím přesně s čím, ale prostě mít takový ten režim od devíti do pěti. Někdy totiž pozoruji lidi, kteří mají pravidelnou pracovní dobu a říkám si, že je to vlastně docela hezké. Jako umělkyně mám často pocit, že moje kariéra jde kupředu, ale můj osobní život stojí tak trochu v pozadí. Pořád si kladu otázky: Budu mít někdy rodinu? Budu mít čas na dítě? Kdy budu mít další dovolenou? A co víkendy? Někdy zpívám v opeře i v sobotu, takže mám jen neděli na odpočinek – a to mi ani zdaleka nestačí. A pak je tu ten tlak – vystupování před lidmi, neustálý stres. Někdy si říkám, jaké by to bylo nemuset pořád podávat výkon, nemuset si nasazovat masku.
A třetí možnost – nepracovat vůbec, mít dítě a plně se mu věnovat. Užít si takové ty drobnosti: jít na brunch, zajít si na kávu, kdy se mi zachce, učit doma své dítě, venku si s ním hrát a nemít rozvrh organizovaný někým jiným.
Ano, přemýšlela jsem o tom mnohokrát. A myslím, že čím jsem starší – teď mi bude skoro 38 – tím častěji se k těmto úvahám vracím.
Myslím, že je to naprosto logické, protože umělecký život je trochu chaotický.
To rozhodně. Neustále jsem někde na cestách, pořád cestuji sem a tam. Je mnoho věcí, na které se mohu těšit, ale zároveň jsou otázky ohledně mé budoucnosti, na které nedokážu odpovědět. Moje kariéra je naplánovaná, ale můj osobní život ne. Je v tom značná nerovnováha.
A plánujete si vývoj kariéry spíše sama, nebo vám někdo pomáhá?
Určitě mi pomáhá moje manažerka. V operním světě se věci plánují hodně dopředu, někdy i čtyři nebo pět let. A někdy si říkám: Opravdu to budu chtít dělat i za čtyři nebo pět let? Je těžké projektovat sama sebe tak daleko do budoucnosti. A člověk si nemůže být úplně jistý, jestli je to cesta, po které chce jít. Když přemýšlím o blížícím se období kolem čtyřicítky, mám určité otázky. A moje manažerka to naštěstí ví. Ví, že jsem měla i vlastní pochybnosti o tom, co vlastně od života chci. Ale myslím si, že je to naprosto lidské. Kdybych se soustředila jen na kariéru a na nic jiného, nepřipadalo by mi to normální. Cítila bych se spíš jako stroj než jako člověk. Jsem ráda, že mám smíšené pocity a že mě někdy překvapí neočekávané věci. Myslím, že je důležité přijmout i to, že se občas cítíme nejistě nebo trochu v napětí.
Já mám štěstí. Mnoho umělců má manažery, kteří je tlačí do určitých rozhodnutí nebo v nich vyvolávají pocit viny, když něco odmítnou nebo nevydělávají co nejvíc peněz. Já mám štěstí, té mé na mně záleží především jako na člověku. A to je pro mě nesmírně důležité.
Děkujeme za rozhovor!
