Jubilantka Libuše Bláhová

Jiří Fuchs, 01.03.2013 0:00

Paní Libuše Bláhová, dlouholetá sólistka opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, se dožívá 1. března 2013 neuvěřitelné devadesátky. Významná česká sopranistka lyrického a koloraturního oboru byla přední sólistkou plzeňské opery od roku 1949 do roku 1980. Do jaké doby operního života v Čechách tehdy mladá zpěvačka vstupovala? Pokud uvažujeme o zlaté éře české opery, myslíme éru velkých osobností v Národním divadle v Praze od roku 1945 po konec šedesátých let. Ale ona zlatá éra, aniž jsme to tehdy tušili, zasahovala také mimopražské operní scény. Až by se nám z toho mohla dnes zatočit hlava, kdybych zde vyjmenoval tehdejší osobnosti českého operního života. Osobnosti Plzně, Brna, Ostravy, Liberce… Vydalo by to na sociologicko-psychologickou studii, která by nacházela nesnadno odpověď na ono slůvko PROČ zrovna v této době? Ale obdobnou situaci spatřujeme ve slavných šedesátých letech v českém filmu, činohře, ve vzniku divadel malých forem, v explozi dobrých zpěváků populární hudby, v České filharmonii i ve FOKu.Jak se dnes módně říká, monitoroval jsem šedesátá léta opery v Plzni, aneb byl jsem u toho coby student plzeňského gymnázia. Generace, která zahajovala svůj umělecký život v poválečných letech, měla v Plzni mnoho osobností. Spolu s paní Bláhovou připomenu za všechny Věru Vlčkovou, Miloslavu Šeflovou, Zdeňka Jankovského, Oldřicha Spisara, Miroslava Frydlewicze, Jaroslava Hlubka, Josefa Hořického, Karla Křemenáka, Karla Harvánka či Jiřího Berdycha, do Národního divadla odešli již Věra Soukupová, Karel Berman a Viktor Kočí, brzy poté také Oldřich Spisar.

Naše jubilantka Libuše Bláhová po krátkém působení v Opavě a Ústí nad Labem nastoupila do angažmá v Plzni roku 1949. Absolventka pražské konzervatoře ve dvou oborech, klavír a zpěv (u profesora Egona Fuchse), se brzy stala v Plzni přední sólistkou. Její měkký, kulatý hlas se vyznačoval neobyčejnou libozvučností a přirozenou tónovou krásou. Byl to soprán typicky hlavové registrální struktury lyrického hlasu, s koloraturní pohyblivostí virtuózního charakteru. Tónově pevného, bez náznaku nepravých vibrat a schopný jemných dynamických diferenciací. Zdánlivě útlý ve zkušebnách, ale v prostoru divadla až překvapivě nosný! Za sebe bych rád podtrhnul, že ve vokalizaci zcela přirozený! S naprosto perfektně formovaným vokálem “í”, tak často zrovna sopranistkami neutralizovaným až k naprosté nesrozumitelnosti. S vysokou kulturou hudebních frází, bezvadnou výslovností! Vždyť se tehdy nikde nezpívalo v originálech, ale v překladech do češtiny. Proslula nosnými piany, kterými okouzlovala např.ve Verdiho Traviatě. Ale také ve Smetanově Jitce v Daliboru v posledním obrazu („Hle, ta rajská vesny růže…“), tam byla její pianissima úžasná.Soprán paní Bláhové byl oborově podobný Marii Tauberové a Stanislavě Součkové, tuto velkou českou „trojku“ spojovala i generační podobnost. Libuše Bláhová byla vynikající představitelkou dívčích lyrických sopránů Smetanových oper jako je Barče, Katuška, Blaženka, ale i půvabná Esmeralda. Svrchovaná Terinka Dvořákova Jakobína nebo skvělý Ariel ve Fibichově Bouři. Ve světové opeře vytvořila bravurně Verdiho Violettu, ale i Gildu v Rigolettovi, byla neobyčejně pěvecky i herecky elegantní Rosinou v Rossiniho Lazebníku sevillském. Virtuózní Filinou v Mignon Ambroise Thomase si dodnes zřetelně vybavím, jak doslova perlila líbivé koloratury árie. Byla senzační Norinou v Donizettiho Donu Pasqualovi, to ještě s Karlem Bermanem v titulní roli. Pamatuji na její velmi působivou Markétku ve dvou inscenacích Gounodova díla Faust a Markétka, neobyčejně kantabilně a ve výrazu přednesenou. Vnitřně byla přesvědčivá její Mimi v Pucciniho Bohémě. Vybavuje se mi také Nedda ve skvělých Komediantech Ruggera Leoncavalla s impozantním Caniem Jaroslava Hlubka. Po velké éře dirigenta Bohumíra Lišky se stala i v následujících létech dr. Karla Vašaty dominantní osobností. Spolu s Věrou Vlčkovou a mezzosopranistkou Libuší Neubarthovou vytvářely důležité trio dam kolem šéfa opery Karla Vašaty, který svojí dramaturgií vycházel pěvecky vyspělým pěvkyním vstříc. Smetanova Karolina ve Dvou vdovách, jakoby snad byla Smetanou napsána paní Bláhové na tělo. Nelze nevzpomenout Donizettiho premiéru opery Lucrezia Borgia v roce 1973 v režii Bohumila Zoula. Zajímavostí byly tehdejší oborově zdánlivě protipólné alternace koloraturně lyrické a dramatické sopranistky, konkrétně tehdy Libuše Bláhové a Věry Vlčkové. I když Karel Petr tehdy charakterizoval dr. Vašatu ve smyslu „Karl Böhm a já, neboli já a Karl Böhm“, což se tehdy opravdu zdálo symptomatické, Vašata to ale vystihl dobře. Když se technicky výborně a tím i lehce tvoří tóny, pak se u Donizettiho mohou zdánlivě protipólné hlasové obory setkávat. Byla i Jitkou ve slavné premiéře Smetanova Dalibora v roce 1974, který pod taktovkou Josefa Chaloupky uzavřel velkolepý cyklus Smetanových oper, včetně fragmentu Violy. Pěvci Zdeněk Jankovský a Karel Petr odcházeli tehdy do angažmá Národního divadla v Praze. Byla to úžasná premiéra. Jsem zpětně vděčen, že jsem mohl být u toho… Dnes je asi stěží představitelné, že by zazněla v jednom měsíci všechna Smetanova díla v rámci festivalu! To potřebuje stabilizované soubory. Však jubilantka vzpomínala v publikaci Divadelní návraty pana redaktora Jiřího Šantory, jak v té její době udržovala opera v Plzni plných dvacet šest titulů v repertoáru zcela mimo abonentní cykly! Ano, mohu to dosvědčit. Proto byla možná sobotní volná představení s mnoha hosty, ať z Národního divadla, ať s hosty ze světa, obvykle na prahu jejich velkých kariér (například Ion Buzea, Zurab Andžaparidze, Jelena Obrazcovova, Jurij Mazurok, Vladimir Atlantov, Gaetano Bardini, Giuseppe Valdengo a další). Samozřejmě toto si mohl dovolit jen stabilní soubor s pevně zastoupenými hlasovými obory a jistě i velkou pílí. Vyhrát tehdy operní titul pro abonmá a odložit ho „k ledu“ bylo nemyslitelné. Ta zmíněná volná sobotní představení se zajímavými hosty, která byla často vyprodána, by byla nemohla jinak existovat. Vzpomenu si přesně na nádherné Bohémy, kde měla Libuše Bláhová po boku jako hosta jednu sobotu Itala Gaetana Bardiniho a jinou zase Iona Buzeu, který se rok poté stal kmenovým sólistou Met v New Yorku. Bylo to v roce 1966. Představení, které bylo fascinací, zůstane pro mne navždy zakotveno jako zážitek zcela mimořádný. Kupodivu tento nádherný trend operního divadla za doby normalizace postupně mizel. Každý pěvec má z mnoha rolí za svoji kariéru několik, které hluboce proniknou pod kůži posluchačů. U sebe to cítím tak, že tyto role se mi až hluboce vtisknou do podvědomí a vytěsní průměrnější zážitky. Když u paní Bláhové si mám bez delšího přemýšlení vybavit její nejpůsobivější kreace, pak musím za sebe vysoce vyzdvihnout Rossiniho Rosinu v Lazebníku sevillském, v mimořádně zdařilé režii Hanuše Theina. Kabinetní ukázka preciznosti a kultivace pěvecké i neobyčejné jevištní přirozenosti. Lazebník s jejími jevištními partnery Miroslavem Frydlewiczem, Zdeňkem Jankovským, Karlem Křemenákem, Jiřím Berdychem a Karlem Harvánkem byl pro mne nejlepším Lazebníkem, kterého již žádný scénicky nepřekonal. Ba ani ten tehdejší v Praze, v úplně stejné Theinově báječné režii. Verdiho Traviatu z roku 1963 (rovněž Thein), musím pokládat za vrcholný bod umění pěvkyně, tehdy těsně po čtyřicítce. Na premiéru psal kritiku v plzeňském tisku tehdy výstižně pan Miroslav Šmíd, otec současného šéfa opery v Plzni. Dovolím si ocitovat jeho tehdejší slova v kritice pro tehdejší Pravdu z roku 1963: „Violetta Libuše Bláhové působí nesmírně přesvědčivě. Pohybuje se volně, nenásilně a vždy účelně. Hlas ovládá s naprostou jistotou, až perfektně. Její projev, toť dokonalé pochopení složitého duševního procesu mladé nemocné ženy….“ Zbývá dodat, že velký duet Violetty s otcem Germontem, kdy posléze slibuje vzdát se Alfreda, byl netušeným zážitkem. Zejména, pokud se sešla na jevišti s barytonistou Josefem Hořickým. Ta opravdová hloubka výrazu, sebeméně nepředstíraného, byla kabinetní ukázkou vyspělého operního herectví. Její text v pianu – „té dívce líbezné můžete říci, Alfréda lásky své, že se hodlám zříci…“ – sotva nechala někoho svou působivostí chladným. A reakci Germonta – „plač jen, plač jen dítě mé“ – co platno, ani Hvorostovsky spolu s Dessay v přenosu z Met neměli tu citovou opravdovost, jaká doslova tryskala v tomto místě ze zmíněné, výrazově tak disponované dvojice pěvců.V naší národní tvorbě se mi okamžitě vybavuje Karolina Smetanových Dvou vdov, dokonalá v tónu, výrazu a dikci, srovnatelná s Marií Tauberovou, legendou tehdejší doby. Málokdy se vidí Karolina tak pěvecky a jevištně přirozená. Rovněž její Jitka ve Smetanově Daliboru se mi hned vybavuje, řekl bych až ideálním spojením lyrického a dramatičtějšího akcentu této nijak snadné Smetanovy partie. Světe div se, jako třetí se mi vybaví půvabný a pěvecky nosný duch Ariel v inscenaci Fibichovy Bouře. Možná to bylo umocněno i tehdejším nenuceným půvabem pěvkyně na jevišti a nádhernou inscenací se skvělými výkony Josefa Hořického coby vládce Prospera a Zdeňka Jankovského jako Fernanda. Měl bych připomenout i kreace Mozartových oper, ale ty v Plzni nebyly tak časté. V Liškově období byla skvělou Zerlinou v jeho Donu Giovannim, v době Vašatově se mohla blýsknout stylovou Zuzankou ve Figarově svatbě. Paní Bláhová byla velmi muzikální, spolu s Karlem Křemenákem udivovali zpěvem prima vista. Není divu, že byla obsazována do rolí v moderní operní tvorbě nebo na koncertech SČSKU (stručně – Svazu skladatelů) prezentovala soudobé novinky písňové tvorby.Libuše Bláhová zakončila svoji aktivní divadelní dráhu v roce 1980, ještě daleko před svou šedesátkou. Ale byla dál aktivní pedagogicky i v roli hlasové poradkyně divadla. Paní Bláhová představuje, přeneseně vzato, zlatou éru plzeňské opery. Ale svojí vysokou profesionalitou a vnitřní uměleckou přesvědčivostí jí patří pevné místo ve zlaté éře celého českého operního divadla. K tomu není nezbytně nutné být sólistou Národního divadla v Praze, byť je to jistě meta (například Vilém Přibyl zůstal v Brně a přesto je v celé poblachutovské éře nejvýznamnějším českým tenoristou). Paní Bláhová je z tohoto rodu pěvců a pěvkyň. Ač nežila přímo v centru, patří k tomu nejlepšímu v poválečné historii české opery.