Jubileum opery v Amsterdamu (2)

(dokončení)

Otevření nové divadelní budovy, která dostala název Muziektheater, bylo spojeno s několika velmi významnými událostmi.

V roce 1985 došlo, jak bylo zmíněno v minulém dílu (zde ), ke spojení tří orchestrů do podoby Nizozemské filharmonie a jejím šéfem se stal německý dirigent Hartmut Haenchen. Původní nadace nizozemské opery se změnila do podoby nové instituce nazvané De Nederlandse Opera (Nizozemská opera) a Haenchen se stal jejím šéfdirigentem. Hans de Roo odešel ze své funkce a jeho činnost byla po zásluze poctěna. Ředitelem divadla byl jmenován významný hudební skladatel Jan van Vlijmen, který s operou spolupracoval intenzivně od jejích počátků. Především pečoval o moderní repertoár, který byl vesměs uváděn na scéně Divadla Carré.

Jan van Vlijmen hodlal pokračovat v nastoupené linii a otevřít divadlo moderním proudům. Ke spolupráci přizval například velmi progresivního (a také kontroverzního) italského divadelníka Daria Fo, který nastudoval v netradičním, jevištně velmi působivém pojetí Rossiniho Lazebníka sevillského. Představení sklidilo velký úspěch a dodnes se vrací na repertoár divadla. Představy Jana van Vlijmena ovšem narazily na ekonomické a provozní možnosti. V důsledku toho v roce 1987 van Vlijmen na svou funkci rezignoval. Byla vytvořena funkce správního ředitele, jenž zabezpečoval provoz domu Muziektheater. Do této funkce byla jmenována zkušená ekonomka Truze Lodder, která ji úspěšně vykonávala čtvrtstoletí až do svého odchodu do důchodu v roce 2012. Díky ní se v divadle vytvořil stabilizovaný systém řízení, který umožnil bezchybné fungování mimořádně složitého provozu této instituce.

Personální změny byly dokončeny v roce 1988, kdy byl do funkce uměleckého ředitele jmenován Pierre Audi. Syn francouzského otce a libanonské matky, který se narodil v Bejrútu, své dětství prožil dílem v Libanonu a dílem ve Francii. Po přestěhování rodiny do Anglie získal všestranné a hluboké znalosti v několika oborech studiem na prestižních britských univerzitách a po studiích se plně věnoval divadlu. V Londýně založil divadlo Almeida, které se pod jeho vedením stalo jednou z předních britských scén usilujících o moderní divadelní projev. Spolu s Hartmutem Haenchenem vytvořili vynikající dvojici, která promyšleně a důsledně budovala pověst amsterdamské operní scény jako jednoho z evropských center moderního hudebního divadla.

Hartmut Haenchen se narodil v roce 1943 v Drážďanech. Ve svém rodném městě vystudoval a zde se také začal věnovat dirigentské profesi. V krátkém čase se stal jedním z nejperspektivnějších operních dirigentů mladé generace, což prokázal svými inscenacemi v Drážďanech, Berlíně a posléze v mnoha operních souborech po celém světě. Stal se jedním ze špičkových (nejen) operních dirigentů, který je neustále zván ke spolupráci na čelných scénách.

Momentálně například pravidelně spolupracuje s madridským Teatro Real, kde uvedl Musorgského Borise Godunova, a chystá se na premiéru Wagnerova Tannhäusera, která se připravuje na duben 2016 v londýnské Covent Garden.

V Amsterdamu se Haenchen prosadil především jako dirigent oper německých klasiků, Webera, Wagnera a Richarda Strausse. V roce 1987 bylo s nadšením přijato jeho hudební nastudování Wagnerova Tristana a Isoldy ve znamenité režii Jürgena Gosche. O tři roky později následoval Parsifal, kterého vytvořil ve spolupráci s dalším výborným činoherním režisérem Klausem Michaelem Grüberem.

Se stejnou péčí a zaujetím ale přistupoval ke studiu všech oper, které dirigoval, ať se jednalo o díla Giuseppa Verdiho, Giacoma Pucciniho, či Petra Iljiče Čajkovského. Z jeho inscenací významných operních děl dvacátého století bych chtěl připomenout alespoň Bartókův Modrovousův hrad a operu polského skladatele Karola Szymanowského Král Roger. Vysoce ceněny byly jeho inscenace novinek soudobé německé tvorby (Král Lear Ariberta Reimanna anebo Zimmermannovi Vojáci). Mnohé z jeho úspěšných inscenací vznikly právě ve spolupráci s Pierrem Audim.

Audiho můžeme označit za skutečného workoholika se vším, co toto slovo znamená. Během jeho dosavadní ředitelské kariéry bylo v Amsterdamu uvedeno více než sto osmdesát nových produkcí. Dvacet oper zde mělo svou světovou premiéru… Vedle toho se Audi věnoval pilně režii (do dnešního dne se počet jeho režií na mateřské scéně blíží k padesátce) a aniž by zanedbával své ředitelské i režisérské povinnosti na domácí scéně, úspěšně hostoval i na řadě operních scén zahraničních. Kromě toho má za sebou také řadu výborných činoherních inscenací, jako byl například Shakespearův Timon Athénský na scéně amsterdamského Městského divadla. Když se v roce 2004 hledal nový ředitel pro newyorskou Met, byl prý Audi mezi kandidáty. Zatím na vysoce prestižní scéně v newyorském Lincoln Center alespoň v roce 2010 pohostinsky režíroval Verdiho Atillu.

Do historie amsterdamské opery se Audi zapsal výrazně dvěma cykly. Jedním byl cyklus oper Claudia Monteverdiho, který tvořily inscenace jeho oper Odysseův návrat do vlasti, Souboj Tancreda a Clorindy, Orfeo, Madrigaly a Korunovace Poppey. Tím druhým byl mozartovský cyklus, jehož součástí byly opery Mithridates, král pontský, Král pastýřem, Kouzelná flétna a Titus.

V posledních letech dvacátého století v Amsterdamu hostovalo mnoho významných dirigentských a režisérských osobností. V roce 1986 zde poprvé režíroval slavný Robert Wilson. Inscenoval zde tehdy svůj velkolepý projekt, operu Philipa Glasse CIVIL warS, v níž je propojeno téma americké občanské války s konflikty současnosti. Později zde režíroval například operu De Materie Louisa Andriessena. Na scéně Stopery se setkáváme s Willym Deckerem, režisérem vyhledávaným na předních světových operních scénách, který zde uvedl pod taktovkou Hartmuta Haenchena velmi působivé představení Bergova Vojcka. Z mnoha jeho dalších představení připomeňme alespoň Reimannova Krále Leara a Janáčkovu Káťu Kabanovou, která se několikrát v průběhu let do repertoáru vrátila.

Jako citlivý janáčkovský režisér, který se velmi zasloužil o popularitu Janáčkových děl v Nizozemsku, se později projevil také Brit Richard Jones (inscenace Jenůfy, v níž Petr Straka vytvořil postavu Laci, anebo velmi netradičně, ale s duchem Janáčkova díla plně souznějící představení Příhod lišky Bystroušky). Jones byl rovněž autorem inscenace Čajkovského Mazepy a Wagnerova Bludného Holanďana. Jeho anglický kolega Peter Sellars se proslavil inscenací Debussyho Pelléa a Mélisandy, operou Johna Adamse Nixon v Číně a večerem, na němž byla v roce 1998 provedena dvě díla Igora Stravinského, Oidipus rex a Žalmová symfonie. Dalším ze světově proslulých režisérů, který v té době vstoupil na amsterdamské jeviště, byl Robert Carsen ve své inscenaci Poulencových Dialogů karmelitek.

Z dirigentů se sluší připomenout zejména Nikolause Harnoncourta, který slavil mimořádný úspěch svým nastudováním cyklu tří Mozartových oper na libreta Lorenza da Ponte (Così fan tutte, Figarova svatba a Don Giovanni) a obohatil repertoár o jiskřivé nastudování klenotu zlaté éry vídeňské operety, Netopýra Johanna Strausse.

De Nationale Opera hostila rovněž četné významné světové operní pěvkyně a pěvce. Zmiňme se alespoň o sólistech z domácí nizozemské líhně, kteří se stali ozdobou světových operních scén. Na hvězdu šedesátých a sedmdesátých let Gré Brouwenstijn navázala o generaci mladší Cristina Deutekom, která se na scéně De Nationale Opera proslavila především v rolích, které patřily k jejím nejúspěšnějším, v Královně noci v Mozartově Kouzelné flétně a v titulní postavě Pucciniho Turandot. V rolích Vojcka a Dona Giovanniho oslnil publikum barytonista John Bröcheler.

Soustavná pozornost byla věnována domácí původní tvorbě. Čelné místo v ní zaujal někdejší hlavní autor problematické Reconstructie Louis Andriessen. Premiéru jeho opery Rosa – A Horse Drama stejně jako pozdější premiéry jeho dalších novinek dirigoval jeho stálý spolupracovník Reinbert de Leeuw (tituly novinek, pokud tato díla nejsou u nás známá, uvádíme ve znění, v jakém byly na scéně De Nationale Opera uvedeny).

Jedním z vrcholů devadesátých let byla inscenace Schönbergovy nesmírně náročné, u nás bohužel dosud nikdy neuvedené opery Mojžíš a Aron, jež byla dílem režiséra Petera Steina a dirigenta Pierra Bouleze, který operu nastudoval s vynikajícím Concertgebouw orchestrem.

Vrcholem Haenchenovy a Audiho spolupráce bylo první nizozemské provedení kompletního Wagnerova Prstenu Nibelungova. Inscenace, k níž vytvořil impozantní scénické řešení dlouholetý výtvarný spolupracovník divadla George Tsypin, se dodnes pravidelně vrací na repertoár De Nationale Opera. V této souvislosti je nutné jmenovat ještě dalšího častého a výborného scénografa úspěšných inscenací De Nationale Opera, Wolfganga Gussmanna.

Po premiéře Prstenu Nibelungova se s divadlem ve funkci šéfdirigenta rozloučil Hartmut Haenchen, který byl posléze vyznamenán udělením Řádu Zlatého nizozemského lva. S divadlem se ale Haenchen nerozloučil natrvalo. Dodnes se s ním setkáváme na divadelních programech při představeních, která diriguje.

Do nového tisíciletí vstoupila De Nationale Opera pod novým šéfdirigentem. Stal se jím amsterdamský rodák Edo de Waart (narozen 1941). Ve svých třiadvaceti letech se de Waart stal vítězem velice prestižní newyorské Mitropoulusovy dirigentské soutěže. Měl možnost pracovat rok po boku Leonarda Bernsteina. Po návratu do Holandska se s ním mohli setkat i návštěvníci amsterdamské opery. Jedním z představení, v nichž zahájil svou hvězdnou kariéru, byla v roce 1971 premiéra Beethovenova Fidelia, v němž roli Leonory zpívala slavná Gré Brouwenstijn.

V sedmdesátých a osmdesátých letech působil de Waart v USA a v Austrálii. V Amsterdamu dirigoval po svém nástupu například Musorgského Borise Godunova v režii Willyho Deckera. V režii Andrease Homokiho nastudoval Janáčkovu Jenůfu (s Petrem Strakou) a dirigoval rovněž Věc Makropulos. S Pierrem Audim byli autory velkolepé inscenace Berliozových Trojanů, v nichž roli Kasandry ztvárnila amsterdamská rodačka působící na čelných světových operních scénách, Eva-Maria Westbroek. Dirigoval rovněž premiéru Wagnerova Lohengrina, kterou režíroval Pierre Audi, a Pucciniho Madame Butterfly, jejímž jevištním tvůrcem byl Robert Wilson. Určité neshody mezi de Waartem a režiséry těchto inscenací měly patrně svůj podíl na jeho odchodu z divadla, i když sám dirigent uváděl jako příčinu rodinné důvody.

Z dalších významných inscenací de Waartovy šéfdirigentské éry připomeňme především nové nastudování Tristana a Isoldy pod taktovkou Simona Rattlea, dále pak Haenchenovu a Homokiho inscenaci Bergovy Lulu, v níž roli dr. Schöna ztvárnil John Böcheler, Pucciniho Turandot pod taktovkou Richarda Chaillyho a mimořádně zdařilou inscenaci Verdiho Dona Carlose, kterou nastudoval Riccardo Chailly s režií Willyho Deckera. V uvedeném období zpívala v Amsterdamu rovněž Magdalena Kožená v titulní roli Růžového kavalíra a v roli Sesta v Händelově Juliu Caesarovi.

Z novinek v tomto období upoutala pozornost opera maďarského skladatele Petera Eötvöse Balkon podle slavné absurdní hry Jeana Geneta. Skladatel Eötvös sám inscenaci hudebně nastudoval a dirigoval. Edo de Waart se jako dirigent podílel v De Nationale Opera celkem na sedmačtyřiceti inscenacích. Po svém odchodu působil řadu let v USA, především ve filharmonii v Milwaukee. Letos byl jmenován šéfdirigentem Filharmonie na Novém Zélandě.

Po de Waartovi nastupuje v roce 2004 dirigent mladší generace Ingo Metzmacher (narozen 1959), který si ale v té době už získal značnou proslulost především svým působením v Hamburku.

Ve své první sezoně diriguje například Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky (režisérem inscenace je Richard Jones) a Kornogoldovo Mrtvé město (režie Willy Decker). V téže sezoně je například také uveden Lucio Silla pod taktovkou maďarského dirigenta Ivána Fischera, z novinek pak opera mladého nizozemského autora Michela van der Aa After Life a opera čínského skladatele Tan Duna Tea.

Událostí sezony se stala nová inscenace Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu. Dirigentem představení, o jehož hudební doprovod se postaral orchestr Concertgebouw, byl jeho šéfidirigent Mariss Jansons a režisérem Peter Stein. V titulní roli triumfovala Eva-Marie Westbroek. Roli Zinovije ztvárnil slovenský tenorista Ľudovít Ludha.

Představení se stalo nejvýznamnější událostí každoročně pořádaného vysoce prestižního mezinárodního festivalu, který se jmenuje Holland Festival. Koná se v Amsterdamu v měsíci červnu. Ředitelem festivalu se v roce 2005 stal Pierre Audi, který tuto funkci vykonával do roku 2014.

Zde si dovolím malou jazykovou odbočku. Oficiální název státu zní Koninkrijk der Nederlanden (Nizozemské království). Název Holland nesou pouze dvě provincie Noord Holland (centrum Harlem) a Zuid Holland (centrum Den Haag). Jedná se o dvě nejlidnatější země státu. Žije v nich více než čtyřicet procent obyvatel a jsou v nich největší městské aglomerace, Amsterdam, Rotterdam a Den Haag. Do značné míry vzhledem k těmto faktům se stalo – zejména v zahraničí – zvykem používat jmen Holandsko, holandský pro celý stát. V současné době jej častěji používají i sami Nizozemci. Nepochybně k tomu přispěla globalizace a hlavně vliv angličtiny. Jen ve Spojených státech se oficiálně řada území, která kdysi patřila holandským kolonizátorům, jmenuje dodnes New Holland. Protože dnes je většina oficiálních textů o činnosti amsterdamské opery publikována souběžně v angličtině, používá se v nich jako oficiální název divadla Dutch (holandská) National Opera. (Zkrátka DNO, která se ovšem používá i jako zkratka pro název De Nationale Opera, jak se divadlo jmenuje od poslední reorganizace, která proběhla v roce 2012.)

Touto odbočkou jsme se dostali k jedné zásadní záležitosti. V posledních letech je velká část inscenací studována v koprodukci s jinými velkými operními domy ve světě. Tato praxe se nám nemusí líbit, ale pravdou je, že umožňuje ekonomicky efektivnější a umělecky kvalitnější produkce. Metzmacher věnoval značnou pozornost původní tvorbě domácí i zahraniční. Byla uvedena například operní novinka německého autora Franze Schrekera Die Gezeichneten, kterou nastudoval tandem Metzmacher–Kušej. Pierre Audi jako režisér připravil dvě pozoruhodné premiéry Svatého Františka z Assisi Olivera Messiaena a operu Jonathana Harveye Wagner Dream, která se zabývá závěrem života velkého skladatele v určitých souvislostech. Ingo Metzmacher opouští funkci šéfdirigenta, která po nějaký čas zůstává neobsazena, ale do Amsterdamu se jako dirigent čas od času vrací.

Do divadla přichází mladý dirigent Marc Albrecht (narozen 1964). V Hamburku byl nějaký čas asistentem svého jmenovce Gerda (nejsou spřízněni). Poté na sebe záhy upozornil v Darmstadtu a Štrasburku. V roce 2008 v Amsterdamu s režisérem Andreasem Homokim nastudoval snad nejobtížnější jevištní dílo Richarda Strausse, jeho operu Žena beze stínů. Pierre Audi uvádí v té době další operu, dílo čínského skladatele Tan Duna Marco Polo. V dalších letech se se jménem Marka Albrechta setkáváme například v inscenacích další novinky Franze Schreckera Der Schatzgräber, Mozartovy Kouzelné flétny či Straussovy Elektry. Dvojice anglických inscenátorů dirigent Ivor Bolton a režisér Richard Jones nastudovala v Amsterdamu poprvé Brittenovu operu Billy Budd. Ivor Bolton se rovněž představil jako dirigent Händelovy Deidamie. Do divadla se po několika letech vrátil Robert Wilson, který zde nastudoval operu Philipa Glasse Einstein on the Beach.

V září 2011 slaví budova Stopery své pětadvacáté narozeniny. Při této příležitosti byl Marc Albrecht jmenován dalším, v pořadí pátým šéfdirigentem divadla. Divadlo, které od té doby nese oficiální název De Nationale Opera, dostalo novou ředitelku, kterou je Els van der Plas, jež je zodpovědná za divadlo jako celek. V čele soborů stojí jejich ředitelé, v opeře Pierre Audi a v baletu Ted Brandsen.

Pierre Audi obdržel za svůj přínos nizozemské kultuře vysoká vyznamenání – Řád nizozemského lva a Vermeerovu cenu, což je nizozemská varianta státní ceny. K vedení opery ještě připočtěme dlouholetého vynikajícího dramaturga Klause Bertische.

Opera pokračuje pod novým názvem v dalších úspěších. Marc Albrecht nastudoval Straussovu Arabellu a Prokofjevova Hráče. S velkým ohlasem se setkala inscenace opery Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova Legenda o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii, kterou nastudovali dirigent Marc Albrecht a režisér Dmitrij Čerňakov, který byl současně autorem velmi působivého scénického řešení.

Orchestr Concertqebouw se podílel na mimořádných úspěších inscenací Wagnerova Parsifala (dirigent Iván Fischer), Verdiho Falstaffa (dirigent Daniele Gatti, který od příštího roku přebírá po Janssonsovi šéfovské žezlo v orchestru) a Bergovy Lulu (dirigent Lothar Zagrosek). Zcela mimořádnou událostí bylo první scénické provedení Schönbergových Písní z Gurre v roce 2014, které nastudovali dirigent Marc Albrecht a režisér Pierre Audi.

Pravidelnou pozornost věnuje De Nationale Opera představením pro mladé diváky. Mladá, velmi talentovaná režisérka Lotte de Beer, která se už představila publiku jako režisérka opery domácího autora de Raafa Waiting for Miss Monroe, se této činnosti pravidelně věnuje. Velký úspěch u mladých diváků mělo například zpracování Wagnerova mýtu o Nibelunzích pro dětského diváka pod názvem Ringetje (Prstýnek).

V Nizozemsku působí ještě dva zájezdové operní soubory. Jeden sídlí v Enschede. Jmenuje se Nederlandse Reisopera a ve své činnosti navazuje na někdejší Operu Forum, která byla založena v roce 1955. Orchestrální doprovod k jejím představením obvykle zajišťuje jeden z nejstarších holandských symfonických orchestrů, Het Gelders Orkest z Arnhemu, který slaví sto dvacet pět let své existence.

U nás známější je Opera Zuid, která má sídlo v pohraničním Maastrichtu. V roce 2012 měli návštěvníci festivalu Janáček Brno možnost vidět v provedení tohoto souboru představení Káti Kabanové, které režíroval významný německý režisér Harry Kupfer.

Opera Zuid slaví letos své pětadvacáté narozeniny. Tento soubor věnuje české operní tvorbě soustavnou pozornost. Už v roce 1988 zde nastudoval zanícený propagátor české operní tvorby David Pountney Juliettu Bohuslava Martinů. A za dobu své existence soubor, který se svými inscenacemi objíždí všechna větší města v Nizozemí, uvedl už, pokud je mi známo, také Jenůfu, Rusalku a Věc Makropulos.

Při psaní o osudech Národní opery v Amsterdamu mne neustále pronásledovaly tři myšlenky. Přes veškerou zcela oprávněnou nostalgii po pevných repertoárových souborech, které existovaly v naší minulosti, není pro špičkové české operní ansámbly, chtějí-li výrazně vstoupit do mezinárodní konkurence, jiná cesta než určitá forma stagionového systému. Dále jsem si uvědomil, jak nutná je vazba souboru na určitou budovu. Je samozřejmě dobré a prospěšné, zvolí-li se pro určitý typ inscenace prostor, který jí vyhovuje lépe než vlastní sídlo souboru, ale stěhování souboru z jedné budovy do jiné analogického typu pokládám za mimořádně škodlivý nesmysl. A ten třetí povzdech je možná typicky brněnský: měli bychom si konečně uvědomit, že mimořádný úspěch, kterému se těší Janáčkovo dílo v zahraničí, vyvěrá mimo jiné z toho, že tvůrci jeho inscenací přes riziko všech možných chyb, nedorozumění a vážných omylů nebyli vázáni premisou, že existuje jediná správná představa toho, jak má scénická interpretace Janáčkových děl vypadat.