Jubileum opery v Amsterdamu (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

(dokončení)

Otevření nové divadelní budovy, která dostala název Muziektheater, bylo spojeno s několika velmi významnými událostmi.

De Nationale Opera Amsterdam (foto archiv)
De Nationale Opera Amsterdam (foto archiv)

V roce 1985 došlo, jak bylo zmíněno v minulém dílu (zde ), ke spojení tří orchestrů do podoby Nizozemské filharmonie a jejím šéfem se stal německý dirigent Hartmut Haenchen. Původní nadace nizozemské opery se změnila do podoby nové instituce nazvané De Nederlandse Opera (Nizozemská opera) a Haenchen se stal jejím šéfdirigentem. Hans de Roo odešel ze své funkce a jeho činnost byla po zásluze poctěna. Ředitelem divadla byl jmenován významný hudební skladatel Jan van Vlijmen, který s operou spolupracoval intenzivně od jejích počátků. Především pečoval o moderní repertoár, který byl vesměs uváděn na scéně Divadla Carré.

Jan van Vlijmen hodlal pokračovat v nastoupené linii a otevřít divadlo moderním proudům. Ke spolupráci přizval například velmi progresivního (a také kontroverzního) italského divadelníka Daria Fo, který nastudoval v netradičním, jevištně velmi působivém pojetí Rossiniho Lazebníka sevillského. Představení sklidilo velký úspěch a dodnes se vrací na repertoár divadla. Představy Jana van Vlijmena ovšem narazily na ekonomické a provozní možnosti. V důsledku toho v roce 1987 van Vlijmen na svou funkci rezignoval. Byla vytvořena funkce správního ředitele, jenž zabezpečoval provoz domu Muziektheater. Do této funkce byla jmenována zkušená ekonomka Truze Lodder, která ji úspěšně vykonávala čtvrtstoletí až do svého odchodu do důchodu v roce 2012. Díky ní se v divadle vytvořil stabilizovaný systém řízení, který umožnil bezchybné fungování mimořádně složitého provozu této instituce.

Personální změny byly dokončeny v roce 1988, kdy byl do funkce uměleckého ředitele jmenován Pierre Audi. Syn francouzského otce a libanonské matky, který se narodil v Bejrútu, své dětství prožil dílem v Libanonu a dílem ve Francii. Po přestěhování rodiny do Anglie získal všestranné a hluboké znalosti v několika oborech studiem na prestižních britských univerzitách a po studiích se plně věnoval divadlu. V Londýně založil divadlo Almeida, které se pod jeho vedením stalo jednou z předních britských scén usilujících o moderní divadelní projev. Spolu s Hartmutem Haenchenem vytvořili vynikající dvojici, která promyšleně a důsledně budovala pověst amsterdamské operní scény jako jednoho z evropských center moderního hudebního divadla.

Hartmut Haenchen se narodil v roce 1943 v Drážďanech. Ve svém rodném městě vystudoval a zde se také začal věnovat dirigentské profesi. V krátkém čase se stal jedním z nejperspektivnějších operních dirigentů mladé generace, což prokázal svými inscenacemi v Drážďanech, Berlíně a posléze v mnoha operních souborech po celém světě. Stal se jedním ze špičkových (nejen) operních dirigentů, který je neustále zván ke spolupráci na čelných scénách.

Hartmut Haenchen (foto archiv)
Hartmut Haenchen (foto archiv)

Momentálně například pravidelně spolupracuje s madridským Teatro Real, kde uvedl Musorgského Borise Godunova, a chystá se na premiéru Wagnerova Tannhäusera, která se připravuje na duben 2016 v londýnské Covent Garden.

V Amsterdamu se Haenchen prosadil především jako dirigent oper německých klasiků, Webera, Wagnera a Richarda Strausse. V roce 1987 bylo s nadšením přijato jeho hudební nastudování Wagnerova Tristana a Isoldy ve znamenité režii Jürgena Gosche. O tři roky později následoval Parsifal, kterého vytvořil ve spolupráci s dalším výborným činoherním režisérem Klausem Michaelem Grüberem.

Se stejnou péčí a zaujetím ale přistupoval ke studiu všech oper, které dirigoval, ať se jednalo o díla Giuseppa Verdiho, Giacoma Pucciniho, či Petra Iljiče Čajkovského. Z jeho inscenací významných operních děl dvacátého století bych chtěl připomenout alespoň Bartókův Modrovousův hrad a operu polského skladatele Karola Szymanowského Král Roger. Vysoce ceněny byly jeho inscenace novinek soudobé německé tvorby (Král Lear Ariberta Reimanna anebo Zimmermannovi Vojáci). Mnohé z jeho úspěšných inscenací vznikly právě ve spolupráci s Pierrem Audim.

Audiho můžeme označit za skutečného workoholika se vším, co toto slovo znamená. Během jeho dosavadní ředitelské kariéry bylo v Amsterdamu uvedeno více než sto osmdesát nových produkcí. Dvacet oper zde mělo svou světovou premiéru… Vedle toho se Audi věnoval pilně režii (do dnešního dne se počet jeho režií na mateřské scéně blíží k padesátce) a aniž by zanedbával své ředitelské i režisérské povinnosti na domácí scéně, úspěšně hostoval i na řadě operních scén zahraničních. Kromě toho má za sebou také řadu výborných činoherních inscenací, jako byl například Shakespearův Timon Athénský na scéně amsterdamského Městského divadla. Když se v roce 2004 hledal nový ředitel pro newyorskou Met, byl prý Audi mezi kandidáty. Zatím na vysoce prestižní scéně v newyorském Lincoln Center alespoň v roce 2010 pohostinsky režíroval Verdiho Atillu.

Giuseppe Verdi: Attila - Met New York 2010 (foto Ken Howard/Metropolitan Opera)
Giuseppe Verdi: Attila – Met New York 2010 (foto Ken Howard/Metropolitan Opera)

Do historie amsterdamské opery se Audi zapsal výrazně dvěma cykly. Jedním byl cyklus oper Claudia Monteverdiho, který tvořily inscenace jeho oper Odysseův návrat do vlasti, Souboj Tancreda a Clorindy, Orfeo, Madrigaly a Korunovace Poppey. Tím druhým byl mozartovský cyklus, jehož součástí byly opery Mithridates, král pontský, Král pastýřem, Kouzelná flétna a Titus.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Reakcí (2) “Jubileum opery v Amsterdamu (2)

Napsat komentář