Jubileum Štefy Petrové

Mojmír Weimann, 20.12.2014 16:00

Osobnosti české opery

Dne 19. prosince jsme si připomněli stopáté výročí narození pěvkyně, jejíž životní i umělecký osud výrazně ovlivnila druhá světová válka, sólistky Národního divadla, sopranistky Štefy Petrové.

Olomoucká rodačka Štefa Petrová vlastním jménem Štěpánka Svačinková studovala zpěv u profesorů Ulanowského a Fierlingerové a v rodné Olomouci nastoupila v roce 1927 do svého prvního angažmá. Olomoucké divadlo, jehož pětadevadesáté výročí si připomeneme v květnu 2015, nemělo lehké začátky. Na rozdíl od sousedního Prostějova, v němž se rozvíjel bohatý český kulturní života a kde architekt Kotěra postavil nádherný Národní dům, jeden z klenotů tehdejší architektury, v Olomouci Češi museli o kulturní postavení, jež jim poprávu náleželo, tvrdě bojovat.Olomouc ale měla štěstí na zanícené divadelníky, kterým se po počátečních nesnázích brzy podařilo pod vedením divadelního podnikatele Antonína Drašara vytvořit a zkonsolidovat kvalitní operní i činoherní soubor. Šéf opery Karel Nedbal nasadil laťku hodně vysoko a díky tomu sklidil velké úspěchy včetně velice úspěšného zájezdu do Vídně v květnu a červnu 1924. A když jej jeho strýc Oskar Nedbal v roce 1928 povolal do Bratislavy, jeho nástupci úspěšně v jeho šlépějích pokračovali. Začínající Štefa Petrová měla štěstí na výborné dirigenty. Oba Nedbalovi následovníci, zkušený Emanuel Bastl i mladý, se soudobou evropskou operní tvorbou důkladně obeznámený Adolf Heller jí poskytli výtečnou školu. A platilo to v nemenší míře i o dalších dvou dirigentech, výborném divadelním praktikovi Jaroslavu Budíkovi a pozdějším budovateli české operní scény v Liberci, Jaromíru Židovi.

V rychlém sledu premiér si mladá zpěvačka vytvořila základní repertoár sopránových rolí z české i zahraniční operní tvorby. Její příjemně znějící lyrický soprán a přirozené jevištní chování spojené s dívčím půvabem jí již tehdy předurčily do rolí dívek především v českých operách, v kterých později slavila své největší úspěchy. Náročný olomoucký operní repertoár, v němž nechyběla stěžejní díla Janáčkova, Šostakovičova a Kateřina Ismajlová, řada oper Richarda Strausse a vedle toho také Wagnerovi Mistři pěvci a Parsifal, si ovšem vynucovala uvádění operet (samostatné operetní soubory tehdy neexistovaly). Je přirozené, že mladá, sympatická, divácké a posluchačské oblibě se těšící sopranistka zpívala velké role nejen v klasickém repertoáru, ale i v příležitostných současných titulech nejrůznější úrovně.

Jednou z posledních olomouckých rolí Štefy Petrové byla postava Roweny při prvním uvedení Dvořákovy operní prvotiny Alfred. Opera byla uvedena v českém překladu, který pro tuto příležitost pořídila představitelka hlavní ženské role Alviny, Anna Richterová. Titulní roli ztvárnil dlouholetý vynikající barytonista olomouckého souboru Otto Kubín.Premiéra se konala 10. prosince 1938 a její dirigent Adolf Heller čtrnáct dní poté opustil vzhledem k hrozící rasové perzekuci svoji vlast. Usadil se poté ve Spojených státech, kde si vedl velice úspěšně a hojně tam propagoval českou hudbu. Zahynul při autohavárii v kalifornské Santa Barbaře v červenci 1954 a je pohřben v Memorial Parku Los Angeles. Na další uvedení, tentokráte v koncertní podobě, při němž šlo o světovou premiéru německého originálu, čekal Alfred sedmdesát šest let.

Olomouc opustila i Štefa Petrová. Odešla do Prahy za svým snoubencem a posléze i manželem Vítem Nejedlým, s kterým se seznámila během jeho nedlouhého působení ve funkci korepetitora a dirigenta opery, kam jej přivedl Adolf Heller. Stala se úspěšnou sólistkou Velké operety. I do jejího života ale brzy zasáhlo politické dění. Vít Nejedlý odešel se svými rodiči na jaře 1939 do Sovětského svazu a jí se podařilo 20. října 1940, díky tehdy panujícímu spojenectví Sovětského svazu a Hitlerovy Třetí říše, legálně za ním vycestovat. Začátky jejich života v Sovětském svazu nebyly, právě díky onomu podivuhodnému spojenectví, které uzavřeli dva diktátoři, nijak jednoduché.

Situace se změnila po vpádu německých armád v červnu 1941. Štefa Petrová se stala členkou moskevské operety. Soubor byl vzhledem k blížícímu se útoku německých vojsk evakuován do Novokuzněcka. Štefa Petrová se svým talentem, pěveckými a hereckými schopnostmi, svou jevištní přirozeností a zkušeností z žánru rázem, stala jednou z hvězd souboru. V zemi, kde operetní žánr se vždy těšil značné popularitě, to znamenalo mnoho a jméno Štefy Petrové se stalo v dějinách moskevské operety pojmem.

V závěrečné fázi války, po vzniku vojenského souboru, který založil její manžel Vít Nejedlý, účinkovala v jeho vystoupeních u bojových jednotek. V této činnosti pokračovala i po úmrtí svého manžela, jehož osmdesáté výročí si připomeneme 2. ledna.

Po osvobození se vrátila do rodné Olomouce. V divadle vznikl samostatný operetní soubor s čtyřiadvacetičlenným orchestrem a vlastním sborem a Štefa Petrová byla pověřena jeho vedením. Během svého ročního působení věnovala pozornost především uvádění klasických operet. Pochvalně byly přijaty především inscenace Nedbalovy Polské krve a opereta olomouckého rodáka Leo Falla Stambulská růže, v nichž sama ztvárnila ústřední role.

Po olomoucké operetní epizodě následovaly dva roky, které možná byly v kariéře Štefy Petrové nejšťastnější a nejúspěšnější. V letech 1946–1948 byla členkou Velké opery 5. května, souboru, jehož význam v dějinách české opery je nedocenitelný. Zde se setkala s postavami, které jí byly po všech stránkách nesmírně blízké a pro něž byla mimořádně disponovaná. Navíc to bylo v inscenacích mladých, moderně myslících a tvořících režisérů. V Kašlíkově průkopnické inscenaci Carmen zpívala a hrála Michaelu, v Radokově představení Leoncavallových Komediantů Neddu, v Janáčkových Výletech páně Broučkových, které režíroval Jiří Fiedler trojroli Málinka – Etherea – Kunka, Jiří Fiedler si ji dokonce obsadil do role Leonory ve Verdiho Trubadúru.Snad největší úspěch slavila Štefa Petrová v této fázi své kariéry v roli Musetty v Jernekově inscenaci Pucciniho Bohémy. Zde mohla uplatnit všechny nuance svého umění, přirozený šarm, nevtíravou koketérii, vše samozřejmě spjaté s dokonalým pěveckým ztvárněním postavy. Z dramaturgické dílny souboru Velké opery 5. května pocházela i inscenace dvou Mozartových oper – Così fan tutte, kde ztvárnila roli Despiny, a Dona Giovanniho hraného pod názvem Don Juan, kde kromě vynikající Zerliny se setkala i s postavou Dony Anny.Premiéry obou těchto oper, které režíroval Luděk Mandaus, se už ovšem konaly pod hlavičkou Národního divadla, kam byla z rozhodnutí Zdeňka Nejedlého Velká opera 5. května převedena. Ve Velké opeře se také setkala se svým budoucím manželem Rudolfem Jedličkou, jehož ve výborném, osobními zkušenostmi podloženém medailonku připomenul počátkem listopadu u příležitosti pětadvaceti let, které uplynuly od Jedličkova úmrtí, Jiří Fuchs (zde; dne 22. ledna 2015 by se vynikající představitel Dona Giovanniho a dalších velkých barytonových rolí dožil pětadevadesáti let.)

Po příchodu do Národního divadla se Štefa Petrová ocitla v silné konkurenci, která tehdy na naší první operní scéně vládla nejen v sopránovém oboru.Její pozici nepochybně ztížil i dvojsečně působící fakt blízkého příbuzenského vztahu s všemocným ministrem kultury. Štefa Petrová byla obsazována především do českých oper, a to speciálně do oper Bedřicha Smetany. Výborná byla její Jitka v Daliboru. V této roli vystoupila v mnoha desítkách představení.Připomeňme dále její titulní roli v Prodané nevěstě, Blaženku v Tajemství, Katušku v Čertově stěně a Prvního žence v Libuši, z dvořákovských rolí především Terinku v Jakobínu, Kuchtíka v Rusalce a Bertu v opeře Šelma sedlák. V mnoha představeních se s ní mohli diváci setkat v postavě Karolky v Janáčkově Její pastorkyni a Kohoutovi v Příhodách lišky Bystroušky. V této roli také stanula naposledy 6. prosince 1956 na jevišti Národního divadla, když den předtím zpívala Mařenku v Kašlíkově inscenaci Prodané nevěsty. Představení řídil tehdy začínající dirigent Zdeněk Košler.Z dalších rolí jmenujme především titulní postavu v Halce Stanislava Moniuszka, Kurážné děvče v Ostrčilově Honzově království a Ljubov Ševcovovou v Mejtusově Mladé gardě.

V Kovařovicově opeře Na Starém bělidle podle Babičky Boženy Němcové zpívala Kristlu, v Psohlavcích Dorlu, což byla její poslední studovaná role před odchodem do důchodu ze zdravotních důvodů v roce 1957.

Štefa Petrová zemřela v Praze 12. prosince 1972.