Julianna Avdějeva v prázdném Rudolfinu zapůsobila přirozeností a umírněností

Také Festival Rudolfa Firkušného, uvádějící každým rokem na podzim několik recitálů domácích i zahraničních klavíristů, postihla celosvětová pandemická krize. Festival byl zahájen recitálem Francesca Piemontesiho; z pochopitelných důvodů však do Prahy nemohli přicestovat další z původně nasmlouvaných umělců, Richard Goode a Igor Levit. Na koncertech 3. a 5. listopadu je proto nahradili Julianna Avdějeva a Marek Kozák, dva klavíristé, které si mimo jiné spojujeme s dílem Fryderyka Chopina. „Streamovanou“ část festivalu poté uzavře 7. listopadu Slávka Vernerová a budeme držet palce pořadatelům, aby se 12. prosince mohl naživo odehrát plánovaný recitál Daniela Barenboima.

Julianna Avdějeva se dostala do celosvětového povědomí díky svému vítězství v jedné z nejprestižnějších interpretačních soutěží na světě, Mezinárodní klavírní soutěži Fryderyka Chopina ve Varšavě v roce 2010, a od té doby již deset let obráží světová pódia (v Praze se představila poprvé již v roce 2011). Pro dnešní recitál zvolila kombinaci repertoáru z děl Fryderyka Chopina a Sergeje Prokofjeva, kterou – jak prozradila v rozhovoru s Ivem Kahánkem – často používá po vzoru samotného Prokofjeva, který odhalil, že se jeho hudba s tou Chopinovou při recitálech velice dobře pojí. I dnes jsme si tak mohli vyslechnout velmi (z hlediska kýžené pestrosti možná až moc?) koherentní program obsahující skladby podobných charakteristik.

Již v úvodním Chopinově Preludiu cis moll op. 45 posluchačům představila některé z interpretačních kvalit, které jí zajistily ono zmíněné vítězství, jako je například něžná jemnost pasáží v nízké dynamice, ovšem s maximální soustředěností úhozu. V následujícím Scherzu č. 3 cis moll op. 39 jsme mohli pozorovat její typický hutný a pevný, zacílený a přesto svým způsobem měkký úhoz, ideální pro chopinovská forte. Obě ze zmíněných skladeb byly v jejím repertoáru již v době varšavské soutěže (obě hrála ve druhém kole) a je obdivuhodné, že od té doby její interpretace neztratila na zajímavosti – Avdějeva pouze ještě o něco zvýraznila některé aspekty, v době soutěže spíše naznačené. V tomto ohledu asi nejvýraznější bylo barevné odstiňování rejstříků klavíru v místech s několika hudebními vrstvami nad sebou nebo umocnění subita piana při návratu úvodní části v Scherzu.

Mazurky op. 41 byly zase sympatické svou civilností; Avdějeva nepoužívá velká gesta na efekt, hudbou žije spíše vnitřně a její prožitek se promítá téměř výhradně (až na několik mimických výrazů v obličeji) do konečků prstů. S jemnou a milou interpretací mazurek se prohrála až k poslední dnešní Chopinově „vypalovačce“, Andante spianatu a Velké brilantní polonéze Es dur op. 22. Tuto skladbu (ve stylu dva v jedné) spojovala již výše naznačená vysoká míra přirozenosti a umírněnosti. Zvláště Andante často vybízí klavíristy k velkým rubatům (zvláště v místech s typicky chopinovskými „laufy,“ které vyplňují hlavní melodii), čímž skladba ztrácí tah. Avdějeva se ale romanticky „nerozplizla“, kvůli „laufům“ nezpomalila a skladba tak krásně držela pohromadě. Tento způsob uchopení možná hraničí s určitou chladností interpretace, rozhodně však zafungoval. Že dokáže mít své emoce pod kontrolou, ukázala Avdějeva poté i při následné Polonéze. Z její hry bylo jasné, že má o všem přehled a nic ji v průběhu nepřekvapí, což vede k psychicky vyrovnané hře. Menší míra užitých rubat následně vyústila v o něco rychlejší tempo, než v jakém se tato skladba nejčastěji hraje; úplný konec se mi zdál možná až moc uspěchaný, ale vyzněl efektně.

Také první věta Prokofjevovy Sonáty č. 8 B dur op. 84, která zazněla v druhé polovině dnešního koncertu, má dost intimní charakter, dobře korespondující s předchozím Chopinem. Celkově však v této sonátě Avdějeva zvolila stylově oproti Chopinovi o něco pevnější a sy/surovější úhoz, který šel tvrději do kláves. Opět se tu také projevila její schopnost propojení jednotlivých hudebních ploch, takže se skladba nekouskovala. Bezchybnou hru technických pasáží, kterou projevovala po celou dobu koncertu, Avdějeva na úplný konec završila velkou, hybnostně gradační plochou.