Začneme od úplných začátků. Jak a proč jste si vybrali nástroj, na který hrajete?
ŠT: Začal jsem díky svému otci. Byl dirigent a můj bratr už hrál na hoboj. Já na něj chtěl hrát také, ale pak jsme se přestěhovali z Prahy do Vídně. Ve Vídni existuje specifický nástroj – vídeňský hoboj, který je trochu jiný. Když pak chcete změnit město a pracovat jinde, není to tak jednoduché. A můj otec tehdy nevěděl, jestli ve Vídni zůstaneme – a tak jsem se rozhodl místo hoboje studovat fagot. Fagot je „mezinárodní“ nástroj – můžete na něj hrát v Německu, v Itálii, kdekoliv. A nakonec jsem si ho opravdu oblíbil – má hluboký zvuk, který mě přitahoval, a zároveň mě zajímala i technická stránka hry, celý „příběh“ toho nástroje. Navíc ve Vídni tehdy působil výborný učitel fagotu.
JT: Já začala hrát na housle v pěti letech. Myslím, že jako dítě člověk tolik nepřemýšlí nad tím, jaký nástroj bude do budoucna nejlepší. Prostě jsem jednou housle uviděla a řekla si: „Na tohle chci hrát.“ Možná v tom hrálo roli i to, že jsem byla jediný „smyčcař“ v rodině – maminka klavíristka, tatínek fagotista, strýc hobojista a dědeček dirigent. Chtěla jsem dělat něco nového, jít jinou cestou. Viola přišla až mnohem později, před třemi nebo čtyřmi lety. Chtěla jsem hrát i střední hlasy, které jsou podle mě také nesmírně zajímavé, ne jen melodii. A tím si rozšířit hudební svět i repertoár, hlavně pro komorní hudbu.
Jakou roli hráli ve vašich začátcích vaši rodiče?
JT: Měla jsem od nich obrovskou podporu. Samozřejmě to pro ně bylo něco nového, protože šlo o smyčcový nástroj, ale vždycky byli velmi vstřícní. Chodili na hodiny, všechno si nahrávali a doma se mnou cvičili. Tatínek byl v té době hodně vytížený hraním v orchestru, takže to byla spíš maminka, kdo se mnou cvičil a denně se mi věnoval.
ŠT: Na začátku jsem na ty hodiny chodil, byl jsem u toho, ale pak už to převzala maminka. Díky tomu má dnes o houslové hře opravdu velké znalosti – hlavně po technické stránce.
Vaše hudební cesta začala v rodině – a dnes se potkáváte i na pódiu. Letos vystoupíte v rámci Smetanovských dnů s komorním programem. Má komorní hudba ve vašich profesních životech nějaké specifické postavení?
ŠT: Dnes se věnuji hlavně pedagogické činnosti. Učím pravidelně, třikrát týdně – už dvacet, možná čtyřicet let. Občas se samozřejmě naskytne příležitost hrát komorní hudbu. Snažím se hrát i s ostatními, třeba i s dcerou, a na ty chvíle se vždycky těším. Ale převažuje výuka.
JT: Já jsem na začátku hodně hrála sólově – během studií i později, a vlastně sólově hraji dodnes. Ale komorní hudba pro mě byla vždycky nesmírně důležitá. Je jednou z mých největších radostí, takže v tuto chvíli je komorní hudba mojí vědomou volbou. Myslím si, že právě v ní může hudebník hodně vyrůst.
Když se bavíme o komorní hudbě, často ji spojujeme s ustálenými soubory. Vy ale hrajete spíše v různorodém obsazení. V čem se to liší?
JT: Jsou to dva úplně odlišné světy. Mít jeden soubor, kde zkoušíte deset hodin denně, sedm dní v týdnu – to je úplně jiná zkušenost. Já jsem to zažila, před dvěma lety jsem několik měsíců hrála v kvartetu. Je to velmi intenzivní – když jsou čtyři hudebníci spolu každý den, celý týden, tak spolu opravdu rostou. Naopak když hrajete neustále s různými lidmi, musíte být mnohem flexibilnější a rychleji reagovat. Často nemáte tolik času na zkoušení – ani před koncertem, takže celý proces je jiný. Nemůžu říct, že bych měla raději jedno nebo druhé. Mě osobně hodně baví ten dialog s různými lidmi. Každý hraje jinak, takže musíte být schopní se okamžitě přizpůsobit. A to je pro mě nesmírně zajímavé. Ale zároveň – s Daliborem Karvayem a Julií Hagen, se kterými hrajeme teď v Plzni, je to zase úplně jiný typ propojení. Jsou to jedni z mých nejbližších přátel. Když ty lidi znáte tak dobře, promítá se to i do samotné hry – rozumíte si. Na to se opravdu moc těším. Myslím, že to bude pro nás všechny výjimečné – a doufám, že to tak bude vnímat i publikum.
ŠT: Rád hraji s rodinou, ale i s jinými lidmi – když je s nimi radost spolupracovat. Je to pro mě výzva hrát s Juliinou blízkou kamarádkou, s Julií samotnou i s Daliborem, kterého znám už dlouho. Ale hrál jsem i s jinými kolegy – třeba v dechovém kvintetu, nedávno s kolegy z Berlínské filharmonie a Vídeňské filharmonie. Bylo to krásné, protože máme společnou minulost – hráli jsme pod dirigenty jako Herbert von Karajan nebo Karl Böhm. Setkali jsme se až nedávno, ale mohli jsme sdílet podobné zkušenosti. Komorní hudba může mít mnoho podob. Smyčcové kvarteto má jednotný způsob hry, všichni pracují se smyčcem podobně. Ale v dechovém kvintetu, se kterým jsem dlouho hrál, je každý nástroj odlišný – klarinet, flétna, lesní roh, fagot… každý má jiný charakter. Dát tyto odlišné nástroje dohromady je výzva – není to tak kompaktní celek.
Už loni jste vystoupili v Plzni, tenkrát v rámci takového rodinného koncertu. Jaké je to hrát s rodinou?
ŠT: Pro mě je to prostě jedna velká rodina. Není to nic mimořádného, že spolu hrajeme – ale samozřejmě si toho vážím. Doufám, že neřekne: „Ach, můj starý otec…“ Ne. Snažíme se prostě dělat hudbu – nezáleží na tom, kdo je kdo.
JT: Ano, já se taky snažím nevnímat na pódiu, že je to můj otec nebo moje maminka – snažím se hrát, jako by to byli prostě jiní hudebníci. Ale samozřejmě… je to zvláštní. Pamatuji si, když jsem hrála s dědečkem – koncerty v Praze, v Rudolfinu, nebo třeba v Japonsku. Takové vzpomínky vám zůstanou v srdci navždy. Možná si v tu chvíli ani neuvědomujete, jak výjimečné ty momenty jsou. Ale když se na ně podíváte zpětně, po letech, tak vám to dojde. Takže ano – snažím se si co nejvíc užívat to, že můžu hrát i s rodinou. Protože to je opravdu výjimečné – možná právě v tom okamžiku.
ŠT: Po koncertě je to jiné. S cizími lidmi je to prostě koncert, ale rodina zůstává rodinou. Možná jsem zapomněl na spoustu koncertů s jinými kolegy… ale koncerty s rodinou nezapomenu nikdy.
Letos vás opět uslyšíme společně. Čí to byl nápad?
JT: Myslím, že tentokrát jsem dramaturgii připravovala já, i když ten prvotní impuls vyšel od otce. Výběr smyčcových trií a dua byl mým rozhodnutím. Chtěla jsem vytvořit určitý koncept – dialog. Dialog mezi nástroji, který se postupně rozvíjí od menšího obsazení k většímu. Začínáme duem pro housle a violu, což je velmi intimní a osobní forma – jen dva nástroje, které si předávají melodii a odpovídají si. Pak hrajeme rané Schubertovo trio – vlastně fragment – a vedle toho pozdní, už plně vyzrálé trio s jasně rozpoznatelným jazykem. A nakonec zazní Beethovenovo Trio, které už je téměř symfonické – má šíři a zvuk skoro jako orchestr. Takže ten oblouk jde od velmi komorního k velkému. A zároveň se jedná o dialog – mezi nástroji, mezi námi jako přáteli, a doufám i mezi námi a publikem.
Jakou roli hraje ve vašem profesním životě viola? Upřednostňujete raději housle nebo violu?
JT: Je to velmi odlišné – záleží na roli violy v komorní hudbě. Často stojí mezi harmonií a melodií. Je takovým prostředníkem mezi houslemi a violoncellem. Někdy podporuje ostatní, jindy je naopak hlavním hlasem. A to je pro mě velmi zajímavé. Ale nemůžu říct, že bych ji měla raději než housle. Nedávno jsem hrála koncert ve Stuttgartu a ty krásné houslové melodie jsem si užívala úplně stejně jako teď violu. Jsou to vlastně dvě lásky – jednu jsem našla velmi brzy, druhou mnohem později.
A proč zrovna kvartet Françoise Devienna?
ŠT: Už dlouho jsem si přál hrát skladbu, kde by fagot byl opravdu slyšet jako sólový nástroj. Většinou bývá spíš součástí skupiny, uvnitř zvuku. A právě tohle dílo to umožňuje – je to dialog mezi houslemi a fagotem. Fagot tady funguje skoro jako lidský hlas – ze všech dechových nástrojů je mu asi nejblíž, řekněme barytonu. Má velký rozsah – v hluboké poloze zní úplně jinak než ve vysoké. A v komorní hudbě bývá většinou jen jeden fagot, takže často hraje basovou linku. Ale tady – ne tolik jako třeba u Mozarta nebo Schuberta – je napsaný ve vyšší poloze, v té oblasti lidského hlasu. A zároveň je tam i technická výzva, což mě baví. Když učím, snažím se ukázat, že fagot může znít krásně – aby si posluchači řekli: „To je hezký zvuk, to se mi líbí.“ Fagot může být i vtipný nebo velmi výrazný, ale já mám rád právě ten moment, kdy někdo řekne: „To je nádherné.“ Vždycky si říkám – když v publiku sedí mladé dívky a hrnou se jim do očí slzy: „Toho asi nikdy nedosáhnu.“
A opravdu se vám to nikdy nepovedlo?
ŠT: Ale jednou se to skoro stalo. Hrál jsem Nápoj lásky a po dvou hodinách, kdy fagot v orchestru spíš doprovází, přišlo krátké sólo – taková melancholická melodie. Začal jsem hrát a jedna paní v publiku úplně nahlas řekla: „To je krásné.“ Slyšel jsem ji a málem jsem se rozesmál, ale zároveň jsem si uvědomil, že přesně tohle je ten moment. To je to, co chcete – aby si lidé řekli: „Tohle se mi opravdu líbí.“ Ale člověk musí hrát tak, aby to mělo smysl. Proto jsem třeba tak rád hrál Figarovu svatbu. Hrál jsem ji opravdu mnohokrát – možná dvě stě představení. A jednou seděl v první řadě jeden muž, já jsem se na něj díval. A on měl po celé tři hodiny slzy v očích. Ne kvůli mně – kvůli Mozartovi. Tedy doufám, že ne kvůli mně. Ale myslím, že právě tohle je důvod, proč se člověk stane hudebníkem.
JT: Možná ne přímo slzy, ale to, že hudba diváky zasáhne… to ano, to jsem zažila mnohokrát. Lidé přicházejí na koncerty, aby něco cítili, aby se na chvíli dostali mimo každodenní realitu. Já sama chodím na koncerty nejen poslouchat, ale nechat se unést, možná na chvíli odejít do jiného světa. A myslím, že tohle je naše práce – umožnit to. Myslím, že hudba dokáže zasáhnout člověka na mnoha úrovních.
A jaká hudba dokáže zasáhnout vás?
ŠT: Mně je bližší spíš starší hudba. Hrál jsem také na barokní fagot, trochu jsem se věnoval historicky poučené interpretaci – a to mě hodně inspirovalo. Je to jiný nástroj a díky tomu člověk lépe pochopí, jak hudba fungovala a jak třeba Mozart psal. Takže asi mám raději starší hudbu než moderní. Ale jsem zvyklý hrát hlavně klasicismus a romantismus – to je repertoár orchestru, ve kterém jsem působil. Tomu rozumím nejlépe. Já raději hraji spíš srdcem než hlavou.
JT: Já mám ráda všechno. Momentálně asi víc klasicismus a romantismus, ale nemám potřebu se omezovat jen na jeden směr. Jsem dost otevřená. Před nedávnem jsem hrála program – dvě hodiny současné hudby – a bylo to také zajímavé. Myslím, že se člověk může učit z každého stylu. Každá hudba má v sobě něco podnětného, takže to nedokážu jednoznačně vymezit.
ŠT: Já si také nechci zavírat mysl. V červnu pojedu do Brna – bude tam projekt zaměřený na současnou hudbu. Skladatelé napíšou nové skladby pro fagot, studenti je budou uvádět a my budeme učit. Ale nemusím to nutně sám aktivně hrát – je to někdy opravdu náročné, nové hmaty, neobvyklé zvuky… Rád si to poslechnu – a třeba mě to inspiruje.
Je něco, co jste v hudebním životě ještě nestihli – něco, co byste chtěli realizovat, vyzkoušet, uskutečnit?
JT: Ano, jedna věc, kterou bych si přála – a není to úplně přímo o hraní – je jednou založit vlastní hudební festival. To je takový velký sen. Samozřejmě to vyžaduje čas, ale myslím, že je nesmírně naplňující, když se vám něco takového podaří zrealizovat. Určitě by to byla komorní hudba. Ráda bych začala právě s ní – a s přáteli, kolegy, skvělými hudebníky, které znám. Myslím, že by bylo krásné se třeba na týden nebo dva v létě sejít a prohrát spolu ten úžasný repertoár, který máme. Zároveň žijeme na venkově nedaleko Vídně a klasická hudba tam zatím není tolik přítomná, takže by to mohla být dobrá příležitost s něčím takovým tam začít.
ŠT: Já bych chtěl hlavně zůstat v kontaktu s hudbou. Hrát – třeba s Julií, nebo s novými lidmi, s různými hudebníky, třeba se smyčcovými nástroji. Hrát skladby, které jsem ještě nehrál. Ne pořád, ale občas…
JT: …to je tím, že jsi léta hrál v orchestru – pořád se stejnými lidmi.
ŠT: Ano, i když mnozí z nich už dnes nežijí. Dlouho jsem hrál pořád totéž. Ale je zajímavé – třeba Schuberta mám moc rád. Nehrál jsem ho patnáct let, pak jsem ho hrál třeba sedmdesátkrát, a teď už ho zase dvacet let nehraji. A rád bych se k tomu vrátil – ale třeba s jinými lidmi, v novém kontextu. Ale ne moc často. Nejsem jako Julie, která hraje každý den s jiným souborem.
Děkujeme za rozhovor!
