Julyen Hamilton znovu v Praze: Bláznovství i genialita sóla KOAN

Před hosty usazenými po jednom z okrajů velkého sálu Žižkostela se rozprostírala hluboká minimalisticky rozvržená, světle laděná scéna pojímající různorodé, navzájem spolu absolutně nesouvisející předměty. Pozornost upoutala na první pohled zářivě červená židle zhruba uprostřed zadního plánu, propojená visícím lanem s hasicím přístrojem po levé straně. Stranu pravou dekorovaly od předu sytě růžový kobereček, bílé ručníky a dlouhý stříbrný stavební žebřík, opřený o zděný ochoz, na jehož okraji stála další, tentokrát bílá jídelní židle. Celý chaotický obraz působil paradoxně klidně a vstřícně, jako by zval k nahlédnutí do svého příběhu.

Julyen Hamilton překvapil diváky svým příchodem dveřmi za jejich zády. Hledal mezi nimi Alice, v okamžiku tedy strhl pozornost na sebe a vtáhl je do děje (k tajemné postavě Alice se umělec během představení ještě několikrát navrátil, její identita však zůstala záhadou). Jakmile Hamilton vešel, ihned svou přítomností vyplnil celý prostor, aniž by předvedl cokoliv nezvyklého: to jeho obrovské charisma a neskutečná vnitřní energie uchvátily snad každého v sále. Sama jsem si do svých poznámek, coby vyjádření pocitu z Hamiltonova počínání, zapsala přirovnání „Kde se vzal, tu se vzal kouzelný dědeček…“ a musím říct, že mě výstižnější charakteristika nenapadá ani zpětně.

Nepřenositelná atmosféra, jež se rozprostírala v sále, je jen těžko popsatelná. Jako mávnutím proutku se zde zformovalo příjemné, mírumilovné, uvolněné prostředí vytvořené oním charismatem jednoho muže. Cítím, že tomu dopomohla i čistota prostoru Žižkostela, duchovní rozměr toho místa, které bylo pro KOAN jako dělané.

Inscenace byla tak jako u autorových dřívějších prací založena na mluveném a pohybovém projevu, což v celé její délce fungovalo, nebojím se říct, bravurně. Ve svém začátku ale mohla nově příchozího českého diváka svým způsobem zaskočit. Ačkoliv umělec jako rodilý mluvčí užívá angličtinu s okouzlující dikcí i bohatým slovníkem, při rychlosti proměn jednotlivých scén a příběhových linek mohlo být tak intenzivní využití řeči zpočátku těžko uchopitelné či matoucí. To souvisí i s akustikou sálu, která nebyla tak dobrá, aby nechala vyznít všechna zády vyřčená či zamumlaná slova, jež se tím pádem občas ztratila v prostoru. Věřím ale, že s postupem produkce si obecenstvo na způsob vyjadřování poměrně rychle zvyklo a do příběhů mistra Hamiltona se zabralo natolik, že případná jazyková bariéra zde nehrála žádnou roli.

Jazyk obratně užívaný umělcem byl pohlazením po duši. Melodicky znějící věty, výborná intonace hlasu, a především dynamika mluveného projevu se propisovala i do Hamiltonova pohybového slovníku. Pohybová linie díla tedy rozhodně nezaostávala, naopak. Pohyb byl prováděn s lehkostí, byl rozvolněný, čistý. Tanečník proplouval sálem lehkými kroky, popoběhnutím i skoky, zařazoval vzdušné obraty, s přehledem pracoval nejen se svým tělem, ale i s množstvím rekvizit (ať už s těmi opravdovými – hmatatelnými, tak s těmi imaginárními). A ačkoliv byl jeho pohyb ze své podstaty vystaven na taneční improvizaci, byly v něm zřetelné i vlivy moderních tanečních technik, či využívání principů klasického tance (práce s těžištěm, umístění váhy těla po většinu času na přední části chodidel, využívání kontrakcí a uvolnění…). Julyen Hamilton je bezpochyby vynikajícím tanečníkem, profesionálem, který se neustále, úměrně svému věku, udržuje v překvapivě velmi dobré fyzické kondici.

Vedle toho musím ale podtrhnout skutečnost, že celé dění na scéně bylo, jak je nejspíš u Hamiltona zvykem, chaotické, svým způsobem bláznivé. Autor rozvyprávěl svým dadaistickým monologem i pohybem mnoho nejen příběhových linek najednou. Oslími můstky se dostával z jedné do druhé, některé vzájemně propojoval, jiné pouze otevřel. Vedle výraznějších příběhů, jako bylo například vyprávění o ženě a muži čekajících v dešti na vlak, který jim vždy otevřel své dveře, ale oni do něj nikdy nenastoupili, a ještě si to vzájemně vyčetli, nebo o králi a jeho království, se stále vracela právě ona vzpomínka na blízkou osobu jménem Alice, po níž se tak často sháněl. Ptáte se, stejně jako já, kým tato osoba byla a kam odešla, kde by mohla být? Těžko říct, zda mohlo jít o jeho životní lásku, která jeho počínání již nějaký čas pozoruje shora, z nebe či snad o onu Carrollovu Alice, která (nejspíš i s Hamiltonem) žije život „za zrcadlem“? Vedle těchto stále se vracejících, opakujících či variujících příběhů autor také humorně komentoval například svůj vlastní pohyb po prostoru, personifikoval své končetiny i předměty na scéně, ke kterým promlouval – často s nimi vedl dialog (červená židle představovala krále, rozhoupaný hasicí přístroj pak chvíli bijící zvon, igelitové pytle svázané do velkého balíku byly na okamžik psem, později koněm či obyčejnou lavičkou, oslovována byla ale i dlouhá lať nebo schody). Ojedinělé nebylo ani Hamiltonovo záměrné užívání anglických stejně znějících slov a slovních hříček (kisses x keyses apod.), což vytvářelo další humorné situace (do češtiny jsou však nepřeveditelné, jejich převyprávění by doslovným překladem jednotlivých slov ztrácelo význam). Tvůrce okouzlil diváka také svou recitací či zpěvem.

Ačkoliv Julyenovo jednání mohlo na první pohled působit zmateně, přítomností a obdivuhodným využívání dynamiky ve všech svých akcích dokázal po celou délku představení udržet obecenstvo ve střehu, tedy připravené na to vrhnout se po hlavě do dalších a dalších situací, odlišných od předchozích scén. Plynulosti dosáhl především tím, že v žádné situaci nezůstával příliš dlouho, tam, kde ve svém počínání zpomalil a začal se cyklit, okamžitě rozběhl další motiv, zrychlil akci a tím znovu upoutal diváka. Humor inscenace pak dokázal natolik udržovat „na úrovni“, že ani v těch nejbláznivějších momentech nesklouzl k jakémukoliv pitvoření, přičemž vtip dokázal mistrně vyjádřit jak slovy, tak pohybem a nebál se opakovaně udělat legraci ani ze své osoby. Hamilton neustále mířil kupředu, dalo by se říct, že nezastavoval, nenechal diváka ani na vteřinu zaváhat natož se nudit, sám si ale ve chvílích, kdy už toho dění i na něj bylo příliš, jak říkal „trochu odpočinul.“

Z jak velké části šlo o ryzí improvizaci a z jaké o pevné struktury a již ozkoušené linky zasazené do prostoru Žižkostela a aktuální situace i atmosféry v sále či toho, jak se autor zrovna cítil a co ho napadalo, se asi nedozvíme. Ale domnívám se, že to je právě tím kouzlem. Osobně jsem v některých situacích nabývala pocitu, že se Hamilton v naučeném příběhu zrovna přeřekl a improvizace přišla ve chvíli, kdy hbitě zareagoval a navázal vtipem na tuto vlastní chybu, absurditu toho, co právě řekl. V této souvislosti jsem se také zamýšlela nad přítomností již zmiňovaného žebříku vedoucího k židli na horizontu, objektům, které nakonec zůstaly nevyužity. Byly tyto předměty připraveny pro nějakou improvizační akci, ke které nakonec nedošlo? Nebo nebyly využity schválně? Šlo jen o doplnění scénografie nebo v nich zůstala skryta mnou nerozluštěná alegorie? Zajímala by mě i přítomnost určité „orientální symboliky“, kterou jsem v inscenaci zavnímala. Vedle názvu díla, ke kterému se ještě vrátím, pak narážím například na využívání koberečku (k modlitbě?) či samotný styl vyprávění, který právě ve staré orientální literatuře převládá. Tedy jednotlivé otevírání příběhů v rámci příběhů, jejichž linky se často protnou, jindy nikoliv (např. známé Příběhy tisíce a jedné noci).

Dovolím si také odvážnější poznámku k osobě Julyena Hamiltona, kterého jsem naživo viděla ten večer poprvé. S ohledem na jeho vystupování a chování v průběhu inscenace, která ve mně ale zanechala jen příjemné pocity, jsem se paradoxně nemohla zbavit myšlenky na zvláštní postavu Charlese Mansona a jeho vystupování v rámci zveřejněných rozhovorů. Až jsem sama sebe vylekala! Velmi nerada bych se tím ale mistra Hamiltona dotkla, či na něj vrhala špatné světlo, jde pouze o mou vlastní asociaci vycházející z pozorování, pro mne občas neuchopitelného, projevu plného přesvědčivosti.

Zůstává ve mně obdiv k té směsici úplného šílenství, bláznovství s naprostou genialitou, kdy umělec přemýšlí minimálně o deset kroků napřed a promýšlí veškeré akce pro naplnění jedné hodiny času na několika málo metrech čtverečních, během které sděluje a předává moudrost, již po čas své cesty životem nabyl. A jelikož takových umělců s „velkým U“ není mnoho, připodobním ho ještě k jedné osobnosti, tentokrát umělci nejen naší české taneční scény, Igoru Vejsadovi, na nějž samotného i jeho hodiny tance díky Hamiltonovu představení nyní s radostí vzpomínám.

Závěrem chci vyjádřit obdiv k Hamiltonově schopnosti „utáhnout“ celou inscenaci pouze na vlastním projevu, jehož mluvená složka je úžasná, jeho pohyb je obdivuhodný, ale jeden bez druhého by zde nemohl existovat. Autor spoléhá jen sám na sebe, dílo není narušováno žádnou jinou doprovodnou složkou, je čisté, jednoduché, bez zbytečných audio či video prvků, bez speciálního light designu. Julyen Hamilton tak na scéně vyniká, má veškerou pozornost, dokáže vše odtančit a odvyprávět bez známek únavy nebo vyčerpání, jako by stále nabíral větší a větší energii. V absolutním nonsensu se objevuje humor, sentimentálnost, ale i vykreslení důležitých kontroverzních témat moderního světa, jako je fauna, flora a životní prostředí, partnerské vztahy, postavení muže a ženy ve společnosti ad. či nadčasových témat, jako je krása života i smrti. To vše zaštiťuje všeříkající název KOAN (základně vysvětlený v samotné anotaci jako: „Paradoxní anekdota / hádanka bez řešení… původ v japonštině: ‚záležitost k veřejnému zamyšlení‘.“). Lépe zvolené označení pro toto dílo jen těžko pohledat.

Mistr Hamilton svou návštěvou českým umělcům bez pochyb opět ukázal určitý směr v odlišnosti a dodal jim odvahy v hledání nových tanečních a performativních cest. Byl by jistě velkou inspirací i dalším, na představení nepřítomným tvůrcům, kteří si možná myslí, že již našli neotřelé a zcela inovativní směřování pro svůj další alternativní projekt: ať příště přijdou nebo třeba jen stráví určitý čas s osobností Julyena Hamiltona, a pak klidně hledají dál.

Psáno z představení 28. listopadu 2024, Praha – Žižkostel.