K hudbě duševního pohnutí a filozofických hlubin našli pražští symfonikové správný klíč

Dramaturg koncertu Martin Rudovský vystavěl koncert důmyslně na čtyřech dílech slovanských autorů, které přes zdánlivou stylovou různorodost sjednocuje jejich ideová závažnost a silná emoční výpověď. Taktovky se ujal dirigent Andrej Borejko, jenž se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK v posledních letech vystoupil už několikrát. Rusko-polský původ jako by Borejka, nynějšího šéfdirigenta Varšavské filharmonie, předurčoval pro provedení právě tohoto programu.

Večer zahájila symfonická báseň Smutný příběh op. 13 Mieczysława Karłowicze (1876–1909). Ten patří ke stále častěji uváděným autorům doby doznívání hudebního romantismu. Život polského skladatele skončil tragicky v pouhých 32 letech pod lavinou v Tatrách. Do té doby stihl napsat a uvést symfonii, houslový koncert a řadu symfonických básní, které tvoří páteř jeho pokročilé tvorby. Propracovaný a harmonicky zahuštěný hudební jazyk zralého Karłowicze jako by v sobě spojoval slovanskou melancholii s německou pozdně romantickou sofistikovaností. V symfonických básních skladatel ztvárňuje filozofické principy i bytostně osobní témata. Smutný příběh, op. 13 z roku 1908 údajně líčí vnitřní hnutí muže, který se chystá spáchat sebevraždu. Podtitul Preludium věčnosti pak naznačuje tragické vyústění příběhu, které v hudbě nabývá tvaru extatických vzmachů, aby pak doznělo ve ztišeném smíření. Andrej Borejko tu vedl vyrovnaně znějící orchestr bez taktovky, čímž hráčům dokázal přímočařeji předávat kýžený výraz – velmi dobře s ním spolupracovaly zejména pregnantní žestě, a Karłowiczova skladba se tak představila v celkově velmi solidní interpretaci.

Následoval první z vrcholů programu: Klavírní koncert č. 2 g moll op. 16 Sergeje Prokofjeva (1891–1953). Ten je sice datován do roku 1912, avšak partitura byla údajně zničena, když byla v bídě prvních porevolučních let použita jako topivo. Prokofjev dílo znovu orchestroval z klavírního výtahu v roce 1923, provedl také revizi klavírního partu a celou skladbu upravil v souladu s novějším stylovým směřováním své tvorby při zachování tematického materiálu. Koncert už v době svého prvního provedení vyvolal nadšené reakce a přední osobnosti hudebního života v Rusku jako Boris Asafjev nebo Nikolaj Mjaskovskij ho vysoce hodnotily pro jasnost formy, sílu témat a nasycenost hudebního výrazu mladého skladatele. Provedení Yulianny Avdeevy kvality díla zcela potvrdilo. Dokonce se nebojím tvrdit, že jsme si pro tento koncert nemohli přát lepší interpretku.

Mezinárodně uznávaná a vyhledávaná pianistka ruského původu Yulianna Avdeeva, vítězka první ceny v Chopinově klavírní soutěži roku 2010, si už od prvních tónů náročného koncertu získala plnou pozornost sálu. Zejména její schopnost hry ve slabé dynamice je nevídaná. V rozsáhlých sólistických pasážích první a závěrečné věty ukázala výborný smysl zdůraznit to, co je důležité, vystavět rozsáhlé plochy a citlivě odstínit kontrasty Prokofjevovy hudby. V prostředních dvou větách pak příkladně spolupracovala s orchestrem a dirigentem, neexhibovala, hrála symfonicky. Prosté tklivé téma závěrečné věty pod jejíma rukama vroucně zpívalo, aniž by ztrácelo svůj zdrženlivý, soustředěný výraz. Avdeeva provedla posluchače půlhodinovým koncertem ve zcela dechberoucí, promyšlené interpretaci a svoje vystoupení korunovala výjimečně dobře zvoleným přídavkem. Vybrala si totiž Bagatelu č. 2 op. 1 ukrajinského skladatele Valentyna Sylvestrova (nar. 1937), jehož hudba jí, jak se vyjádřila, přirostla těsně k srdci. Sylvestrov, který musel po začátku války vloni ve svých 84 letech opustit Kyjev a dočasně se usadit v Berlíně, komponuje krátké, tiché, na první pohled prosté miniatury, které ve správné interpretaci dostávají silný emoční náboj. Avdeeva skladbu v souladu se skladatelovým záměrem provedla ve ztišeném, soustředěném výrazu, vyvolávajícím hluboké citové pohnutí. Bolestně nám tak připomněla neutuchající tragičnost toho, co se děje nedaleko za našimi hranicemi a na co máme nebezpečnou tendenci zapomínat. Toto gesto umělkyně ruského původu považuji za mimořádně silné a cenné.

Silné hudební výpovědi pokračovaly i po přestávce. Nejdříve zazněla emblematická skladba české hudební moderny, Mysterium času Miloslava Kabeláče (1908–1979). Soustředěné a sevřené dílo skladatel napsal roku 1957 stržen dojmy z pozorování hvězdné oblohy a z úžasu před nesmírností vesmírného řádu. Vědomí univerzálního řádu prostupuje také do samotné formy skladby, sdružené monotematickým principem a pulzujícím rytmem do jediného rozsáhlého oblouku. Nutno říci, že Kabeláč poměrně rychle dosáhne dynamického vrcholu skladby, z něhož pak dlouho nesestupuje, takže dílo může působit až unavujícím dojmem a má tendenci posluchače poněkud převálcovat. Borejko se tomu zdárně snažil předejít zvýrazňováním sólových pasáží například ve flétně (Hana Knauerová), v houslích (Roman Patočka) a v perkusích. Mysterium času je napsané jako zneklidňující, vyhrocené dílo, a takové bylo i v provedení FOKu.

Závěr večera pak přinesl další vrchol, v němž se mimo jiné opět představila Yulianna Avdeeva. Prometheus: Báseň ohně Alexandra Skrjabina (1872–1915) je totiž dílo psané pro velký orchestr s výrazným partem klavíru, kromě toho jsou ale v instrumentaci využity také varhany (Daniela Valtová Kosinová), smíšený sbor a enigmatický nástroj nazvaný „světelná klaviatura“ (clavier à lumières). Středeční pražské provedení se pokusilo co nejvíce vyhovět Skrjabinově velkorysé originální koncepci díla: kromě zapojení Pražského filharmonického sboru se sbormistrem Lukášem Kozubíkem tak došlo i k obsazení „světelného“ partu. Skrjabin nespecifikoval, o jaký nástroj se jedná, a v partituře uvedl, že provedení symfonické básně je možné i bez něj. Tak je také Prometheus nejčastěji prováděn. Už od vzniku díla ale pochopitelně existují i snahy uvést jej v kompletní podobě. Světelná klaviatura je v partituře notována v houslovém klíči a po většinu doby drží dlouhé tóny v dvojhlasu. Skrjabin vytvořil tento part na základě vlastní specifické synestezie, tedy spojení více druhů smyslových vjemů, kdy každému tónu na kvintovém kruhu přisoudil postupně určitou barvu spektra (tímto až matematickým přístupem se liší od synestezie svého předchůdce Rimského-Korsakova, který barvy přisuzoval tóninám na základě vlastní umělecké intuice). Part světelné klaviatury je tedy „hrán“ podle tohoto systému (co nota, to barva), otázkou však zůstává, jak světla vytvářet. Nejčastěji se při dnešních interpretacích používá světelná projekce, byť je pravděpodobné, že Skrjabin zamýšlel mnohem imerzivnější, ale o to i utopičtější zážitek pohlcení orchestru i posluchačů barevnými světly.

Pro vytvoření světelného partu na koncertu FOKu byl přizván light designer Lukáš Dřevjaný. Ten pracoval při zhasnutém sále se světelnými projekcemi na strop a stěny Smetanovy síně, jejichž barvy, ale i tvary a pohyb se měnily v souladu s partiturou. I když musel člověk občas váhat, zda Dřevjaného výbojná invence a dynamická světelná choreografie místy až nepřebíjí Skrjabinův záměr, svůj účel nakonec splnila výborně. Posluchač se zde stával i divákem a byl svědkem výsostně syntetického uměleckého zážitku. Pro ještě hlubší pochopení a uchopení Skrjabinova díla je ale nutné přiblížit kontext jeho vzniku.

Podhoubí Skrjabinovy umělecké filozofie nacházíme v kulturním a myšlenkovém vzepětí evropské (a ruské) společnosti bezprostředně před první světovou válkou. Myšlenky dobově vlivného učení theosofie, stejně jako filozofie Vjačeslava Ivanova o dionýském umění a transformativní síle kolektivní umělecké akce, se vepsaly do Skrjabinova života i hudby. V jeho symfonické skladbě Prometheus: Poema ohně z roku 1910 má každý moment v partituře svůj mystický význam. Pro Skrjabina byl Prométheus, bájný stvořitel lidí, metaforou vlastních snah o přetvoření světa skrze umění. Tento svůj filozoficko-umělecký program Skrjabin dovršil v plánu Mystéria, kolektivního syntetického díla-aktu, na němž by za participace všech obyvatel Země došlo k transfromaci lidstva ve vyšší životní formu. Utopické vize výjimečného skladatele zůstaly nenaplněny, a to nejen z důvodu, že Skrjabin předčasně zemřel v roce 1915, čtyři roky po premiéře Prométhea, v době, kdy v Evropě zuřila válka, zadupávající umělecké utopie do zkrvavené země.

Z Mysteria zbylo torzo, Prométheus se ale zachoval v původní podobě a zůstává silným svědectvím o výjimečném umělci a jeho době. Striktně vzato zde sice Skrjabin po skladebné stránce pouze vrší za sebe dominantně a subdominantně znějící akordy, dovede je ale spojit do funkčního celku, při své monumentalitě formálně sevřeného a gradujícího do katarze závěrečného Fis dur, kdy konečně nastoupí tónika a orchestr, sbor a světla v plné síle zahřmějí do transcendentních výšin. I když může být extatičnost Skrjabinových utopických idejí dnešnímu člověku vzdálena, skladba i dnes působí nesmírně silně. A její mistrovské provedení Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK a Pražským filharmonickým sborem pod vedením Andreje Borejka je z těch, na které se nezapomíná.

Hudba tajuplných příběhů
11. ledna 2023, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň

Program
Mieczysław Karłowicz: Smutný příběh op. 13
Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll op. 16
Miloslav Kabeláč: Mysterium času, passacaglia pro velký orchestr op. 31
Alexandr Skrjabin: Prométheus: Báseň ohně, symfonická báseň op. 60

Účinkující
Yulianna Avdeeva – klavír
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Kozubík – sbormistr
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
Andrej Borejko – dirigent
Lukáš Dřevjaný – light design