K hudbě duševního pohnutí a filozofických hlubin našli pražští symfonikové správný klíč

Koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK pod taktovkou Andreje Borejka v Obecním domě 11. ledna nemohl nechat nikoho chladným. V dílech překypujících krajními emocemi se totiž orchestr ukázal v tom nejlepším světle a zcela mimořádný výkon předvedla sólistka Yulianna Avdeeva.

Dramaturg koncertu Martin Rudovský vystavěl koncert důmyslně na čtyřech dílech slovanských autorů, které přes zdánlivou stylovou různorodost sjednocuje jejich ideová závažnost a silná emoční výpověď. Taktovky se ujal dirigent Andrej Borejko, jenž se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK v posledních letech vystoupil už několikrát. Rusko-polský původ jako by Borejka, nynějšího šéfdirigenta Varšavské filharmonie, předurčoval pro provedení právě tohoto programu.

Večer zahájila symfonická báseň Smutný příběh op. 13 Mieczysława Karłowicze (1876–1909). Ten patří ke stále častěji uváděným autorům doby doznívání hudebního romantismu. Život polského skladatele skončil tragicky v pouhých 32 letech pod lavinou v Tatrách. Do té doby stihl napsat a uvést symfonii, houslový koncert a řadu symfonických básní, které tvoří páteř jeho pokročilé tvorby. Propracovaný a harmonicky zahuštěný hudební jazyk zralého Karłowicze jako by v sobě spojoval slovanskou melancholii s německou pozdně romantickou sofistikovaností. V symfonických básních skladatel ztvárňuje filozofické principy i bytostně osobní témata. Smutný příběh, op. 13 z roku 1908 údajně líčí vnitřní hnutí muže, který se chystá spáchat sebevraždu. Podtitul Preludium věčnosti pak naznačuje tragické vyústění příběhu, které v hudbě nabývá tvaru extatických vzmachů, aby pak doznělo ve ztišeném smíření. Andrej Borejko tu vedl vyrovnaně znějící orchestr bez taktovky, čímž hráčům dokázal přímočařeji předávat kýžený výraz – velmi dobře s ním spolupracovaly zejména pregnantní žestě, a Karłowiczova skladba se tak představila v celkově velmi solidní interpretaci.

Následoval první z vrcholů programu: Klavírní koncert č. 2 g moll op. 16 Sergeje Prokofjeva (1891–1953). Ten je sice datován do roku 1912, avšak partitura byla údajně zničena, když byla v bídě prvních porevolučních let použita jako topivo. Prokofjev dílo znovu orchestroval z klavírního výtahu v roce 1923, provedl také revizi klavírního partu a celou skladbu upravil v souladu s novějším stylovým směřováním své tvorby při zachování tematického materiálu. Koncert už v době svého prvního provedení vyvolal nadšené reakce a přední osobnosti hudebního života v Rusku jako Boris Asafjev nebo Nikolaj Mjaskovskij ho vysoce hodnotily pro jasnost formy, sílu témat a nasycenost hudebního výrazu mladého skladatele. Provedení Yulianny Avdeevy kvality díla zcela potvrdilo. Dokonce se nebojím tvrdit, že jsme si pro tento koncert nemohli přát lepší interpretku.

Mezinárodně uznávaná a vyhledávaná pianistka ruského původu Yulianna Avdeeva, vítězka první ceny v Chopinově klavírní soutěži roku 2010, si už od prvních tónů náročného koncertu získala plnou pozornost sálu. Zejména její schopnost hry ve slabé dynamice je nevídaná. V rozsáhlých sólistických pasážích první a závěrečné věty ukázala výborný smysl zdůraznit to, co je důležité, vystavět rozsáhlé plochy a citlivě odstínit kontrasty Prokofjevovy hudby. V prostředních dvou větách pak příkladně spolupracovala s orchestrem a dirigentem, neexhibovala, hrála symfonicky. Prosté tklivé téma závěrečné věty pod jejíma rukama vroucně zpívalo, aniž by ztrácelo svůj zdrženlivý, soustředěný výraz. Avdeeva provedla posluchače půlhodinovým koncertem ve zcela dechberoucí, promyšlené interpretaci a svoje vystoupení korunovala výjimečně dobře zvoleným přídavkem. Vybrala si totiž Bagatelu č. 2 op. 1 ukrajinského skladatele Valentyna Sylvestrova (nar. 1937), jehož hudba jí, jak se vyjádřila, přirostla těsně k srdci. Sylvestrov, který musel po začátku války vloni ve svých 84 letech opustit Kyjev a dočasně se usadit v Berlíně, komponuje krátké, tiché, na první pohled prosté miniatury, které ve správné interpretaci dostávají silný emoční náboj. Avdeeva skladbu v souladu se skladatelovým záměrem provedla ve ztišeném, soustředěném výrazu, vyvolávajícím hluboké citové pohnutí. Bolestně nám tak připomněla neutuchající tragičnost toho, co se děje nedaleko za našimi hranicemi a na co máme nebezpečnou tendenci zapomínat. Toto gesto umělkyně ruského původu považuji za mimořádně silné a cenné.

Silné hudební výpovědi pokračovaly i po přestávce. Nejdříve zazněla emblematická skladba české hudební moderny, Mysterium času Miloslava Kabeláče (1908–1979). Soustředěné a sevřené dílo skladatel napsal roku 1957 stržen dojmy z pozorování hvězdné oblohy a z úžasu před nesmírností vesmírného řádu. Vědomí univerzálního řádu prostupuje také do samotné formy skladby, sdružené monotematickým principem a pulzujícím rytmem do jediného rozsáhlého oblouku. Nutno říci, že Kabeláč poměrně rychle dosáhne dynamického vrcholu skladby, z něhož pak dlouho nesestupuje, takže dílo může působit až unavujícím dojmem a má tendenci posluchače poněkud převálcovat. Borejko se tomu zdárně snažil předejít zvýrazňováním sólových pasáží například ve flétně (Hana Knauerová), v houslích (Roman Patočka) a v perkusích. Mysterium času je napsané jako zneklidňující, vyhrocené dílo, a takové bylo i v provedení FOKu.