Nepatetický Beethoven
Koncerty Igora Ardaševa jsou dramaturgicky i interpretačně výjimečné. Ohromující techniku doprovází muzikalita dodávající přesný význam, smysl i výraz každé notě a noblesní neokázalost hry a skromnost, až jakási zdrženlivost v chování na pódiu. Jeho úspěchy na prestižních mezinárodních soutěžích v Moskvě, Bruselu, Praze, Paříži či Aténách nejsou srovnatelné s žádným jiným českým klavíristou. Není divu, že takřka zaplněný Sál Martinů dychtivě očekával, jak Ardašev přistoupí k interpretaci skladeb, které si pro ten večer zvolil.
Musím se přiznat, že jsem si krátce před koncertem pustila nahrávku „Patetické“ v podání Daniela Barenboima, kterou mám velmi ráda a mám ji takříkajíc „v uchu“. Nevím, zda to bylo dobře, ale pomohlo mi to uvědomit si, že každý velký interpret přistupuje ke kanonickým dílům svého oboru sice s pokorou a respektem k zápisu, ale zároveň si někde dovolí například trochu delší pauzu, zpomalení, silnější důrazy, o vlas delší zámlky mezi frázemi, než skladatel předepsal. Možná proto mi trvalo déle než jindy vposlouchat se do Ardaševovy interpretace Beethovena, kterou jsem však v průběhu hry bez výhrad přijala. To je možná i podstatná charakteristika Ardaševovy hry – není prvoplánově líbivá, čitelná, posluchač musí být aktivním partnerem, nikoli pasivním příjemcem.
V Ardaševově pojetí této sonáty jsem slyšela méně vášnivosti a ostrých dynamických kontrastů, o to více však vynikla struktura jednotlivých vět, klavírista působil jako stavitel monumentu, budovaného od prvních taktů – soustředěně, přehledně, střízlivě. Drama bylo nahrazeno vnitřní silou a naléhavostí, pečlivě promyšlenou gradací, důrazy a pauzami, naplněnými významem. Zajímavě vyzněla druhá věta Adagio cantabile, jejíž začátek na mě působil až trochu chladně, avšak to podstatné jako by se odehrávalo pod povrchem, nepřeslechnutelná byla závažnost, kterou této větě interpret dodal. A samozřejmě nádherně hladivé pianissimo v závěru. Třetí větu Rondo. Allegro zahrál ve velmi rychlém tempu, s jasným zvukem a vysoce kultivovaným tónem, který tuto kvalitu neztrácel ani ve forte. Byl to skutečný gradační vrchol monumentu, vystavěného s neokázalostí a promyšleností.
Fascinující Kabeláč
Myslím si, že značná část publika zamířila na tento koncert, aby si poslechla Osm preludií, op. 30 Miloslava Kabeláče, velkého symfonika a hudebního novátora. Cyklus klade velké nároky na interpreta, ovšem chopí-li se ho správné ruce (a chápavá hlava), je pro posluchače velkým zážitkem. V uplynulém čtvrtstoletí vznikly tři nahrávky tohoto cyklu, v roce 2000 Daniela Wiesnera, v roce 2008 Iva Kahánka a v roce 2023 Jana Bartoše (všechny vydal Supraphon). Osm preludií je cyklus dvou až čtyřminutových skladeb, prostoupených společným motivem. Charakter a vyznění jednotlivých preludií jsou však unikátní. Svou roli v tom hrají barevné a dynamické vrstvy i technické požadavky.
Igor Ardašev stvořil v Sále Martinů zázrak. Síla Kabeláčovy hudby v kombinaci s Ardaševovou hudební inteligencí, neomezenými technickými schopnostmi a smyslem pro barvy a skryté emoce posluchače hluboce zasáhla. Klavírista hrál přesně podle zápisu (jak podle klavíristy Martina Ballýho skladatel přísně vyžadoval), zřetelně bylo vidět jeho fyzické vytváření tónu – od pohybů vycházejících z ramen přes ostré údery štíhlými prsty do klaviatury po jedinečnou uvolněnou měkkost tónu. Preludio ostinato bylo esencí barev, vytvářených opakující se tónovou sekvencí v pravé ruce, zatímco levá zprostředkovávala zásadní sdělení. Už v této miniatuře Ardašev připoutal posluchačovu pozornost a nepustil ji až do konce. Preludio meditativo zahrál s ohromnou hloubkou a vědomím důležitosti každé noty. Třetí Preludio sognante, v němž hraje hlavní roli rytmus, mělo velký účinek na posluchače, čtvrté Preludio corale se zřetelným rozlišením pravé a levé ruky vyznělo kompaktně a temně, v pátém Preludiu notturno navodil klavírista krásně vyvedeným trylkem v pravé ruce dojem křehkosti, až nadpozemsky zněla Ardaševova pianissima, na pár tónech vystavěl nádherně znějící hudební fráze. Šesté Preludio volante vyznělo kontrastně díky svému tempu a vzrušení, jež mu Ardašev dodal, zajímavé bylo pozorovat, jak linky pravé a levé ruky vytvářejí kompaktnost, celistvost. V sedmém Preludiu arioso bylo úchvatné se zaposlouchat do způsobu tvoření tónu – vyrovnanosti v rozložených akordech a hebkosti v pianissimu. Poslední Preludio impetuoso vyznělo jako pečlivě vybroušený drahokam.
Osvěžující Martinů
Osm preludií, H 181 napsal Bohuslav Martinů v roce 1929 ve Francii. Drobné skladby v délce od necelých dvou minut (to nejkratší se vejde do jedné minuty a dvaceti vteřin) do necelých čtyř minut jsou smrští rytmických, tempových a dynamických změn, jsou inspirovány jazzem, hojně obsahují synkopovaný rytmus, formálně jsou velmi pestré, odvíjejí se ve stylu blues, foxtrotu, capriccia, etudy a dalších. Martinů v tomto cyklu zkouší, kam až sahají zvukové možnosti klavíru. K posluchačům je tento cyklus laskavější než Kabeláčova preludia, nejsem si však jistá, zda i k interpretovi. Na poměrně malé ploše vystihnout podstatu krátké skladby a projevit umění hutné hudební zkratky vyžaduje zkušeného, výtečnou technikou a muzikalitou obdařeného interpreta. Igor Ardašev mi v jednotlivých preludiích připomínal interpretačního chameleona, který zvládá jazzové rytmy, pustí se do bezstarostného tance, zklidní se v Adagiu, zaburácí v akordech a ukáže hravou tvář v arpeggiích, je strojově přesný ve staccatu a zvukově podmanivý v tónech vtlačovaných do klaviatury. S velkou pečlivostí a rozmyslem vytvářel každý tón Larga, závěrečné Etuda a Foxtrot vyvrcholily v ohňostroji technické zběhlosti a vzrušených synkop.
Ohlas výkonu Igora Ardaševa byl mimořádný, obecenstvo vřele přijalo celou dramaturgii koncertu. Klavírista jej odměnil dvěma přídavky, v nichž opět zazářila jeho oslnivá technika ruku v ruce s neuvěřitelně hebkým tónem, skladbou Pátý den páté luny z pera Bohuslava Martinů a Obkročákem z Českých tanců Bedřicha Smetany.
Dny Bohuslava Martinů: Igor Ardašev ‚8
25. listopadu 2025, 19:30 hodin
Sál Martinů, Lichtenštejnský palác
Program
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 8 c moll, op. 13 „Patetická“
Miloslav Kabeláč: Osm preludií, op. 30
Bohuslav Martinů: Osm preludií, H 181
Účinkující
Igor Ardašev – klavír
