Tento rozhovor připravujeme v souvislosti s českou premiérou opery Philipa Glasse Proces v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v režii Jiřího Nekvasila, dne 9. října 2025 v kostele sv. Václava v Ostravě. Premiéra v Ostravě byla plánována už na rok 2020, ale kvůli covidovým omezením se odložila, takže česká premiéra s vaší účastí na hudebním nastudování proběhne až nyní. Na webu divadla se uvádí, že se do Ostravy vracíte poprvé od roku 2017. Mohl byste čtenářům připomenout, jak tato spolupráce začala?
Naše spolupráce ve skutečnosti začala nečekaně ve Francii, v Théâtre Graslin v Nantes, při nové inscenaci Vojáků Manfreda Gurlitta (se stejným libretem, které použil i B. A. Zimmermann). Jinak, Ostravské dny 2017, to už vzdálená minulost. Vzpomínám si, že jsem řídil Trurliade pro bicí a orchestr Olgy Neuwirth s Victorem Hanem, Ionisation Edgara Varèseho nebo Movis, koncert pro klavír a orchestr s Daanem Vandewallem Michala Rataje. Pro mne to bylo důležité. Varèse, to je naprostý vrchol, a Neuwirth a Rataj jsou dnes velmi známé osobnosti současné hudby! Kromě toho vzpomínám na vynikající pracovní atmosféru a neuvěřitelnou energii všech hudebníků. Takový tvůrčí úl. Spolupráce tak pokračuje dodnes.
Velmi na mě zapůsobila česká premiéra opery Richarda Ayrese Zahrada, kterou jste dirigoval na festivalu NODO v roce 2020. Autorův přístup byl pro mě velmi inspirativní – jemně hravý poetický surrealismus o vážném tématu. Čí to byl nápad uvést Zahradu na NODO? To, že jste byl vybrán právě vy, mi připadá příznačné, protože podle vaší dosavadní kariéry se zdá, že jste velmi otevřený různým stylům a formátům.
Přesně takový jsem, obzvlášť, když jde o novou operu, nový styl nebo inovativní přístup. Festival NODO vybral tuto operu s vědomím, že jsem otevřený různým stylům a typům oper.
Zahrada od Richarda Ayrese byla vynikajícím zážitkem mimo jiné i díky setkání s velmi přátelským Richardem. Jeho hravá hudba plná bizarních a neobvyklých zvuků, specifické použití sólového barytonového hlasu, dojem pohádkového snu. Zábavné i lehké, velmi rytmické, téměř jako v pop music. Celkově velmi neobvyklé a obohacující.
Letos jste v Ostravě nastudoval Proces Philipa Glasse podle libreta Christophera Hamptona, kterého známe nejlépe jako autora Nebezpečných známostí. Připomeňme pro čtenáře, že operu zadala Welsh National Opera a premiéra se uskutečnila v Cardiffu v roce 2014. Od té doby byla uvedena už vícekrát. Philip Glass a Christopher Hampton označili svou adaptaci Kafkova Procesu za „černou komedii“. U nás jsme na interpretaci Kafky citliví. Jak osobně čtete Proces? Mám teď na mysli román, nikoli jeho operní adaptaci.
Upřímně řečeno, četl jsem francouzský překlad z německého originálu a příběh mi připadal nesrozumitelný. A právě v tom je Kafka mistr. Vytváří chaos v našich myslích, takže už nevíme, co je realita, natož kde je pravda… Já bych ten příběh spíše nazval „tragédií absurdna“.
V jednom z rozhovorů jsem našla, že Glass čte Kafku „od puberty“ a že připravuje i Kafkovu Ameriku jako třetí operu podle Kafky. Uváděl jste Kafku už dříve a konzultoval jeho význam se skladatelem? Národní divadlo v Ostravě cituje: „My nehledáme vinu. Vina si najde nás. To je zákon. – Aha. Chápu. Je to celé jen žert. Velmi směšné.“ Souhlasíte s koncepcí Jiřího Nekvasila?
Pro hudebníka je těžké převést intelektuální koncept do hudby. Takže je pro mě i těžké s Jiřím Nekvasilem souhlasit nebo nesouhlasit. Pro mě je ta závěrečná věta „Je to celé jen žert. Velmi směšné,“ ekvivalentem toho, co jsem řekl předtím, že je to „úplně absurdní“ od začátku do konce příběhu.
Vkládám do interpretace co nejvíce své citlivosti a doufám, že tím jeho vize podpořím! Je to velmi náročná opera i na výslovnost zpěváků, kvůli rytmu, který doslova neustále kolísá. Navíc je to moje první Glassova opera a první minimalistická opera.
Z mého pohledu je nemožné nezmínit, že pro židovskou kulturu je téma Zákona, který nelze porušit a který tak vždy vyvolává trvalý pocit viny a možnost jeho zneužití, velmi silné.
Ano, určitý smysl pro „Zákon“ tu je. Možná židovský, kvůli Kafkovi a Glassovi, ale podle mě spíše s univerzálnějším výhledem než čistě ve smyslu židovského pojetí Zákona.
Jak vnímáte „ztělesnění“ významu díla v hudbě?
Opět, to „ztělesnění“ je v komplikovaném textu obtížné. Glass si hraje s časem. Někdy je pozastaven v pomalém tempu jako blues z amerického Jihu, jindy se žene vpřed v rychlých tempech. To je pro mě nejbližší překlad „chaotického Kafkova vyprávění“.
Uvedu konkrétní příklad: Opakování v Glassovi není systematické. Nejvíce systematické je podle mě v tomto ohledu 3. scéna II. dějství, kde se odehrává intelektuální „souboj“ mezi Josefem K. a advokátem Huldem. Opakování směřuje k vrcholu, když Huld poníží Blocka, aby dokázal, že on je pro Josefa K. nejlepším řešením.
V konkrétním nastudování v Kostele sv. Václava v Ostravě bude navíc výzvou třísekundový dozvuk.
Studoval jste i jiná Glassova díla, nebo naopak jiná díla inspirovaná Kafkou?
Jak jsem řekl, je to moje první Glassova opera. Jediné, co jsem od něj dříve nastudoval a mám to rád, byla symfonická skladba The Canyon, kterou jsem provedl se svým orchestrem v Kalifornii v roce 2023. Je to i moje první dílo inspirované Kafkou, i když na univerzitě jsme v hodinách francouzské literatury studovali Proměnu, kterou dodnes vnímám jako na velmi překvapivou knihu.
Jaké je to pracovat s ostravským souborem?
Je to skvělá zkušenost. Máme dost času jít do hloubky díla, a to i se dvěma různými obsazeními. Moje první zkušenost byla v roce 2022 s Manon, Proces má ale mnohem větší relevanci pro dnešní svět.
Trochu osobnější otázka: Jaký je váš nejzajímavější sen? Představujete si v něm, že dirigujete?
Asi vás zklamu – zdá se, že si své sny zatím nepamatuji!
Momentálně studuji kompozici s využitím elektroniky a mým „snem“ je uvést svou poslední skladbu (saxofonové kvarteto s živou elektronikou).
Na závěr bych ještě dodal, že můj výlet do Prahy byl skvělý a díky příteli Michalu Ratajovi jsem objevil i velkolepého malíře Kupku.
Přejeme mnoho úspěchů a zveme diváky na premiéru.
