Dílo Franze Kafky bylo dlouho považováno za nezhudebnitelné. Tyto předsudky nezlomila ani inscenace opery Hanse Wernera Henzeho (1926–2012) na téma povídky Franze Kafky Venkovský lékař (povídka z roku 1918, opera vznikla v roce 1951). Tato opera je považována za historicky první zhudebnění Kafkovy prózy. Teprve reprezentativní premiéra opery Der Prozess skladatele Gottfrieda von Einema (1918–1996) na salcburském festivalu v létě 1953 prokázala, že Kafkovy prózy jsou zhudebnitelné.
Philip Glass, který již na Kafkovo téma složil operu V kárném táboře (premiéra 31. srpna 2000, Seattle, USA), začal Proces – svou dvacátou šestou operu – komponovat v roce 2012 jako koprodukční projekt mezi Music Theatre Wales, Royal Opera, Scottish Opera a Theater Magdeburg. V tomto období navštívil také Ostravu. Se svým The Philip Glass Ensemble vystoupil v naplněné ostravské hale Gong v Dolních Vítkovicích se skladbou Hudba o dvanácti částech (délka provedení včetně přestávek cca pět hodin) a poskytl zde také českým médiím rozhovor, ve kterém se zmínil i o komponování opery Proces.
Opera měla premiéru na komorní scéně Covent Garden v Linbury studio Theatre v Londýně v roce 2014.
Úvahy publika o tom, jak dopadne inscenace české premiéry této mimořádné opery v Ostravě, se začaly rozptylovat již při vstupu do prostoru kostela. Pro diváky bylo připraveno velmi pohodlné šikmé hlediště. Jevištní konstrukce připomínala na první pohled dvoupatrové předváděcí molo módních přehlídek, přičemž v závěru opery účinkovali zpěváci i z třetího patra scény – z varhanního kůru. Z divákova pohledu impozantní scéna, která působila velmi autenticky a vyvolávala dojem reality prostředí, ve kterém se Kafkův román odehrával. V popředí mimořádně velké zařízení, které v průběhu představení působilo jako projekce s výrazným výtvarným doplněním a podtržením děje – chrámové hodiny, plošně stylizované portréty Franze Kafky, pulzující křivka EKG, hořící svíce, ale také opona, která v mezihře vytvářela dojem spuštěné opony v operním sále. Mimořádně působivý byl light design autentizující dramatičnost děje.
Orchestr tvořilo 12 nástrojů – z dechů všechny kromě fagotu (flétna střídající pikolu, hoboj střídající anglický roh, klarinet střídající basklarinet), z žesťů 3 zástupci této skupiny (lesní roh, trubka a baspozoun), ze smyčců všechny (housle, viola, violoncello, kontrabas), dále bicí nástroje a klavír střídající celestu. Hráči byli poměrně namačkáni na malém prostoru mezi scénickou konstrukcí a zadní stěnou kostela. Výkon celého orchestru sólistů však byl navzdory podmínkám naprosto vynikající, na své si přišel zvláště basklarinet, všechna četná sóla byla provedena s technickým nadhledem a v široké škále barevných nuancí.
Dirigent Bruno Ferrandis byl dobrou volbou. Jeho precizní gesto, smysl pro barvu, rytmická pregnantnost a obrovské množství zkušeností s prováděním soudobé hudby jej řadí mezi top dirigenty dnešní doby. Navíc jeho profesionalita v kombinaci s vřelým a přátelským přístupem ke všem spolupracovníkům je vždy předem danou jistotou kvalitního výsledku, který je nejen technicky dokonalý, ale nepostrádá ani výraz a emoce.
V hlavní roli Josefa K. exceloval Jiří Hájek. Nejen pěveckou jistotou, ale i hereckou přirozeností. A těch příležitostí k projevení obojího umu bylo nepočítaně v široké škále od totálního zoufalství až po euforii. Další sólisté již měli na svých bedrech rolí více a všichni tuto „nálož“ zvládli s lehkostí a pečlivou diferenciací postav. Ať už to byla postarší slečna Bürstnerová či svůdná Leni Karolíny Levkové, Inspektor a Strýc Albert Jana Šťávy či Stráž 1 a zničený Block (který už má s podobným procesem letité zkušenosti) Martina Javorského.
A to byly „pouze“ dvojrole. Ostatní měli naloženo daleko více. Trojrole Paní Grubachové, Pradleny a Ženy ze přesvědčivě zhostila Anna Nitrová, trojroli Titorelliho, Bičovatele a Studenta ztvárnil bez nejmenšího zaváhání v diferenciaci postav Vít Nosek a s trojrolí Soudce, Asistenta a Právníka Hulda si skvěle poradil i Ihor Maryshkin. Nejvíce naloženo měl ovšem Josef Škarka. Stráž 2, Soudní sluha, Přednosta soudní kanceláře a ještě k tomu Kněz, který měl ze všech postav v celé opeře snad nejdelší a nejnáročnější výstup s klíčovým poselstvím. To je na jednoho člověka skoro až trochu moc.
Hlavní postavy doplnila ještě šestice půvabných dívek v bleděmodrých a bleděrůžových šatech z operního studia Lenky Živocké. Jejich herecký, ale i pěvecký projev byl naprosto přirozený a bezchybný.
Velkou výhodou sakrálního prostoru byla bezprostřední blízkost mezi aktéry inscenace a publikem. Vše bylo téměř na dosah ruky a tak bylo možno obdivovat i drobné nuance v hereckém projevu sólistů, jako je mimika obličeje, na kterou většinou v divadelním prostředí divák nedohlédne. Velkou výhodou pro zpěváky byla také kostelní akustika, která podpořila znělost jejich hlasů, v některých případech možná až příliš, v poměru k orchestru, který stál zvukově trochu v pozadí.
Režijní pojetí Jiřího Nekvasila balancující mezi beznadějí a groteskou, stejně tak jako samotná Glassova hudba, přeneslo děj do současné, jakoby stále existující kafkovské absurdity, kdy splývá touha po spravedlnosti s realitou nerealizovatelných slibů politiků, programových prohlášení, korupce a beznaděje, kdy válečné konflikty probíhají v přímém přenosu a snahy o ukončení těchto situací a procesů jsou v nekonečnu.
Celkově lze s velkým uznáním ke tvůrcům a účinkujícím konstatovat, že každá složka inscenace, ať už pěvecká, orchestrální, scénická, herecká, kostýmní i choreografická, vytvořila maximální a naprosto jedinečnou atmosféru pro mimořádné vyznění celého projektu.
Oxfordský slovník opery, Oxford University Press, 1996, uvádí: „Z posledních Glassových prací, které jsou rozsahem větší, ale tvoří je souvislý tok hudby a (zvláště v pozdějším období) i dějová niť, lze usoudit, že se autor pomalu smiřuje s klasickými požadavky operní tvorby. Sám však své scénické dílo označuje za „hudební divadlo“ a s nadějí očekává dobu, kdy se operními domy prožene nový vítr, jenž zboří zkostnatělé hranice mezi tradičními a moderním formami.“
Při pohledu dramaturgii ostravské opery je jasné, že ono Glassovo přání – prohánějící se vítr bořící zkostnatělé hranice – již v Ostravě fouká dlouhou dobu správným směrem.
Inscenace bude v Ostravě provedena celkem čtrnáctkrát včetně premiéry, v současné době jsou všechna představení vyprodána.
Philip Glass: Proces
9. října 2025, 18:30 hodin
kostel sv. Václava, Ostrava
Inscenační tým
Hudební nastudování a dirigent: Bruno Ferrandis
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Pohybová spolupráce: Michaela Dzurovčínová
Vedoucí Operního studia NDM: Lenka Živocká
Český překlad: Pavel Drábek
Asistent dirigenta: Lukáš Kovařík
Dramaturgie: Juraj Bajús
Obsazení:
Slečna Bürstnerová / Leni / Hlas za scénou: Karolína Levková
Paní Grubachová / Pradlena (žena Soudního sluhy) / Hlas za scénou / Žena: Anna Nitrová
Titorelli / Bičovatel / Student (Berthold): Vít Nosek
Stráž 1 (Franz) / Block / Hlas za scénou: Martin Javorský
Josef K.: Jiří Hájek
Soudce / Asistent / Právník Huld / Hlas za scénou: Ihor Maryshkin
Stráž 2 (Willem) / Soudní sluha / Přednosta soudní kanceláře / Kněz: Josef Škarka
Inspektor / Strýc Albert: Jan Šťáva
Členky Operního studia NDM
