Kantiléna tradičně na Boží hod předala vánoční poselství míru

Jakub Vlček, 28.12.2023 16:32

V den prvního svátku vánočního se, jako každý rok, konal Vánoční koncert Kantilény. Uskutečnil se v katedrále na Petrově a byl jako obvykle zcela vyprodaný. Věhlasný sbor z moravské metropole představil, s doprovodem sólistů a instrumentalistů pod hlavičkou Filharmonie Brno, úpravy koled současných Brněnských skladatelů. V pravdě naplnění poselství radosti a vrcholu adventu.

Tradiční vánoční koncert Kantilény, 25. prosince 2023, Katedrála svatého Petra a Pavla, Brno (foto Julian Veverica)

Dramaturgie koncertu se mi jevila následovně: šlo o tvorbu třech současných brněnských skladatelů a Kantiléna také přednesla trojbarevný repertoár. Prvním odstínem byly osobité úpravy staročeských koled (tj. i moravských) Františka Fialy. Hudebně na mě působily jako možná nejkrásnější pasáž celého koncertu. Uprostřed stála možná nejpozoruhodnější část celého programu: pásmo lidových koled z různých zemí světa, dílo Michala Jančíka. Závěr byl pak vymalován v tónech staré tradice vánočních kantát z pera Martina Jakubíčka. Úvodní a třetí část interpretoval koncertní sbor Kantilény. Druhou vždy dojetí přinášející dětský sbor (s oficiálním názvem “starší přípravné oddělení”).

František Fiala (*1966) je varhaník, hudební pedagog a zkušený skladatel komponující v širokém spektru žánrů od duchovní hudby až po hudbu elektroakustickou. Studoval v Brně, Praze a na arcidiecézní konzervatoři pro církevní hudbu ve Vídni. Michal Jančík, od roku 2020 umělecký vedoucí a hlavní sbormistr Kantilény, absolvoval hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně, řízení sboru pak na Ostravské univerzitě a dirigování sboru na JAMU. Varhaníka a skladatele Martina Jakubíčka (*1965) pojí s Kantilénou mnohaletá spolupráce. Koledy na varhanní pozitiv na koncertě také sám doprovodil. Je velmi všestranným umělcem, interpretačně ovládá varhany, cembalo a klavír, jeho skladatelská činnost zasahuje do oblasti klasické, lidové, folkové i rockové hudby.

Tradiční vánoční koncert Kantilény, 25. prosince 2023, Katedrála svatého Petra a Pavla, Brno – Michal Jančík (foto Julian Veverica)

Samotná Kantiléna vznikla již v roce 1956 jako Šlapanický dětský sbor a do roku 1967 přerostla pod vedením letos zesnulého Ivana Sedláčka ve výběrovou instituci. Je laureátkou řady mezinárodních sborových soutěží. S Kantilénou dnes spolupracují členové Filharmonie Brno, kteří na koncertě zručně obstarali party instrumentální (sólová flétna, klarinet, smyčce, trubka, lesní roh a klavír) a zpěvní (za všechny zmiňme alespoň sopranistku Alžbětu Symerskou a barytonistu Robina Červinka). Veronika Novosádová, která má na starosti starší přípravné oddělení, se ujala řízení sboru a komorního ansámblu v cyklu skladeb Michala Jančíka. Ten tedy v ono vánoční odpoledne dirigoval všechny kompozice, kromě svých vlastních.

Pojďme k samotným skladbám koncertu a jejich vyzněním. Výběr z cyklu Staročeské koledy Františka Fialy se hned v úvodu rozezněl v tradičním stylu “à la 19. století”, snad vyjma písně, pravděpodobně ze Sušilovy sbírky, A teče vodička. Dvořákovsky na mě působící úvod napověděl i něco o kompozičním stylu, kořeněným ryze sborově stylizovanými, tu skočnými nebo eklekticky (synteticky) osobitými aranžemi pestrého typu písní. Nebeská akustika chrámu vynikla právě zde (nebo to bylo tím, že změna ze světa pozemského v nadpozemský byla teprve čerstvá?). Úprava známé a překrásné písně Byla cesta působila právě nebesky nepřeplácaně, v jaksi dvořákovsky rozezpívané a vkusné úpravě (má pozornost se upřela právě k této písni, neboť miluji její aranžmá z alba Kolednice Ivy Bittové, s Brnem rovněž navýsost svázané). Po závěrečném Gloria, se sólovým violoncellem, publikum právem dlouze a spontánně tleskalo (působilo to spontánně a ryze, nikoliv strojeně – jak tomu někdy u potlesků může být).

V cyklu Letem vánočním světem, z pera Martina Jančíka, ansámbl zesílil ještě o kontrabas a ustoupili sólisté. Na úvod se hlásky dětského sboru opět rozezněl nápěv Byla cesta. Vždy je zajímavé slyšet stejnou píseň ve dvou aranžích. Tu rychle vystřídala slovenská Šedzi vrabček a následovaly písně z Ruska, Venezuely, Francie, Španělska, Andalusie, Německa, Anglie, Polska a Řecka. Étos spojenectví všech duší v jedno nemohu než kvitovat. Všichni, ať z Venezuely, Moravy nebo Ruska, byli spojeni v harmonii hudby. Vnímal jsem opět tradiční a zručný skladatelský styl, umějící psát pro sbor, s perfektním instrumentálním doprovodem (zaujala mě například úprava Venezuelské písně). Unitární byl i fakt, že si tvůrce (či tvůrci) dali úctyhodnou práci s tím, aby druhou sloku s originálními národními texty vždy přeložili do češtiny (první byla v originálním jazyce původu písně). Jak psala Dominika Nováková v programu: “Lidová vánoční hudba se různí podle národních povah, zvyků a tradičních hudebních kultur. Tuto skutečnost se autor úprav snažil podtrhnout, proto používal prosté harmonie a nekomplikované motivy v mezihrách, které vždy vycházejí z melodií předchozí nebo následující koledy”.

V závěrečném oddílu koncertu hudební těleso dále posílilo, tentokrát o varhanní pozitiv, klarinet, lesní roh a trubku, opět se sopránem a barytonem. Cyklus začal tradičně, orchestrálním úvodem se sopránem, v písni Děťátko se narodilo. Sestával z úprav písní barokních kancionálů a nesl název Chvalmež Boha zpívajíce (výběr čerpal mimo jiné i ze slavného kancionálu Slavíček rajský Jana Josefa Bažana). Na základě dobových barokních zvyklostí Jakubíček rozepsal koledy do převážně dvou- až tříhlasé sazby. Zaujala mě instrumentace s barvou klarinetů v unisonech varhan a trubky.

Prožitek dobroty díky pozitivnímu a pokorně zručnému hudebnímu programu byl již nastíněn. Fialovy skladby byly v tom nejlepším slova smyslu posluchačsky přístupné a přitom skladatelsky velmi zručné. Martinů řekl prý kdysi o Dvořákovi, že “ač je smutný nebo veselý, vždy je kladný”. To stejné by se dalo říct o Fialovi a bylo by dokonce ještě vhodné vytknout slovo “smutný” (kdyby nešlo o seriózní text recenze, mohl by na tomto místě být ještě “smajlík”). Podobně možno mluvit o skladbách z pera Michala Jančíka, naproti tomu cyklus Martina Jakubíčka zase více odkazoval k barokně klasicistní tradici vánočních kantát (a to i stylem instrumentálního doprovodu).

Koncert byl tradičním vrcholem sezony brněnské Kantilény v katedrále sv. Petra a Pavla a naplnil citát z Matoušova evangelia, tak jak je napsán na průčelí této chrámové dominanty města: “Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím”. Tradiční Narodil se Kristus pán, zpívaný umělci menšího i většího vzrůstu, a tradičně i všemi lidmi v kostele, poselství dobroty nanejvýš stylově završil. Ve vánoční době, zjitřené různými tragédiemi u nás i v zahraničí, respektive smutky odehrávajícími se v různých variacích v nitru zhruba 99 % všeho lidu na matičce zemi, přineslo dobrotu a pozitivní energii. Tomu odpovídalo i verbální poselství Michala Jančíka vyřčené na závěr: “…život je věčný”. Ano, bytí nikdy neskončí, ať se děje co se děje a takových kulturních pohlazení není nikdy dost!