Karen Gomyo se vrací ke Dvořákově koncertu jako k dávnému příteli

Za pár dní vystoupíte v Ostravě, společně s Janáčkovou filharmonií zahrajete Dvořákův Houslový koncert. Jak dlouho máte toto dílo v repertoáru?
Dvořákův Houslový koncert patří k mým nejoblíbenějším, a to i přesto, že nepatří k těm, které hraji nejčastěji. Naučila jsem se ho, když mi bylo jedenáct, hrávala jsem ho několikrát s orchestrem zhruba ve svých dvaceti letech, ale poté jsem měla spoustu jiného hraní a nabídek – ke Dvořákově koncertu jsem se tak znovu dostala až vloni po více než šestnácti letech!

Pojí se vám s tímto koncertem nějaké vzpomínky?
Ano, nejraději vzpomínám na koncertní turné, které se událo v loňském roce v Austrálii. Zahrála jsem si tam tento koncert na různých místech šestkrát. Užila jsem si všechna vystoupení, ale nejvíce to první. Měla jsem během něj pocit, jako bych se znovu propojila se svým dávným přítelem, se kterým jsme na dlouhá léta přerušili kontakt. Během té doby jsem na něj však nikdy nepřestávala myslet, celou tu dobu jsem ho hluboce milovala a obdivovala. Všechny ty city se ve mně při našem opětovném setkání najednou plně probudily.

Dočetla jsem se, že jako malá jste si ke skladbám vytvářela narativní příběhy, dokonce jste si je zapisovala na papír. Jak to máte nyní?
Nyní si místo narativních příběhů vytvářím pocitové příběhy, jsou univerzálnější a pro posluchače snadněji uchopitelné.

Je nějaká konkrétní pasáž ve Dvořákově koncertě, která se vás obzvlášť dotýká?
Celý koncert se mě dotýká, jednotlivé věty na sebe navazují tak logicky a plynule, jako by to byly tři kapitoly uceleného příběhu. Pokud mám však vyzdvihnout jednu z částí, nejvíce souzním s pomalou druhou větou. Ale jak popsat hudební pocity slovy? Pokusím se o to, ačkoliv je to obtížné – cítím z ní vřelost, pečující lásku, ale i trochu nostalgie a nenaplněné touhy. A také jako bych z ní cítila Dvořákovu lásku a obdiv k přírodě, a to se dotýká něčeho hodně hluboko v mém srdci, protože sama mám k přírodě velmi blízko. Citlivě zvolená instrumentace a plynulost hudebního načasování napříč celou druhou větou tyto pocitové obrazy ještě umocňují.

Studovala jste dlouhá léta u houslové pedagožky Dorothy DeLay. Jakým způsobem vyučovala?
Dorothy DeLay vystudovala kromě houslí i psychologii pro děti. Věděla, jak na ně, snažila se jim doopravdy porozumět. Když bylo třeba, dokázala být i velmi přísná, ale především se snažila o to, aby se její žáci naučili být zdravě kritičtí sami k sobě. Protože se na housle zpravidla začíná hrát v útlém věku, a děti tak musí trávit dlouhé hodiny každý den o samotě jen se svými houslemi, je důležité, aby je někdo správně namotivoval a nasměroval. DeLay ke každému studentovi přistupovala jinak, tak, aby z něj vyrostl nejen dobrý houslista, ale i všestranně vzdělaný člověk a osobitý hudebník. Hudebník, který si vytvoří svůj vlastní styl projevu. Toho docílila třeba tím způsobem, že ve svých malých studentech podněcovala představivost – ta je často neuvěřitelně pestrá a zábavná a DeLay, ačkoliv ji využívala především jako výchovnou metodu, se jí zároveň ohromně bavila.

Jaké jsou vaše vzpomínky na doby, kdy vás učila?
Začala jsem u Dorothy DeLay studovat na Julliardu ve svých jedenácti letech. Přijela jsem tehdy poprvé do uspěchaného a hlučného newyorského velkoměsta. Byla jsem z toho prostředí dost zděšená. Vyrůstala jsem do té doby v klidném a přátelském prostředí kanadského Montrealu. Dorothy DeLay mi pomohla se s tou změnou vypořádat. I přesto, že způsob, jakým ke mně přistupovala, pro mě byl dost nečekaný. Používala techniku pozitivního myšlení, jak v životě, tak i ve hře. Ta se nesmírně lišila od japonské výchovy (moje máma je Japonka), na kterou jsem byla zvyklá.

Bohužel jsem u ní nemohla pokračovat ve studiích v dospělosti, zemřela v mých devatenácti letech. I těch sedm let, které jsem s ní prožila, ve mně však dodnes zůstávají. Její životní filozofie i přístup k hudbě a výchově bych ráda v budoucnu uplatnila i ve výuce svých žáků.

Velkou inspirací pro vás v dětství byla i houslistka Midori…
Když jsem jako malá žila v Montrealu, chodila jsem na všechny její koncerty. Dokonce jsem se za ní po koncertech vydávala i do zákulisí. Dávala jsem jí malé dárky, ke kterým jsem připojovala ručně psané vzkazy, na které jsem psala, jaké skladby bych si přála, aby nahrála na svá příští alba. Zároveň jsem se s ní tenkrát nechávala fotit, ty fotky mám dodnes schované.

Měla jste i příležitost si s ní tenkrát popovídat?
Bohužel ne, ne nijak smysluplně, příliš jsem se před ní styděla. Ale i tak pro mě byla nesmírně inspirativní, a to nejen jako houslistka a hudebnice. Obdivuji ji například i za to, že založila – již ve svých devatenácti letech! – neziskovou organizaci Midori & Friends, díky níž se mohou hudebně vzdělávat i děti, které by k tomu jinak neměly příležitost.

Zdají se vám někdy sny o hudbě?
Ano! Zdávají se mi pro hudebníky myslím dost typické noční můry o tom, že přicházím na pódium a najednou zapomenu, jakou skladbu mám hrát. Často ale mívám i příjemné sny o hudbě. Když se učím novou skladbu, neustále ji hraju a poslouchám, zní mi v hlavě i před spaním a ve snech, občas i během probouzení – jako bych ji cvičila celou noc. Nedá se to však předem odhadnout. Jindy se naopak ráno probudím a v hlavě mi zní melodie, která vůbec nesouvisí s ničím, co v té době v bdělém životě cvičím nebo poslouchám za repertoár.

A jaké máte sny a přání do budoucna?
Ráda bych se nějakým způsobem zapojila do projektů, nebo nějaký dokonce sama vytvořila, které se zaobírají hudbou (a to ne nutně jen klasickou) ve spojitosti se světem, ve kterém žijeme – ve světě, který je plný technologie a umělé inteligence, plné skvělých možností, které nás ale zároveň odpojují od sebe navzájem i od nás samých. Nejsem si ještě úplně jistá, jak a kdy přesně takový projekt vznikne, ale často nad ním přemítám. Věřím, že všechno má svůj čas a ten se nedá urychlit.

Děkuji vám za příjemný a podnětný rozhovor. Přeji, ať se vám u nás Dvořákův koncert dobře hraje!