Káťa Kabanová v Lublani a mnoho dalšího pohledem Operního kukátka
West Side Story v Salcburku
Žánrový experiment zařadit letos na salcburský festival legendární muzikál Leonarda Bernsteina West Side Story se zřejmě podle prvních kritik a bouřlivých ovací ve stoje po premiéře vydařil (výběr recenzí z ohlasů v zahraničním tisku najdete zde). Téma letošního Pfingstfestspiele, které je Romeo a Julie, je v tomto opusu rozvedeno modernizovanou tragickou verzí shakespearovské látky. Téma rasové nesnášenlivosti navíc nabylo v posledních měsících nebývalé aktuálnosti. Duší celého projektu je Cecilia Bartoli, která vytváří roli Marie.
Tento part je ale v inscenaci zdvojen. Bartoli vytváří starší Mariu, která vzpomíná na příběh své první a jediné velké lásky. Postava je celou dobu na jevišti a její mladší verze v podání americké zpívající herečky Michelle Veintimilla je protagonistkou jejího vyprávění. Partnerem je jí mladý lyrický tenorista Norman Reinhardt, který zpívá Tonyho. Režijně osciluje představení mezi broadwayskou show a zpívaným dramatem, režisér Philipp Wm. McKinley prokázal značnou dávku vkusu a zároveň dobře využil rozměrné jeviště Felsenreitschule díky promyšlené výpravě Georga Tsypina. Nadšení vzbudilo i hudební nastudování Gustava Dudamela, který dirigoval „jeho“ Simón Bolívar Symphony Orchestra. Představení bude jistě zvukově a obrazově zaznamenáno, protože představuje v určitém smyslu průlom do dosavadního dramaturgického výběru festivalu. Účast operních pěvců na tomto muzikálu není ale překvapující, sám autor nahrál dílo s předními operními pěvci Kiri Te Kanawou, Josém Carrerasem, Tatianou Troyanos a Marylin Horne (která ráda zařazovala čísla z tohoto díla do koncertního programu, stejně jako hvězdní tenoři s oblibou interpretují píseň Maria) v roce 1988. I sopranistka Barbara Bonney nahrála obsáhlý průřez díla s anglickou muzikálovou hvězdou Michaelem Ballem v roce 1993 a tak dále.
Program Salzburger Pfingstfestspiele 2017
Minulý týden byl také zveřejněn program Pfingstfestspiele na rok 2017 (připadají na dny 2. – 5. června). Zvolené festivalové téma – romantické cestování ve snových představách – je tentokrát velmi volné a festival uvádí verš Wonne der Wehmut (Slast žalu) z pera samotného Johanna Wolfganga von Goetha. Tento text zhudebnil Franz Schubert jako píseň a inspiroval i Ludwiga van Beethovena. Hlavní atrakcí bude scénické provedení Händelovy opery Ariodante v hudebním nastudování Diega Fasolise a v režii Christofa Loye. V hlavních rolích vystoupí současná ředitelka festivalu Cecilia Bartoli (v roli Ariodanta!), americký tenor Norman Reinhardt (se kterým diva vystupuje právě v Bernsteinově West Side Story), francouzská sopranistka Sandrine Piau, francouzský kontratenorista Christophe Dumaux a další.
Dále bude uveden balet La Sylphide v podání souboru Mariinského divadla. Vokální koncerty zahrnují vystoupení sopranistky Tatiany Serjan a basbarytonisty Bryna Terfela (společně pod taktovkou Antonia Pappana v programu s hudbou Mendelssohna-Bartholdyho, Verdiho a Wagnera), kontratenoristy Maxe Emanuela Cenčiće s programem árie Antonia Vivaldiho, Nicola Porpory a Georga Friedricha Händela (dirigent George Petrou, se kterým slavný kontratenorista v současnosti nahrává). Koncertně bude uvedena Rossiniho opera La donna del lago (Jezerní paní), v níž jako Elena vystoupí opět Cecilia Bartoli po boku s Normanem Reinhardtem (Rodrigo), Vivicou Genaux (Malcom) a Edgardem Rochou (král Giacomo V.). Soubor Le Musiciens du Prince – Monaco bude řídit i tentokráte Diego Fasolis, tedy stejný orchestr jako u Händelovy opery. Velký prostor budou mít oslavy čtyřicátého výročí od prvého vystoupení Anne-Sophie Mutter na salcburském festivalu. Jak je z programu vidět, Cecilia Bartoli bude mít opravdu napilno nejen jako organizátorka, ale především jako interpretka.
Erwin Schrott exceluje jako Boitův Mefistofele v Baden-Badenu
K řadě luxusně obsazených inscenací, které nabízejí operní sezony v Baden-Badenu 13. května, přibyla i inscenace opery Arriga Boita Mefistofele. Erwin Schrott podle zahraničních kritik skvěle uplatňuje hlasové možnosti a rozsah svého zvučného a objemného basbarytonu. Navíc role mu jako vynikajícímu herci svým obsahem padne jako ulitá.
Velmi dobré kritiky ale sklízejí i jeho partneři – tenorista Charles Castronovo, u kterého je především vyzdvihováno umění pěveckého legata a kultivovanost vysokých tónů. Překvapivě všestranná Alex Penda ztvárňuje Margheritu a druhou ženskou, menší, ale důležitou roli Heleny Trojské zpívá okouzlující americká kráska Angel Joy Blue, kterou jsme poznali i na pražském koncertu začátkem tohoto roku (naši recenzi najdete zde). V menší roli sousedky Marty vystupuje i slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová. Orchestr mnichovských filharmoniků řídí Stefan Soltesz s velmi promyšlenou hudební koncepcí celého představení, které je skutečnou hudební událostí. Neméně působivě interpretují rozsáhlé sborové pasáže členové Philharmonia Chor Wien. Režisér Philipp Himmelmann se soustředil na výraznou vizuální podobu inscenace, ve které pracuje s obrazy mnoha historických i současných kulturních a společenských ikon. Režie je promyšlená, využívá monumentální výtvarné symboly (například obrovská lebka jako dominanta scény). Scénografie je dílem velmi zkušeného výtvarníka Johannese Leiackera, který vyšel z podoby zářivého a luxusního, ale zároveň makabrálního kabaretu. Jeho výtvarnou vizi podporují blyštivé pestrobarevné kostýmy Gesine Völlm. Představení je doplněno i výjimečným cirkusovým vystoupením Susanne Preissler na trapézové hrazdě.
Violeta Urmana v Bartókově opeře Modrovousův hrad
Nadšení vzbudilo koncertní provedení jednoaktové opery Bély Bartóka ve vídeňském Musikvereinu. V druhé části koncertu, po Beethovenově Klavírním koncertu č. 2 a kratší Ligetiho skladbě jako přídavku, zazněl mistrovský operní opus, bohužel jediný, který Bartók zkomponoval v tomto žánru. Znamenité libreto využívá poznatky psychoanalýzy, která v době vzniku opery byla na značném vzestupu, a sám text Bély Balázse patří svým originálním uchopením v opeře častěji užívané látky k nejlepším a nejobdivovanějším libretním útvarům. Při interpretaci Bartókova díla se shromáždil „soubor snů“. Pod taktovkou Philippe Jordana vytvořil titulní roli Gábor Bretz, maďarský basista (narozen 1974), který má s rolí již zkušenosti například z Birminghamu nebo z loňského festivalu Wiener Festwochen ve scénickém provedení pod dirigentem Kentem Naganem. Příští měsíc bude roli zpívat v Bergenu a v červnu 2017 v Bruselu. Jeho hlas se vyznačuje velmi příjemným témbrem a dokonalou modulací. Judith zpívala Violeta Urmana, jež se vrací k mezzosopránovým partům. Její temně zabarvený hlas se znamenitě hodí k mnohoznačné hrdince, kterou vokálně vytvořila bez jakéhokoliv přepínání a s dosažením nejvyšších tónů zcela bez problémů i dokonalým výrazovým ponorem do postavy.
Umění Violety Urmany budeme moci záhy obdivovat také na festivalu Pražské jaro 2016, a opět v mezzosopránovém partu – v kantátě Smrt Kleopatry Hectora Berlioze vystoupí v Rudolfinu 23. května 2016 s Litevským národním symfonickým orchestrem.
Káťa Kabanová v Lublani
Janáčkova tragická opera Káťa Kabanová byla uvedena 12. května 2016 v premiéře v Slovinském národním divadle v Lublani, a to s místním operním souborem, ve kterém v první polovině dvacátého století působilo také několik českých operních interpretů. Janáčkova opera je zde poprvé provedena v originálním českém znění a čestnou záštitu nad inscenací převzala velvyslankyně České republiky ve Slovinsku Věra Zemanová. Hudebně dílo nastudoval a premiéru dirigoval český dirigent Jaroslav Kyzlink a autorem režie je Frank Van Laecke, vlámský režisér a scénárista. Inscenace vznikla v koprodukci s operním souborem v Rennes. Role jsou kompletně obsazeny domácími pěvci a v titulní roli se střídají Elena Dobravec a Irena Parlov jako host. V měsíci květnu následuje ještě pět repríz.
Stepní vlk jako nová opera
Menší německý operní soubor ve Würzburgu (bavorské město se 125.000 obyvateli) uvedlo světovou premiéru nové opery Viktora Åslunda Der Steppenwolf (Stepní vlk), dirigenta a skladatele švédsko-rakouského původu. Viktor Åslund působil v létech 2007-2010 jako dirigent ve würzburgském divadle. Za předlohu si vybral jeden z kultovních textů dvacátého století – psychologicko-filozofický román Herrmanna Hesseho Stepní vlk z roku 1927. Základním tématem je početnost lidské duše. Hlavní hrdina, podivínský Harry Haller, žije svojí představou o svých dvou duších, z nichž jedna je člověk a druhá patří stepnímu vlkovi. Román sám je velkým podobenstvím s využitím myšlenek buddhistického učení. Åslundova opera je kritiky hodnocena jako hudebně eklektické dílo spíše tradicionalistického zpracování, které ale využívá širokou škálu hudebních odkazů i historických hudebních forem. Autorem libreta k dvouapůlhodinové inscenaci je Rainer Lewandowski. Dílo pečlivě nastudoval Sebastian Beckedorf, současný první dirigent místního souboru. Hlavní role je rozdělena: Daniel Fiolka ztělesňuje Harryho Hallera (baryton) a Bryan Boyce Stepního vlka (basbaryton), dvojrole je uplatněna jako jekyll-hydeovský charakter. Hlavní ženskou roli Hermine (soprán) zpívá Silke Ewers. Ohlasy oceňují pečlivé nastudování, režii a výkony hlavních představitelů.
Hesseův náročný román ale jako literární operní podklad neposloužil poprvé, Stepního vlka jako operu zhudebnili například Bent Lorentzen (1999) nebo v současnosti Jochem le Cointre.
Rozhovor týdne
Eliška Weissová – Do každé výzvy se vrhám bezhlavě. Divadelní noviny, 2016, č. 10, strana 8–9. Poslední číslo Divadelních novin uveřejnilo zajímavý a rozsáhlý (dvoustránkový) rozhovor s českou mezzosopranistkou Eliškou Weissovou, která působí na řadě domácích i slovenských operních scén a též hostuje v zahraničí. Sedmatřicetiletá pěvkyně glosuje nejen obvyklý dvojí charakter většiny mezzosopránových rolí („babička nebo vamp“) a osvětluje některé své významné pěvecké projekty z nedávné doby jako roli Kostelničky nebo úspěšnou Ortrudu v bratislavském Lohengrinu.
Divadelní noviny věnují stavu české opery v tomto čísle pozornost i v článku Lenky Šaldové Churavé české operní divadlo (strana 4), který je recenzí poslední operní premiéry v pražském Národním divadle. Zaměření článku odpovídá i titulní neromantická fotografie na obálce z inscenace Gounodova Romea a Julie, která není, jak jsem se zprvu domníval, fotografií z inscenace cool tragédie Poslední oběť Andreje Čikatila.
Nahrávka týdne
Richard Strauss – Intermezzo. Münchener Rundfunkorchestr, dirigent Ulf Schirmer. CPO (2 CD). Zřídkakdy hraná a i na nahrávkách méně dostupná komická opera Richarda Strausse. Dílo z roku 1924 s podtitulem „měšťanská komedie“ vzniklo na námět i libreto samotného skladatele, když jeho obvyklí spolupracovníci váhali přijmout práci na libretu s četnými osobními rysy skladatele a také peripetiemi jeho manželství (včetně proslulé žárlivosti a podezřívavosti jeho manželky). V minulosti vznikly dvě významné nahrávky. V roce 1963 byla zvukově zaznamenána inscenace ve Wiener Staatsoper (dirigent Joseph Keilberth, v hlavních rolích Hanny Steffek a Hermann Prey) a v roce 1980 vznikla studiová nahrávka Wolfganga Sawallische s Lucií Popp a Dietrichem Fischerem-Dieskauem.
Předkládaná nahrávka vznikla na základě koncertního provedení opery na Richard-Strauss-Festivalu v roce 2011 v Garmisch-Partenkirchenu, místě neoddělitelně spjatém s odkazem tohoto slavného skladatele, kde se mimo jiné nachází jeho proslavená vila a v současnosti je zde i sídlo institutu nesoucího jeho jméno. Nahrávce vévodí především výkon německé sopranistky Simone Schneider (narozena 1972), zkušené straussovské interpretky, která má v repertoáru Chrysothemis, Císařovnu z Ženy beze stínu, Maršálku a v posledním roce i Salome ve Stuttgartu (který je její základnou) a v říjnu 2016 také v Hamburgu. Více než v jiných Straussových operách je nutná dokonalá srozumitelnost slova, text je konverzační komedie s mnoha efekty vídeňského dialektu. Hlavní postava Christiny von Storch vyžaduje i širokou schopnost komediálního výrazu a pointace replik. Zachycení jejích proměnlivých nálad, kapriců, žárlivosti i lyrických momentů něhy a vzpomínek je výrazově a představitelsky náročné. To vše a s dokonalou pěveckou kulturou a šarmem pěvkyně zvládá.
Jejího manžela, dvorního kapelníka Roberta Storcha, zpívá lyrický barytonista Markus Eiche, kterému lze snad jen vytknout několik pnutí při nejvyšších tónech partu. Postavu buduje mnohem lyričtěji než Hermann Prey a Dietrich Fischer-Dieskau a jeho rozdílné pojetí je přesvědčivé. I ostatní party jsou kvalitně obsazeny, pozornosti zaslouží Martin Homrich jako tenorový Baron Lummer. Mluveným slovem doprovází nahrávku legendární mezzosopranistka Brigitte Fassbaender, která je i v současnosti intendantkou straussovského festivalu. Zkušený dirigent Ulf Schirmer si vyhrává s bohatou a rafinovanou instrumentací straussovské partitury. Orchestrální zvuk i pěvecké výkony jsou vyvážené a pro němčináře je jazyková složka vyloženě lahodná. I když Straussovo Intermezzo nepatří mezi mistrova nejlepší díla, zcela určitě jde o operu s mimořádným šarmem.
Operní humor
Slavná francouzská barokní pěvkyně, vystupující jako Mademoiselle Maupin (vlastním jménem Julie d’Aubigny, 1673—1707) proslula nejen vystupováním na operních jevištích v operách Campry, Lullyho a Destouchese, ale také neuvěřitelným hlasovým rozsahem i bouřliváckým soukromým životem a milostnými dobrodružstvími s oběma pohlavími.
Nebylo divu, že Mademoiselle Maupin, která se potom stala hrdinkou románu Théophila Gautiera (Mademoiselle de Maupin, 1835, česky 1914), hrávala lépe mužské role než ženské. Jednou po velkém úspěchu v mužské roli po zatažení opony řekla partnerům na jevišti: „To je ohromný úspěch! Polovina Paříže mě skutečně považuje za muže! Jeden ze zpěváků jí ale pohotově odpověděl: „To je možné, ale druhá polovina města má jistotu, že jste žena!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
