Kateřina Dedková-Franková: Myslím si, že důležitý je hlavně prožitek

S baletem děti obvykle začínají ve velmi útlém věku, vy jste ale začala až v patnácti letech, což je z dnešního pohledu poměrně pozdě. Co bylo vaší hlavní motivací přihlásit se na konzervatoř? Kde se ve vás zrodila touha tančit?
Tehdy to byla jiná doba, přípravné ročníky pro děti ze šestých tříd pro studium na taneční konzervatoři teprve začínaly, byla možnost přihlásit se i později. V mém případě to bylo v patnácti letech. V osmé třídě základní školy jsem začala chodit do rytmiky. Předtím jsem dělala sportovní gymnastiku, takže pohybu jsem měla dost, ale vlastně až s nástupem do rytmiky mě tanec začal opravdu bavit. Asi to bylo spojení pohybu s hudbou, které se mi zalíbilo, protože to mě potom provázelo celou dobu. Přístup paní Vlasty Šeflové, která vedla kurzy rytmiky v kulturním domě na Kladně, kde jsem bydlela, mě nadchl. Vybavuji si, že jsem se hrozně těšila na její hodiny, na nácviky, na všechna vystoupení. Už tehdy jsem si říkala, že bych jednou chtěla sama učit děti. Jiná odborná škola v tomto směru nás tenkrát doma nenapadla. Tak jsem zkusila přijímačky na konzervatoř a vyšlo to.

Byl někdo z vaší rodiny umělecky nadaný? Zdědila jste váš talent po někom blízkém?
U nás doma se nikdo žádným uměleckým oborem nezabýval. Odmalička jsem chodila do běžných kroužků – na hodiny klavíru a zpěvu, a přidal se tanec, který mne těšil nejvíce. Ale celé to byl takový pokus. Do té doby jsem ani neviděla v divadle moc baletů, jen jsem zkrátka měla pocit, že by se mi líbilo tančit a potom třeba jednou tanec i učit.

Což všechno postupně vyšlo na výbornou. V průběhu kariéry jste navíc spolupracovala s řadou zajímavých umělců. Často se vás ptají na Pavla Šmoka, určitě jste ale na své cestě potkala mnoho dalších tvůrců a osobností. Kdo z umělců ve vás zanechal nesmazatelnou stopu a třeba nějak ovlivnil váš taneční styl a tvůrčí přístup?
Všechny hlavní roky mé kariéry jsem strávila v Pražském komorním baletu pod vedením Pavla Šmoka.Jsem ale ráda, že jsem měla možnost poznat i Luboše Ogouna, poprvé ještě během mých studií. Těch setkání s ním bylo několik. Nejdříve si náš ročník vybral pro spolupráci na operetě Krásná Helena v tehdejším Divadle E. F. Buriana. Podruhé jsme s ním natáčeli muzikálový snímek Třicet panen a Pythagoras, což byla také velmi zajímavá zkušenost. Později jsem ještě byla u toho, když připravoval pro PKB svoji Hirošimu.

Inspirovala mě také práce se staršími kolegy. Vybavuji si situaci, kdy jsem po ukončení studií na konzervatoři byla v angažmá v Národním divadle. V té době v divadle tančila Marcela Martiníková. Dodnes vzpomínám na to, jak jsem po zkoušce vyšla ze dveří sálu, a když jsem se otočila, viděla jsem, že právě začala její zkouška na Carmen. A já zůstala v těch dveřích stát a už jsem neodešla. Vidět ji tančit, to byl velký zážitek. Když jsme pak za čas studovali Šmokovy Listy důvěrné, sledovali jsme s Vladimírem Kloubkem video, kde tančila s Petrem Koželuhem. Hltala jsem tehdy každičký detail, byla prostě báječná.

Zmínila jste televizní snímek Třicet panen a Pythagoras. V té souvislosti mě napadá, že jste celou řadu nezapomenutelných tanečních rolí natočila i pro televizi. Vaše Pastýřka v Pastýřce a kominíčkovi (s Janem Klárem jako Kominíčkem), role plná něhy a poezie, je pro mě osobně jednou z krásných vzpomínek mého vlastního dětství. Jaká specifika pro vás měla televizní práce? Bylo to něco hodně jiného než pracovat na divadle?
Televizní práce byla pokaždé velmi příjemná změna… Ať už to byly pohádky, např. Pohádka o Honzovi nebo Pastýřka a kominíček, ale i některá vážnější díla, ke kterým bychom se v divadle nedostali. Janáčkův Taras Bulba, Stravinského Příběh vojáka nebo Kytice Bohuslava Martinů. Několik televizních inscenací jsme natočili s režisérem Janem Bonaventurou, další s režisérkou Evou Mariou Bergerovou. Vždycky to byla zajímavá zkušenost, škoda, že už teď mnoho takových příležitostí pro tanečníky není. Byla to jiná práce, na kameru, s detailem. Nebyla asi také tolik stresující, protože se ledacos dá v novém záběru opravit. Vždycky to bylo takové příjemné zpestření, vedle obvyklého repertoáru pro nás tanečníky velmi inspirativní.

Měla jste nějakého oblíbeného tanečního partnera?
Měla jsem na partnery velké štěstí. Začínala jsem s Honzou Klárem, pak jsem tančila s Vladimírem Kloubkem a nejvíc jsem toho asi odtančila s Láďou Rajnem. Všechny pozdější věci jsme dělali spolu. Nemohu samozřejmě mluvit za všechny, ale myslím, že jsme byli spolu na jevišti rádi a mohli se na sebe spolehnout.

Po konzervatoři jste strávila dva roky v angažmá v Národním divadle, pak jste šla ke Šmokovi. Všichni jmenovaní byli tehdy členy nového nezávislého Šmokova souboru?
Ano, nejdřív jsme byli v malé skupině, která v polovině sedmdesátých let vystupovala jako Balet Městských divadel pražských, mezi jejími zakládajícími členy byli kromě mě Honza Klár, Vladimír Kloubek a Zuzana Innemanová, hostující členka Slovenského národního divadla, která za námi dlouhá léta jezdila z Bratislavy. Potom, a to bylo dost brzy, nastoupili Láďa Rajn, Marie Marmazinská, Eva Asterová a v téhle skupině jsme fungovali několik let. Časem jsme odešli z Městských divadel, byli jsme pár let na volné noze, a až později, když se změnila situace a zaštítil nás Český hudební fond, se mohl soubor rozrůstat o další členy.

Zkusit odjet do zahraničí a žít někde jinde vás někdy lákalo?
To mě tak nějak minulo. Když jsem po škole nastoupila do Národního divadla, o angažmá v zahraničí jsem uvažovala jako o možnosti získat zkušenosti, ale tenkrát pro mne připadalo v úvahu vlastně jen NDR. Nedošlo k tomu a brzy nato se objevil Pavel Šmok a já jsem vlastně už nikdy necítila potřebu někam odjíždět. Dobře jsem si uvědomovala, že není jisté, jestli bych někde potkala mně tak blízké tancování, se kterým jsem se setkala v Pražském komorním baletu. No a když se potom změnila situace a přišla devadesátá léta, už jsem měla děti a takzvaně odtancováno. (usmívá se)

Choreografie Pavla Šmoka byly vždy založené na silném interpretačním výrazu. Dostát oné výrazové upřímnosti je velký oříšek. Šlo vám to samo?
To je těžká otázka a nevím, zda mi to šlo samo. Určitě jsem postupně vyzrávala. Dnes si myslím, že výraz se nedá úplně naučit, člověk získává zkušenosti a určitou jistotu až postupem času. A samozřejmě se mění i jeho projev. I já jsem jistě pracovala jinak, když jsem odešla ze školy a jinak po deseti letech v PKB. Myslím si, že důležitý je hlavně prožitek. Často mluvím o vnímání hudby. Pokud hudba, příběh a choreografie souzní s emocemi interpreta a pokud je schopný je prožít a vyjádřit, výraz je pravdivý a srozumitelný. Těžko se to dá naučit nebo nadiktovat.

Rozuměli jste si s Pavlem Šmokem dobře?
Ano, myslím, že jsme byli naladěni na stejnou notu, a že právě proto mi později předával zkoušení repertoáru a některé choreografie k nastudování i s jinými soubory. Věřil, že i když bude třeba nějaký krok jinak, to podstatné, jak choreografie vyzní, ohlídám. A že to pak celé bude fungovat, jak má. Pevně doufám, že tomu tak stále je.

Právě o předávání a uchovávání Šmokových choreografií se dnes mimo jiné staráte. Co považujete za nejtěžší při tomto procesu?
Když budeme mluvit o konkrétní situaci: jsem na sále, mám proti sobě tanečníky, mladé a talentované a zkoušíme choreografii – kroky, vazby, asi nejtěžší je zprostředkovat jim při tom pocity, které jsem měla kdysi při nastudovávání nebo při interpretaci já. Nechci jim je vnucovat, spíše jim je opravdu nějakým způsobem zprostředkovat. Aby k tomu došli také a sami z toho měli dobrý pocit. To bych jim ráda předala.

Daří se vám to?
Upřímně řečeno nevím, jestli se mi to daří vždycky. Záleží na osobnosti tanečníka. Pokud jsou tanečníci vnímaví, jsou roli naklonění, tak ano. Samozřejmě všechno má svůj vývoj. Někomu to trvá trošku déle, někdo je naopak rychlejší, někdo je přirozeně citlivý a jde to samo. Jsou různé typy umělců. Někdo si třeba nejdřív potřebuje srovnat pohyby a postupně se dostává do role. Jiný pracuje rovnou s emocemi. Na vše se musí brát ohled a je třeba umět s tím pracovat.

Která z rolí vaší kariéry vám nejvíc přirostla k srdci?
Nebyla jenom jedna. Role přicházely postupně a já jsem vždycky v danou dobu tančila ráda tu aktuální. Nejvýraznější role ale byly party ve Smetanově kvartetu Z mého života a v Schönbergově Zjasněné noci. Později jsem měla moc ráda Holoubka, Dvořák je má slabost. Zrovna tak jsem měla ráda i Janáčkovu Sinfoniettu, Kreutzerovu sonátu, Listy důvěrné… bylo toho hodně. Ale kdybych měla jmenovat jen jednu, rozhodovala bych se mezi kvartetem Z mého života a Zjasněnou nocí.

Tanec a choreografie. V životě jste se i vy sama věnovala oběma uměleckým „disciplínám“. Která je podle vás těžší?
Vždy jsem se cítila především jako tanečnice. Jako interpret jsem zodpovědnost cítila především za svůj výkon, v pozici tvůrce – choreografa vnímám zodpovědnost mnohem komplexněji. Já jsem dostala možnost vyzkoušet si vlastní tvorbu už během taneční kariéry. Ale je důležité rozlišovat choreografii ve smyslu přípravy celovečerního představení nebo „pouze“ komornějších děl. Vyzkoušela jsem si obojí a ve svých nárocích jsem vycházela ze svých předcházejících zkušeností. Choreografie je těžká profese…

Začala jste s ní také docela pozdě. Myslíte si, že i věk u vás hrál roli?
Nemyslím, že bych začala pozdě, ale během období, kdy moji dva synové byli malí, jsem dávala přednost rodině. Děti jsem měla poměrně pozdě. Manžel měl náročné zaměstnání, přirozeně jsem chtěla být více doma, a tak vznikla delší profesní pauza. Až později jsem se dostala k některým choreografickým úkolům, ze kterých jsem měla radost. A pokud mám příležitost, ráda se k choreografii vracím i dnes.

Zmínila jste, že máte dva syny. Čemu se věnují? Podědili vaše umělecké nadání?
V době, kdy jsem měla děti, jsem už v takové míře netančila. Oba kluci samozřejmě věděli, že běhám do divadla a zkouším, znali mé zdravotní problémy s nohama a tak… Když byli malí, brala jsem je občas na sál, ale tam se spíš motali mezi rekvizitami, než že by je zajímal tanec jako takový. Oba se vrhli na výtvarný obor a vystudovali výtvarné školy. Cestu k hudbě si hledali po svém. Starší syn začal pořádat hudební festivaly, mladší zase zkouší hrát na různé hudební nástroje. Každou chvíli objevuje něco nového, teď třeba hru na trubku. Není to jejich obor, je to spíš zájem nebo záliba.

A co vám dnes dělá v životě největší radost?
Těch radostí je víc, když se sejde má nejbližší rodina a jsme všichni pohromadě, tak je to hezké. Mám přátele a ráda se s nimi setkávám, ale udělá mi radost i hezká procházka. Těším se na jaro, až vyrazíme do lesa. Máme chatu u rybníka, je tam krásně, a musím se přiznat, že v poslední době mám ráda i svůj klid a pohodu doma.

Kateřina Dedková-Franková (*10. ledna 1954) absolvovala taneční oddělení pražské konzervatoře v roce 1974 a obor choreografie na katedře tance Akademie múzických umění v Praze v roce 1992. V letech 1974–76 působila v Baletu Národního divadla Praha. Poté se stala sólistkou taneční skupiny Pavla Šmoka v Městských divadlech pražských (1976–80, od r. 1980 nesoucí název Pražský komorní balet, od r. 1992 též staronový název Balet Praha, od r. 2000 opět PKB, který se r. 2003 stal součástí Státní opery Praha, od r. 2007 je opět nezávislý). Kateřina byla do roku 1992 hlavní interpretkou Šmokových choreografií. Po pětileté interpretační přestávce se v roce 1997 vrátila do souboru jako sólistka, asistentka a baletní mistryně i choreografka. (Přečtěte si více ZDE.)