Kateřina Englichová: Hudba je riskantní byznys!

Patří k těm českým muzikantům, které představovat podrobněji netřeba. Po Pražské konzervatoři odjela hru na harfu studovat na prestižní The Curtis Institut of Music ve Filadelfii, když se jí ve Spojených státech podařilo získat Fulbrightovo stipendium. A aby toho nebylo málo, absolvovala též řadu mistrovských kurzů u legend svého oboru. Během své dosavadní kariéry hrála s nejedním předním zahraničním orchestrem, vystupovala v nejednom významném koncertním sále, sólový recitál v newyorské Carnegie Hall nevyjímaje, má bohatou diskografii. Ano, řeč je o Kateřině Englichové (1969).

Hned zkraje jedna věc, na kterou bych se rád zeptal přímo u zdroje: Harfenistka nebo harfistka? Co z toho vám zní líp?

Mně osobně zní lépe harfenistka, byť je to germanismus (die Harfe). Harfista je asi správnější, nicméně ve slovníku jsou už dnes většinou oba výrazy.

Proč myslíte, že ve vašem oboru je tak silná převaha žen? Znáte hodně harfistů? Mají podle vás oproti ženám víc výhod nebo handicapů?

Výhody u mužů vidím převážně v manipulaci s nástrojem:-) Ženy jsou ale většinou křehčí stvoření hodící se možná víc k naturelu nástroje… Nevím, řekla bych, že je to úplně jedno. U houslí to také nikdo neřeší.

Nicméně to, že vidíme více žen u harf pochází zřejmě už z devatenáctého století, kdy se v dobře zaopatřených rodinách děvčata učila na klavír, na harfu, francouzštinu… Znám ale celou řadu harfistů, většinou z frankofonních nebo anglosaských zemí. Irsko a Wales jsou plné harfistů a harfistek (mají harfu i ve znaku!), ale třeba i Peru nebo nakonec i Tyrolsko. Tam všude mají harfu v lidové muzice a tím pádem na ní hrají i muži. Nutno přiznat, že jsou to harfy lidové, tedy ne koncertní, takzvané sedmipedálové, na které hrajeme v klasické hudbě.

Nenechte se ale mýlit dojmem, že na harfu hrají stále více ženy než muži. I na ostatní nástroje hrají více a více ženy. Nebude dlouho trvat a orchestry budou převážně feminní… Hudba je riskantní byznys!

Zmínila jste manipulaci s harfou: jak vůbec se svým nástrojem cestujete, když to je třeba?

Pokud je destinace koncertu na dojetí autem, naložím harfu a jedu. Pravdou ale je, že na jeden koncert někde ve Španělsku nebo v Paříži se harfa nevozí. Letíte letadlem a na místě vám nástroj zajistí. Určitou samozřejmostí je to pochopitelně přes moře.

Studovala jste mimo jiné u české legendy ve vašem oboru – u Libuše Váchalové. Z vašeho dnešního pohledu: je už něco z toho, co vám paní Váchalová dala, co v dnešní době neplatí? Jako hodně se změnily poměry ve vašem oboru z dob její ho vrcholného období při porovnání s nynějškem?

Paní profesorka byla mistryní svého oboru. Samozřejmě, že se technika hry neustále vyvíjí a i člověk sám musí neustále hledat u sebe nové možnosti. Od ní jsem měla ale takový základ, na kterém se dobře staví. Co se týče hudební interpretace, tak ta se vyvíjí pochopitelně také. Dnes se nám mnohé nahrávky slavných umělců staré třicet či čtyřicet let zdají pasé, ale je to spíš otázka hudebního vkusu, který se neustále mění. Hudba ale zůstává stále stejná.

Docela dlouho jste byla na studiích i venku. Co vám tahle léta přinesla? Na co z nich si dnes nejčastěji vzpomenete?

Byla to skvělá léta. Naučila mne samostatnosti a vytříbila představu o tom, co chci, ale především co nechci v životě dělat. Ukázala mi, že “nejen hudbou živ je člověk”. A to nemyslím jen z pohledu ekonomiky. K tomu, aby člověk byl vynikající ve svém oboru,  patří i připravenost, přesnost, spolehlivost, flexibilita, snažit se s lidmi vyjít, ale i udržování kondice, zájem o jiné obory, nebát se zkoušet nové věci, neustále se vzdělávat.

Ona známá věta vašeho otce, který vám při odjezdu na studia za mořem dal dvacetidolarovou bankovku a přitom pravil „Už se nevracej“, ta vám ležela hodně hluboko v mysli?

Ležela, samozřejmě… Výhodou mládí je ale naivita a nepřipouštění si případných problémů.

Zpátky k vašemu nástroji: jak hodně sama pociťujete handicap chudosti hudební literatury pro harfu?

Ve srovnání s nástroji jako jsou klavír nebo housle je harfová literatura mnohem chudší. Je to dané i vývojem nástroje a větším využitím v orchestru až v druhé polovině devatenáctého století. Nevěším ale hlavu, najdou se desítky nádherných kusů, dvacáté století je ještě štědřejší – máme sonátu od Hindemitha, Suitu Benjamina Brittena, Debussy nám napsal dva tance, Ravel nádherný septet a nová tvorba není mnohdy vůbec špatná: Fischer, Feld, Lukáš, Bodorová – a to zmiňuji pouze české skladatele!V jaké sestavě vůbec vystupujete nejraději?

Vystupuji ráda s každým, kdo s harfou rád hraje! Ono je to pak poznat:-)

Když už jsme u téhle otázky: na „Hudečkových“ Svátcích hudby v Praze jste se ocitla v sestavě čtyř harfistek, s níž vystoupíte právě dnes. Mnohému z návštěvníků se tohle spojení může zdát dost neobvyklé. Je? Podle vašeho názoru – co je největší „výhodou“, „bonusem“, přidanou hodnotou takového koncertu?

Ano, je to velmi neobvyklé. Kéž by ale bylo více takových odhodlaných organizátorů, nepodléhajících konzervatismu! Na světě existují i celé harfové soubory. U nás jsme k tomu spíše zdrženlivější. Pochopitelně se hrají povětšinou (ale ne vždy!!) úpravy. Když je ale úprava zdařilá, proč ne?! Čtyři harfy vypadají skvěle na podiu, někdo může říct až teatrálně. Nevidím ale na tom nic špatného. Pro laické publikum to může být tahák…

A ještě jedna s tím související otázka: jak velká je ve vašem oboru rivalita? Laik by hádal, že menší, už třeba jen kvůli tomu, že je vás  míň…

…nás je ale hodně:-) To se vám jen zdá. Rivalita pochopitelně existuje stejně, jako v jiných nástrojích nebo oborech. Člověk se tomu raději vyhýbá a snaží se obklopit lidmi, kteří mu přejí a on přeje jim…

Co sama považujete za svůj největší profesní úspěch?

Že stále hraji na harfu a baví mě to!

Je ještě vůbec něco, čeho jste ve vaší branži nedosáhla? Nestihla? Případně máte ještě nějaký velký profesní sen?

Určitě jsem toho hodně nestihla a asi některé věci už nestihnu… To podstatné ale mám: zázemí nejen profesní, ale i rodinné, a radost z hudby.

Ve spaní „opravdové“ sny, ve kterých se vyskytuje harfa, míváte?

Každý muzikant má podobné sny… Zapomněl jste, co máte hrát… Co mám ale děti, spím – když už spím – naštěstí tak tvrdě, že tu hrůzu zaspím…

Jak hodně má vaše rodina pochopení pro vaši harfu? Kolik vám vůbec zbývá času pro vaše blízké?

Člověku zbývá tolik času, kolik si ho udělá. Zázemí mám tak báječné, že pro to není ani slov. I já se ale snažím, abych všem zajistila pocit domova a bezpečí. Někdy je to složité, ale výhodou středního věku je vědomí, že nemusíte a ani nechcete být všude.

Dbáte nějak zvlášť o své ruce? Ať už co se péče týče, tak třeba jejich ochrany?

Snažím se z toho nedělat vědu, ale asi automaticky se různým věcem vyhýbám. Má to své výhody. Třeba nemůžu mýt nádobí:-) Lyžovat ale můžu:-))U čeho si vůbec nejvíc odpočinete? A jak dlouho dokážete bez harfy vydržet?

Odpočinu si různými věcmi – čtením,v divadle, u dobrého filmu, při cestování nebo se svými dětmi. Tam se krásně vypne.

Minulý rok jsme byli pět neděl i s dcerou v Barmě a Thajsku. Vydržela jsem nehrát bez problémů…  I harfa si odpočinula a těšily jsme se pak na sebe!

Jediné, co člověk musí pak udělat, je velmi pečlivé naplánování dalších koncertů po příjezdu, aby si fyzicky něco neprovedl. Jinak je to pouze o psychice. Hrát nezapomenete:-)

A na co se z nejbližších týdnů těšíte nejvíc? Jedno, zda pracovně či soukromně?

Těším se na zmíněný koncert čtyř harf na Svátcích hudby v Praze, na recitál v Royal Academy of Music v Londýně a pak na to, jak to budu mít za sebou a budeme péct cukroví!

Děkuji za příjemné povídání!

Ptal se Vít Dvořák

www.englichova.cz